Žiši

Chci, aby byl tento článek, který přidávám po dlouhé době, co nejvíc autentický. Proto ho píšu za chodu a naprosto hole a neopracovaně. Myslím, že emoce, které mnou cloumají, nejlépe vyjádří, jak probíhá náš tropický den.

Znáte to. Už den předem varují, jaká budou vedra. A vy si říkáte. No jo, Čecháčci. Zase si budou všichni stěžovat, že je horko. Vysmíváte se jim. Ale když se tropy připlíží, nadáváte taky. I když jen interně. A já teda teď vlastně externě – sorry. No a dneska přesně taková situace nastala. Emouš má na zahradě bazének, aby se mohla svlažit. Ovšem zatím tam není nic, co by dělalo stín, jelikož naše zahrada je v tuto chvíli holozahrada. Tudíž ji vlastně ani v největším horku nemůžu ošplouchnout. Volím si tebe, sprcho. Výhoda je, že ji horko většinou uklimbá, takže alespoň po obědě si dala tak dvě hodiny, které jsem strávila četbou velmi náročného Foucaultova kyvadla.

V čem je ovšem kámen úrazu? V pátek Emča ochutnala lasagne. A já, jako ochotná a milující matka, která udělá vše, co svému dítěti na očích vidí, jsem se rozhodla, že jí je připravím doma. Protože lasagne jsou prej mniam, mniam, mniam. Dělali jste někdy domácí lasagne? A to ještě nevím, jestli se povedlo těsto. Protože jestli ne, tak to všechno poletí direktem do potrubí. To je prostě recept na hodiny. Restovat, vařit, míchat, vařit. To všechno po dobu cca čtyř hodin ve více jak třiceti stupních. No, nicméně, maso by se zkazilo, tak jsem si řekla, nebuď buchta, a dala se do toho. Během krájení surovin Ema jedla meloun, alias muoooojiiiii. Pak jsem ale udělala osudovou chybu. Nechtěla jsem, aby mi Emča lezla po nohách, když budu restovat zeleninu na rozpáleném oleji. Tak jsem jí dala ještě Lipoše, aby si ho sama snědla. Dneska jí je rok a půl. Do té pusy se i trefí, ale děláme to takhle pouze pod dohledem. Řekla jsem si, že by to mohla zvládnout sama. Nejdřív vypadala jako Pytloň rudý, Sandy Clooooos, neboli Santa Claus. Pěkný plnovous, to bylo ještě vtipný. Pak přidala ruční práci. Místo lžičkou konzumovala dezertík ručičkou. To bylo taky ještě celkem legrační. Když jsem se ale po chvilce otočila, tvaroh měla až na čele, po rukách, po nohách. Židle celá z tvarohu. Na sporáku se škvířilo maso se zeleninou a já ji šla umýt do sprchy. Lipoš byl i na zemi, protože svůj opus završila shozením zbytků ze židle. Máme okna obýváku s kuchyní na západ, takže cca od tří odpoledne jde ten největší žár přímo do oken. Myslím, že mi ještě teď jde pára z uší.

Současný stav je, že si Emča sundavá plínu, rozhazuje hračky všude kolem, piští. To všechno, protože se nudí. Protože v tomhle horku nemůžeme být ani venku. Prostě dělá naschvály. Já už jsem rezignovala, peču se ve vlastní šťávě a musím jít dělat bešamel.

„Maaaaamiiii. Bueeeejl.“

„Ano, máš brejle.“

„Taaaata.“

„Přijde.“

„V páci.“

„Ano, ještě je v práci.“

Po tomto rozhovoru nastal totální chaos. Bešamel se mi poprvé v životě nesrazil, ale těsto, v které jsem vkládala své kulinářské naděje, bylo lepkavé. Naštěstí přišla má drahá polovička a chybu ve výrobě napravila. Tak jsme nakonec měli i to domácí těsto. Emča mezitím stihla rozházet svoji bednu hraček, shodit z gauče všechny polštáře, říct si o syyyyyyyyy (sýr) a schovat ho, kde se dá, šlápnout na figurku ovečky a propuknout v hřmotný pláč, atd. Ale lasagne se povedly. Nutno dodat, že jsem stála čtyři hodiny u plotny kvůli Emče, protože se po tom mohla utlouct. A k večeři snědla jedno sousto a pak řekla ne. A pak se někteří diví, že moc nevařím. Když musíte absolvovat takové martyrium kvůli jednomu soustu, tak moc není nad čím se pozastavovat. Tak jako Ema dělala naschvály, když jsem musela sedět připojená na síti, tak dneska to předvedla opět, když jsem si dovolila chystat jídlo příliš dlouho a nelistovat s ní v knížkách.

A takový byl náš den. Únavný, zničující, plný horkých chvil. Ale zítra začínáme od píky. A až zase uvidím ty její růžové tváře, tak opět pookřeju a vydržím půl dne, než ji zase půjdu s rodným listem prodávat na trh.

„Ježiši, Emí.“

„Žiši.“