Lež sprintuje, ale pravda běží maratón

Železo se má kout, dokud je žhavé. Tak dva dny po dokončení pražského maratónu sepíšu svoje pocity. Hodinky mi stále hlásí regeneraci a já se jim nedivím.

Jak to vlastně všechno vzniklo? Předně musím říct, že můj taťka maratón běhával. Tam asi zaklíčila ta původní myšlenka, že bych si ho taky jednou chtěla dát. Abych pokračovala v rodové tradici. Dřív nebo později se člověk dostane do fáze, kdy už zkrátka nemůže. A když už nemůže táta, tak jsem se rozhodla převzít ten pomyslný štafetový kolík a vzít to za něj. Ale nechávala jsem to takzvaně vyhnít.

Jsou to téměř dva roky, co se vdávala moje blízká kamarádka. Běhna mimochodem. A na svatbě se sešla kopa lidí, co taky běhají. A když neběhají, tak dělají jiné sporty. No a tak se tak nějak bavíme o závislosti na běhu, svěřuju se se svým tempem, které bylo tehdy dost nekontrolované a nahodilé, ale tak nějak mi to běhalo. „No a co maratón? Už jsi ho dala?“ Po pár panácích slivovice už jsem byla rozhodnutá, že se registruju. A sotva jsem se vrátila z víkendové svatby, už jsem sháněla registraci. Jenomže covid. Registraci jsem převáděla na další rok, a pak na ten další. A když už se zdálo, že se akce opravdu uskuteční, věděla jsem, že bez odborného vedení to nedám.

No ale život je jen náhoda. Nebo vlastně není náhoda. A tak jeden ultramaratonec, co bydlí u nás v ulici, otevřel kurzy běhání. Na plotě mu visí obří banner. A já na ten banner každý den koukala a přemýšlela jsem, jestli by už nebylo fajn tomu mému nekontrolovanému běhání nenastolit nějaký řád. A jak se čím dál tím víc zdálo reálné, že se maratón po covidové pauze uskuteční, tím víc jsem měla pocit, že ten banner tam nevisí náhodou. No a poslední tečka byla, když moje sparing partnerka od vedle dostala kurz běhání pod vedením onoho trenéra jako dárek od Ježíška. To je taková ta pozitivní motivace. A přínos pro trenéry, protože přijde dominový efekt. A tak jsem si konečně došla na vyšetření laktátové křivky a obula jsem se do toho. Na přelomu ledna a února jsem začala na plno trénovat na maratón. Cesta to byla dlouhá a trnitá. Některé tréninky byly vyloženě za trest, ale věděla jsem, že jsou sestavené přesně tak, abych byla schopná víc jak 42 kilometrů dlouhou trať v betonové džungli zaběhnout. Laktátová křivka ukázala, že aerobní vytrvalost mám. Takže to bylo hodně o tom naběhat objemy a naučit tělo strádat ve víkendových dvojkombinacích. Což znamenalo v sobotu odběhat v tréninku třeba 18 kilometrů a den na to 25 kilometrů volně. Dost jsem terorizovala rodinu, protože jsem musela odběhat. Na druhou stranu se to dělo převážně přes zimu, takže nebylo ani počasí, abychom jeli někam na výlet. Odbyla jsem si taky asi dvě kolečka nemocí. Z toho jednu asi dva týdny před závodem. Byly to trochu nervy a na start jsem šla ještě a pozůstatky rýmy a nadopovaná vším možným.

No ale není to jen o tom běžet, ale taky doplňovat energii. Naštěstí jsem byla nabrífovaná od trenéra, takže jsem věděla, kdy přesně a kolik gramů cukru do sebe mám narvat. Co mám týden před závodem pít a jíst. A já jsem pilná žákyně, takže jsem do puntíku poslechla. Na trať jsem měla připravených 8 gelů, které jsem co půl hodinu měla vysát. Což znamenalo nějakou váhu a diskomfort, ale zpětně vím, že bez toho bych to nedala.

Tak a k samotnému maratónu. Uf. Slzy v očích. Vyrazila jsem brzy. Nejmladší člen rodiny byl nemocný, takže jsem nemohla počítat s tím, že mě dovezou. Ten samý člen se rozhodl pro budíček v půl páté ráno. Tudíž jsem nespala ani 6 hodin. Ale to je něco, na co jsem vlastně zvyklá. Nicméně jsem věděla, že odpočatá úplně nebudu. Nastavila jsem si to v hlavě tak, že jsem měla aspoň víc času ráno na všechny procedury a dojet do Prahy a zaparkovat. Nestálo to jen na nich. Během přípravy na závod jsem si dokázala vybudovat celkem silnou fanouškovskou základu a táta naverboval další členy, takže podpora na trati byla zaručená. K tomu se ještě dostanu. Takže jsem věděla, že i kdyby to moji tři nezvládli, tak tam nebudu sama. Možná se budete smát, ale tohle je základ.

