Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř

Když jsem chodila na ZŠ, tak jsem si myslela, že mám hodně učení. S přechodem na střední jsem se sama sobě vysmála, že mě to vůbec kdy napadlo. Naučit se pár stránek na předem oznámenou písemku, byl vždycky hrozný záhul, že jo. Byla jsem vyloženě zavalená učivem. Chacha. Maturita. Šmarjá panno, jak tohle zvládnu? Ne, nesnažím se to bagatelizovat, byla to přeci jen první velká zkouška. Naučit se na čtyři předměty dvacet pět otázek. Mimochodem taky předem oznámených. To ale nebylo nic v porovnání s VŠ. Hned při první zkoušce jsem nabyla dojmu, že znovu maturuju. Najednou mi celá střední přišla směšná a říkala jsem si, jaký jsem byla nevděčný zmetek, a nebyla jsem schopná se naučit na jednu písemku. Pořád jen plná pusa keců, že toho je moc.

Kam tím všem mířím? Člověk si vždycky myslí v danou chvíli, že prožívá to nejtěžší. Když se vám ti starší a zkušenější vysmívají a říkají to pověstné: „Ty ještě nevíš, co to jsou starosti.“, tak máte sto chutí jim zakroutit krkem. To samé platí třeba o nemocích, úrazech či psychických problémech. Každý si žijeme ten svůj problém a považujeme ho za ten ústřední. Přestože si uvědomujeme, že jsou lidé, kteří jsou na tom výrazně hůř. Ale my jsme do té doby nic horšího nezažili, tak jsou pro nás naše malá velká dramata pupkem světa.

Když se Emča narodila, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Desetkrát denně ze mě sosala energii a vitamíny. Měla jsem pocit, že jen kojím, přebaluju a uspávám. Pořád dokola. I když jsem musela vstávat několikrát do noci, přes den přeci jen dost spala a byla jen moje chyba, když jsem vokouněla místo toho, abych si taky dala šlofíka. Pak ale přišel zlom, když přes den více bděla, než spala. Najednou mi došlo, jak jsem byla blbá, když jsem si myslela, že jsem procházela tou největší zátěží. Něco jako přechod ze ZŠ na SŠ. Další nášup přišel v momentě, kdy jí přestalo stačit mlíko. Takže do toho kojení, přebalování, uspávání, chození s kočárkem po venku, praní, žehlení a uklízení, přišlo ještě vaření příkrmů. Nejsem z těch matek, které se spokojí s umělou chutí hotových skleniček. Však je to taky kekel. Něco jako instantní polívky, akorát pro miminka. Tehdy jsem si nevážila toho, že moje dítě zůstane tam, kde ho položím. Takže jsem ji mohla nechat na sedačce a jít vařit. Maturita byla překulování. Když mi poprvé spadla ze sedačky, tak mi teprve scvaklo, že to začne být asi zajímavější. Nicméně se válela pod hrazdičkou na hrací dece a já dál mohla pohodlně šukat po sedničce. Často jsem si v té době stěžovala, že nic neudělám. Že Emča vyžaduje čím dál tím víc pozornosti a začíná se hýbat, tak u ní musím bdít. Na vysokou nás dostalo plazení. Přesuny po místnosti spojené s observováním jsou už poměrně vysoká liga. To už se dá mluvit o pohybu. Tom matčině. Sem tam musíte dítěti vyndat z pusy pytel, botu nebo vlasy. Ale pořád si můžete dovolit se otočit na pár minut, aniž byste se báli, že nestihnete zakročit včas. Státnice na VŠ jsou lezení. Sotva lezuně odsunete na bezpečné místo a dojdete zpět tam, kde zrovna vykonáváte prospěšnou činnost, rarach už vám opět dýchá na paty. Cestou stihne strhnout a sežvýkat pár věcí. Tady přichází na řadu multitasking. Až se budu vracet do práce po rodičovský, tak to bude jedna z předností, kterou budu moct zmínit. Ve studijním životě jsem na doktorát nedosáhla. V tom mateřském jsem na něj udělala zkoušky, když jsem začala ovládat dítě, které si stoupá. Ano, v tuto chvíli prožívám své doposud nejpsychotičtější období na rodičáku. K tomu všemu, co jsem doteď zmínila, se přidalo Emčino stoupání si úplně všude a za všech okolností. Leze na stoly, krabice, židle, přitahuje se za přebalovací pult, jídelní stůl, židličku, šuplíky, sušák na prádlo, kočárek, moje tepláky, které mi s radostí stahuje ke kolenům. Teď volám po ZŠ a ptám se, kde je to sladké miminko, které po většinu dne spalo a našla jsem ho tam, kde jsem ho nechala. Doktorát úspěšně zakončíme tehdy, až Ema začne chodit. Pravděpodobně to bude i období vzdoru a vzteku. Takže si musím užívat současný vývojový stupeň, kdy sice neustále běhám a sundávám ji z předmětů denní potřeby, ale ještě mi nevystupuje z kočárku a nemusím za ní běhat jako kuřata za kvočnou.

Nedokážu si vůbec představit, co nás ještě čeká. Asi máme stále ještě hodné a relativně statické miminko. Tedy už vlastně skoro batole. Když jsem teď přečetla toho nového Harryho, tak si neodpustím trochu patosu. Buďme rádi za to, co momentálně prožíváme, ať nám to přijde sebenáročnější. Nikdy totiž není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. A ruku na srdce, tohle jsou asi ty nejkrásnější starosti, jaké člověk může v životě vůbec mít. I když je Ema někdy jako žvýkačka na botě a nenechá mě udělat prakticky vůbec nic, tak se vsadím, že za nějakých 17 let (budu optimistka) budu plakat, až se bude lepit na nějakého cápka.