Kos-tič-ky aneb v kostce posledních pár týdnů

Teď jsem si přečetla příspěvek, který jsem původně hodlala „poustnout“ na blog. Psala jsem ho plná negativních emocí vyvolaných neschopností stavitelů. Byl plný „hejtů“. Místo toho, abych působila vlastně strašně nespokojeně, tak to zkusím napsat znovu a s odstupem.

Je pravda, že stěhování nebylo tak růžové, jak jsem si ho ve svých představách vykreslila. Ó, jak jsem byla naivní. Ale věřte, že vidina vlastního bydlení ve větším prostoru mimo pražský smog nás stále držela na pozitivní „vejv“. Oddřeli to Sob s mým tátou. Já jsem drhla starý byt, aby nás Efča, budoucí nájemnice, nepomluvila. První noc jsme strávili u Bubáků, kterým tímto ze srdce děkujeme. To jsou totiž mí strážní andělé. Kdysi mě vytáhli z pěkný kaše, Emča díky nim měla svoji první káru a další hromadu užitečných věcí a nyní nám nabídli střechu nad hlavou, když byl barák zcela nevytopen. I když měl být. První dny jsme okupovali jen jednu místnost, protože zbytek domu připomínal bojovou zónu. Ema to všechno asi jako jediná zvládala s prstem v nose. Bylo jí dokonce jedno, že prs ten (Cimrmani) vystřídala lahvička a že začala spinkat v pokojíčku úplně sama. Doufám, že jí tenhle přístup vydrží, protože to vyhodnocuji jako jednu z jejích nejlepších vlastností. V bojové zóně se neustále střídali nějací řemeslníci. Nabyla jsem dojmu, že snad místo Soba v posteli vedle mě leží mop a kýbl. Já sama bych se z toho už dávno zbláznila, ale Emči pohoda mi dodávala sil. Mělo by to být asi naopak, že jo? Ale ona je vážně neuvěřitelně houževnatá osobnost.

Do toho všeho bordelu jsem zvládla nabourat auto. No, nabourat. Polechtala jsem mu čumáček. Ta paní v (s)Oplovi na tom byla trochu hůř. Asi se na mně podepsala únava a spletla jsem si pedály. O pár dní později mě ale situace donutila vyrazit do hlavního města. Protože se mi nepodařilo trefit sjezd, tak jsem si cestu protáhla o notnou dávku kilometrů. V dopravní špičce, „báj d vej“. Díky tomu si asi už pedály nespletu a dmu se pýchou, že jsem to zvládla se řvoucím dítětem v autosedačce. Co tě nezabije, to tě posílí, ne asi.

Dneska jsem mluvila se sousedkou. Na otázku, jak se jim tu bydlí, mi odpověděla, že je tu trochu nuda. Přechod z velkoměsta je trochu šok, to je pravda. Když chci nakoupit, tak buď musím osedlat kojota (Toyotu) nebo musím počítat s tím, že nejbližší obchod je cca 40 minut svižnou chůzí. Ano, za 15 minut jsem u paní v zástěře, ale když říkám obchod, tak myslím třeba Lidl nebo, bohužel, Albert. Ale mám téměř roční dítě. Takový tvor potřebuje přes den ještě poměrně dost spát, protože pokud si nedopřeje chrupku, tak je velmi nesnesitelný. Proto se obvykle ta čtyřiceti minutová cesta docela hodí. Ona si zdřímne, já nakoupím a obě jsme spokojené. Já jsem totiž nejšťastnější, když jsem na vzduchu v pohybu.

Což mě přivádí k dalším poznatkům. Kolem dokola nás lemují lesy. Zatímco v Praze jsem musela přejít celé sídliště, abych se dostala do lesa, tak tady opustím náš satelit a jsem mimo zástavbu. Během jedné z prvních procházek jsem narazila na ohrady s koňmi. Kolem jedné z nich vedla polní cesta. Kde asi končí? Řekla jsem si. Při další procházce jsem se rozhodla se po ní vydat. Nepříjemné bylo však zjištění, když cesta skončila kupami hnoje. Možnosti byly dvě. Buď se vrátím a půjdu zpět tudy, kudy jsem přišla. Nebo to vezmu přes pole. Jak se to ptají ti bobuláči z posiloven? Kolik zvedáš na „benč“? Ještě dva dny mě bolely ruce, protože pole bylo tak trochu v náklonu. Nemluvě o vrstvách bahna, které jsem musela drhnout jak z koleček, tak z bot. Zakončila jsem to snahou prorvat se ostružiním pod hrází rybníka, po které jsem se taktéž odmítla vrátit. Asi vím, po kom je to dítě tak zarputilé. Než to vzdát, tak raději vypustíme duši.

Ale jinak je to tady vážně moc fajn. Klid, ticho, žádné čekání na výtah. Ne, není mi tu smutno. Vidina je taková, že ještě minimálně rok budu s Emou doma. A mám si s ní hrát v paneláku nebo tady? Rodičák bude vždycky stejný, ať budu kdekoliv. Akorát tady mám za barákem CHKO. Teď je trochu okurková sezóna, protože se kvapem blíží zima, ale jakmile se to začne zase zelenat, tak hurá do přírody. Čert vem bahno a zimu, za měsíc jsou tu Vánoce!