Jako správný Hujer jsem dorazila k zázemí ještě dřív, než ho stihli vůbec kvůli technickým problémům otevřít. Ihned jsem se nalepila na sympatickou ženu, se kterou jsme začaly probírat naše běžecké ambice. Jako nejlepší na tom běhání je, že vás všichni chápou. Že vás nikdo nemá za Marťana, když začnete mluvit o běhání. Později jsem se dozvěděla, že je tělocvikářka u vojáků, což mě mimochodem vůbec nestresovalo, že jo. A taky její propočty, na kolik to člověk poběží když. Ale já jsem měla jasný cíl. Tři hodiny a čtyřicet pět minut. To byl čas, na který mě tipoval trenér. A já jsem to měla jako kotvu. Kdyby ten čas neřekl, tak bych se urvala a na třicátém kilometru by přišla maratónská zeď a čus. Takhle jsem měla v hlavě limit, který byl pro mě reálný. V koridoru E jsem si tak stoupla za vodiče na tento čas. Celetná ulice se v ranním slunci magicky blyštěla a já díky vojačce Martině necítila tu příšernou nervozitu připomínající koně v padoku. Poslední pozdravy se známým Pepou a zazněly první tóny Vltavy. Naskočila mi husí kůže.

Pak už to všechno šlo na autopilota. Zapnout hodinky – příliš brzy, finální čas a kilometry mám zkreslené, ale poučení pro příště. Jo, asi bude příště. No ale to až pak. Houf se pohnul, když odstranili pásky mezi koridory. Dav šel rychlou chůzí, pak přešel do klusu, až se masa lidí přede mnou a vedle mě rozeběhla. Euforie. Jinak bych to nenazvala. Vyběhla jsem na maratónskou trať. Tvář mi zalil úsměv. Jsem tu. Běžím. První pecka přišla na Malostranském náměstí. Tam byl poprvé můj support tým s cedulemi Borůvko běěěěěž, Verunko běž běž. Chtělo se mi brečet. Chvíli na to jsem totiž brázdila Karlův most a v tom ranním slunci to bylo tak emotivní. Nic, běžím dál. Pak přišla pasáž, kde jsem mohla nahnat minuty. Jenomže po osmi kilometrech v Karlíně přišel traťový problém. Musela jsem vyhledat Toiku. A naštěstí tam teda fakt byla, protože co si budeme, na celé trati jich bylo po čertech málo. Když jsem kabinku opustila, vlaječky s časem tři hodiny a čtyřicet pět minut se pohybovaly nějakých těch pár desítek metrů přede mnou. Zařadila jsem vyšší než závodní maratónské tempo a za chvilku už jsem je trhla. Znovu jsme proběhli starou Prahou a za Národním divadlem se znovu objevil můj support tým. Tam jsem ještě měla čas a energii vykouzlit otočku a s úsměvem na tváři jsem je míjela a děkovala. Mířili jsme pod Nuselský most. Směrem na Výtoň kolem dvacátého kilometru jsem poprvé cítila únavu. Ale věděla jsem, že u Žluťáků bude mamka. Tam jsem nemohla doběhnout zkroušená. Ty rovinky jsou dlouhé. A tohle byla první z nich, kde jsem pocítila únavu. Na jejím konci jsem ale viděla dámu ve žlutém a doběhla jsem jí dát pusinku ke Dni matek. No a pak přišla krize. Do levé kyčle se mi začala vtírat známá bolest, kterou způsobuje disbalance pánve – dva porody. Ale rozhodla jsem se to ignorovat. Od Palackého mě vedla kousek moje největší běžecká podpora Vlaďka a v zatáčce k pivovaru stála nečekaná podpora v podobě Kubovy spolužačky z VŠE. Do nejtěžší pasáže jsem vbíhala už dost orvaná. Jestli je na pražském maratónu něco odporného, tak je to přesně ta část k Lihovaru a zpět. Věděla jsem, že někde u Wine Food marketu u Smícháče budu mít další podporu. Tam jsem to směřovala, ale nohy jako by zpomalovaly. Snažila jsem se to rvát mentálně. A nohy se mi podařilo roztočit, takže když jsem Vojtíšky míjela, tak jsem sice hekala, že už nemůžu, ale pořád to docela běželo. Už jsem si jen přála, ať se to konečně otočí zpět do centra. Minula jsem je ještě cestou zpět a musela jsem vyhledat hroudu, za kterou bych mohla zapadnout a vyřešit traťový problém číslo dvě. Naštěstí jsem vodiče na tři hodiny a čtyřicet pět minut udržela za sebou. Nicméně další vynucenou zastávkou už jsem se obrala dohromady tak o pět minut. Nasadila jsem zpět svoje tempo a snažila se maximálně utéct vodičům, abych měla rezervu. Pořád chybělo do konce nějakých dvanáct kilometrů. Support tým mi podal vodu na polití, Jíťa mě kousek doprovodila, já jsem si postěžovala, že už nemůžu a autopilot frčel dál. U Vltavské na mě čekal další support a kousek dál se ke mně zase přidala Vlaďka a dodala mi sílu do posledních kilometrů. „Veru, teď už to nesmíš pustit, to už je jenom kousek.“ Opáčila jsem, že nevím, jestli už to zvládnu udržet, že ti vodiči jsou někde za mnou, že mě stresují. „To nepustíš, ty dáš. Už to máš.“ Pak už zbývalo jen proběhnout Karlín. Pohnula jsem nohou v botě a do očí mi vytryskly slzy. Puchýře. Snažila jsem se levou nohu porovnat tak, jak byla předtím, abych tu bolest necítila. V Husákově tichu ležel mrtvý kačer. Kousek dál pak ležel pán a přijížděla sanitka. Kilometr a půl. Někde u Nemocnice Na Františku se ke mně naposledy přidala Vlaďka. Polila jsem se vodou, nasadila tempo pod 5 minut na kilometr a nechala se vybičovat. Do Pařížské jsem vbíhala s úlevou, ale zároveň maximálním možným úsilím. Vnímala jsem lidi stojící za bariérami. Ale koukala jsem jen dopředu. Tam je cíl. Proběhla jsem branou a ozvaly se bubny. Konec. „No do prčic.“

