Z housenky motýlem

Od té doby, co se mi Emča zahnízdila v břiše, tak mě nepřestává udivovat rychlost a dokonalost jejího vývoje. Prakticky z ničeho vznikne dokonalý tvor, který vám roste před očima stejně rychle jako plevel na zahradě.

Už samo prenatální období bylo fascinující. První embryonální označení, jaké si Kunhuta (pracovní název pro miminko) vysloužila, byla fazole. Vesele si tam klíčila a tvarem opravdu připomínala bobovitou rostlinu původem z tropické Ameriky. Následoval Haribák, jelikož měla místo rukou a nohou jen pahýlky a vlastně i velikostí byla podobná gumovému medvídkovi. Na třetím obrázku, který přístroj vytisknul, jsou pouze Emčiny nohy. Nutno dodat, že už v břiše měla nohy až do nebe. Tak jsme jí ještě chvilku říkali žabička. Ve 21. týdnu těhotenství jsme už netrpělivě seděli v čekárně a čekali na velký ultrazvuk. Ten den jsme se měli dozvědět, jestli budeme mít Kunhutu nebo Zikmunda. Na obrazovce se už tehdy objevil téměř bezchybný člověk. Ruku za hlavou, palec v puse a nohy do praku. Pan doktor ani na vteřinu neváhal v otázce pohlaví. „Budete mít malou slečnu.“ Ještě pustil zvuk a z dělohy se ozvalo bušení srdce. Nevěřícně jsem zírala na to, co se uvnitř mého těla děje a drtila nastávajícímu tatínkovi ruku. Musela jsem zamáčknout slzu. Holčička.

30. hovnopadu (rodinný výraz pro listopad) 2015 jsem porodila to nejúžasnější stvoření. Zatímco mě dávali dohromady, tatínek se jí podepsal na nožičku málem nesmazatelným fixem, který jsem z ní drhnula ještě další minimálně měsíc a půl. Spočítal prstíky u rukou a u nohou a navazoval kontakt. Když mi ji pak po pár hodinách přinesli na pokoj, kde už jsem trnula hrůzou, že se něco děje, nemohla jsem se na ni vynadívat. Hlavou mi prolítly všechny ty fazole a Haribo medvídci a nechápala jsem, jak jedna malá, ale zato super rychlá spermie společně s vajíčkem vytvoří něco tak perfektního a naprosto funkčního.

První týdny byly samo sebou jedna velká jízda. Pláč, bolení bříška, hlad, pláč, pokaděná plínka, hlad, pláč, desítky počůraných a pokaděných plínek, bolení bříška. Ocitli jsme se ve smyčce. Když ale pominulo šestinedělí a přišly první úsměvy v Emčině tváři, začalo být trochu veseleji. Její psychomotorické schopnosti se pomalu začaly rozvíjet. Po prvním úchopu hračky jsem radostně skákala u přebalovacího pultu jak šaman u ohně. A to nebylo nic proti tomu, když se jí během druhého měsíce z hrdla vydralo: „Gagl.“ Co přesně to znamená, jsem ještě doteď nerozluštila. Ovšem největší terno bylo pasení koníčků. Položit Emu na bříško znamenalo od začátku nutnost mít při této činnosti špunty v uších. Odmítala, byť jen na vteřinu, zvednout hlavičku. Proto má teď hlavu, jak vtipně poznamenala má nejdražší přítelkyně Markétka, jako kedlubna. Budiž nám útěchou, že se to začíná zlepšovat a nemá vzadu na kebuli přistávací dráhu jako před pár měsíci. Kolem čtvrtého měsíce začala hýřit úsměvy a od té doby se směje prakticky nepřetržitě. A když i nahlas, tak jdu do kolen. Pokud zrovna nemá hlad nebo nálož v plíně. Jak jde o jídlo, tak nezná bratra. Zpočátku to byla jen fyzická potřeba a závislost na kontaktu, potřeba tělesného tepla. Od té doby, co ochutnala „dospělácké“ jídlo, tak je to vyloženě nutnost poznávat nové chutě. Vezměte jí kaši a budete svědky, jak se z milého a usměvavého miminka stane řecký bůh pomsty. Od půl roka, kdy se sama od sebe začala přetáčet na bříško, je najednou tato poloha nejoblíbenější a už tedy nemusíme mít špunty v uších. Další důkaz toho, že ta malá dětská mozkovna skýtá víc inteligence, než bychom v tomto věku čekali. Jakmile to zvládla sama a nebyla násilím nucena do polohy, v jaké být nechtěla, tak jí to přestalo vadit. Po kom bude asi tak paličatá? Můžeme si s tatínkem střihnout.

Před pár dny bylo Emě osm měsíců. Už to jde ráz na ráz. Jeden den se houpe na rukách a nohách a druhý den už popoleze o pár centimetrů. Nejoblíbenější přemísťovací technikou je však válení sudů. Po linu jí to totiž klouže, tudíž se rychleji dostane ke kabelům a dalším nebezpečným předmětům právě za pomoci válení sudů. Slovo NE funguje přesně opačným způsobem. Představte si chvilku, kdy sedíte na gauči a vyřizujete nějaké administrativní záležitosti. Dítě leží na podložce, kde má asi milion hraček. Otočí se na bok a zmerčí igelitový pytel. Všechny hračky jsou v tu chvíli totálně nudné a hlavním cílem se stává pytel. Po pár vteřinách vám dojde, že neslyšíte: „Koláčky, koláčky dobré mám, dělal jsem je z písku sám.“ Nebo: „Malý zlatý pavouk na procházku šel, spustil se však liják, nikam nedošel.“ Mluvící pejsek leží opuštěně na hrací dece. Zvednete hlavu a miminko je cca o tři metry dále a na dosah má kýžený igelitový pytel. Ohlíží se, jestli ho vidíte. Vyměníme si intenzivní pohledy a já řeknu něco ve stylu: „Emo, ne, nesmíš. Pojď zpátky!“ V tu chvíli zafunguje obrácená logika a Ema se pár přitáhnutími dostane k pytli a ještě než stihnu vstát, tak už má kousek v puse a při tom se rošťácky usmívá. Kde se to v tom prckovi sakra bere??? Gagl už je dávno minulostí a ve chvilkách zoufalství zaznívá: „Ma-ma-ma-ma-ma.“ Když se mamince podaří uvařit něco chutného, tak se jí Em odvděčí výrazy: „Mňam mňam.“ V opačném případě se šklebí a kroutí hlavou jako Pilátová ve snímku Ať žijí duchové. Poslední dobou se mě hodně lidí ptalo, co zuby. A já pořád, že nic. Během čtrnácti dnů jsme našli čtyři. Zatím vypadá jako hokejista, kterému soupeř vymlátil hokejkou pusu. Jen doufám, že nebude na všechno odpovídat to notoricky známé: „Tak určitěěěěěě.“

A já se jen ptám a jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet dál? Je to jako včera, kdy mi ji dali poprvé na hrudník. Byla tak zranitelná a plně závislá na naší péči. Byla jako žvýkačka na botě, kterou nemůžete odlepit. A po osmi měsících před vámi prchá, aby si nacpala do pusy igelit. Kam bychom asi vyspěli a vyrostli, kdyby to takhle bylo celý život? Patrně bychom prorazili hlavou atmosféru. Nicméně jestli je něco, co mě opravdu baví na tom, být máma, tak je to právě být svědkem Emčina vývoje.