Za branou stál Pepa, který doběhl asi dvě minuty přede mnou. Za bariérou Kuba s holkama. Pak táta, Lenka a další členové fanklubu. Byla jsem šťastná. Dokázala jsem to. Šla jsem dát těm svým zlatíčkům pusu. Vedle stál hlouček žen, načež jedna povídá: „To jste běžela štafetu nebo celý maratón?“ Povídám: „Celý.“ Paní vyvalily oči a říkají: „Jo, takže jste si jako střihla dva porody, pak jste si jen tak odběhla maratón a ještě vůbec nejste zpocená a zadýchaná.“ Usmála jsem se: „To jen tak vypadá.“ Dostala jsem medaili, lupla do sebe banán a pomeranč a na chvíli si sedla na patník.

Vlastně nevím, jak bych ten emoční kolotoč popsala. Bylo to strašně náročný. Každou půl hodinu jsem do sebe musela dostat ten nechutný lepkavý gel. Což mě ale udržovalo v tempu. Nedošlo mi. Ta pověstná maratónská zeď se nedostavila. Což neznamená, že jsem neměla krizi. Ale doplňovala jsem energii a šetřila ji tak, abych to směřovala k času, který nebolel tolik. 3:44:17. Trenér to až na pár vteřin trefil téměř přesně. Slýchám, že dát první maratón pod čtyři hodiny, je úspěch. Nevím. Stejně mám pocit, že jsem to mohla běžet líp. Mohla, ale určitě by to nebylo tak „na pohodu“ jako to vnímám. Místy jsem myslela, že vypustím duši. Ale nemusela jsem zastavit, jít. Neměla jsem pocit, že to nedám. A jestli bude další maratón? Asi jo. Jen nevím, jestli ten v Praze. Mám spadeno na Košice nebo Hradec ještě tenhle rok. Prý bych to mohla dát o čtvrt hodiny rychleji. Na podzim. No nevím. To už by bylo asi dost na krev, ale on se asi jinak maratón neběhá. Moje prsty u nohou by vám o tom mohly vyprávět.

Jen bych chtěla ještě závěrem říct, že těch faktorů, aby vám to sedlo, je fakt strašně moc. Spánek, jídlo, forma. Ale co pro mě byla opravdu alfa a omega všeho, tak to byl můj support tým. Když víte, že máte na trati někoho, kdo vás podpoří a ještě takovým způsobem, jakým mě podpořila ta tlupa lidí, co tam se mnou ten den byla. To je zkrátka k nezaplacení. Občas jsem upadala do takové letargie, ze které mě ale rychle vytáhli a vlili mi novou krev do žil. Můj první maratón nemohl být lepší. Teda výsledkem možná, ale rozhodně ne pocitově. Šla jsem si to hlavně užít, chtěla jsem závod dokončit a ideálně pod čtyři hodiny. A všechno se mi splnilo. A pořád nechápu, jak jsem uběhla 42km.

Na úplný závěr si dovolím použít citát Martina Luthera Kinga:

„Nemůžeš-li létat, běž, nemůžeš-li běžet, jdi, nemůžeš-li ani jít, plaz se. Ale ať už děláš cokoli, musíš se neustále pohybovat kupředu.“