Klokan přiletěl v březnu

Předem se omlouvám všem čtenářům, že následující text asi nebude působit dostatečně komplexně a souvisle. Psát něco se dvěma živočichama pod jednou střechou už je celkem náročný. A večer, když obě vzácně spí, tak ulehám též. Takže asi napíšu pokaždé pár řádků a buď odběhnu stavět lego nebo krmit.

Ani nevím, jestli se to všechno dá nějak shrnout a ani nikoho nechci obtěžovat podrobnostmi o porodu. Každopádně poslední dny před tím, než se Bětka narodila, už byly teda očistec. Emička zřejmě cítila, že se brzy bude něco dít, takže jsem pomalu odmítala s ní chodit ven, protože jsem se už jen valila a rozhodně jsem za ní nemohla běhat, když se rozhodla, že zrovna poběží na druhou stranu, než byl kýžený směr procházky. Měli jsme jeden planý poplach, kdy mě poslali domů s tím, že klidně můžu přijet za hodinu znova, ale že momentálně to k porodu není. Kontrakce po třech minutách. Tak jsem zamáčkla slzu a smířila se s tím, že si prostě ještě počkám. No a když jsme pak asi o čtyři dny později jeli do poradny, já absolutně v pohodě bez jakýchkoliv náznaků, tak mi pan doktor oznámil, že už domů nejedu, že se mi rozjíždí porod. Upřímně jsem si nemohla přát lepší průběh. Už s Emičkou jsem měla pocit, že to byla celkem pohoda, až na tu rekonvalescenci. Že to ani netrvalo tak dlouho. Ale když jsem pak u druhého porodu v propouštěcí zprávě četla o překotném porodu, tak jsem si uvědomila, že to byl teprve fofr. Ihned jsem mohla domů, jak jsem se cítila dobře. Nebýt všech vyšetření, které museli udělat Bětce a bazírování na nastartování kojení, tak bych fakt odešla středem bezprostředně po akci. Hlava rodiny to se mnou opět absolvovala od začátku až do konce. Z poradny jen odvezl Emču naší úžasné sousedce, která měla veškeré instrukce, až nastane hodina há. I díky tomu jsem byla víc v klidu, když jsem věděla, že je Emí v dobrých rukách. Navíc porodní pokoj byl v porovnání s Krčí teda fakt Hilton. Takže mi nic nestálo v cestě, abych prožila porod snů.

Pak přišel převoz na oddělení šestinedělí. A tady se dostávám k jádru pudla. Vybrala jsem si porodnici v Hořovicích z toho důvodu, že ji máme nejblíže a rovněž jsem na ni slyšela pět jen samé ódy. Problém je, že se jedná o malou oblastní nemocnici/porodnici, která není zvyklá na takový nápor, který v posledních letech zažívá. Ani v nejmenším tam nerodí pouze ženy, které do porodnice patří spádově. Z hořovické porodnice se zkrátka stal fenomén. Takže oddělení permanentně praská ve švech a často je personál nucený odkládat rodičky na gynekologické oddělení. Já jsem vyfasovala pokoj, který byl původně myšlený jako nadstandardní verze pro matku, dítě a otce. S vlastní kuchyňkou, mikrovlnnou troubou, rychlovarnou konvicí a lednicí. No kolikrát myslíte, že jsem spotřebiče využila? Ale to je fuk. Jediná vada na kráse byla, že byl pokoj přímo na chodbě mezi oddělením gynekologie a šestinedělí. Takže už od brzkého rána byl za dveřmi šrumec. Což mi ve finále zase tak nevadilo, protože je člověk beztak věčně vzhůru kvůli miminku. Jen když jsem potřebovala něco na oddělení, tak jsem se musela trochu projít, což jsem nakonec taky uvítala, že jsem se alespoň trochu protáhla.

Co ale vnímám jako velké negativum, tak rozpoložení téměř veškerého personálu. Od uklízeček až po lékaře. Právě výše zmíněná přeplněnost oddělení se odráží na jejich náladě a je z nich dost cítit nechuť vůbec cokoliv dělat. Nemůžu na ně teda jen házet špínu, samotný porod byl v pohodě, i přístup lékařů a porodních asistentek. Ale na oddělení to byla tragédie. Prvorodičky tam tepou a absolutně jim nevěří. Nedrží se jednotných postupů a hormonálně rozloženým maminkám tam ještě docela přikládají pod kotlem. Když jeden doktor přijde a narve mamině příkrm a druhý jí ho pak v zápětí vezme, že má kojit sama, tak jen kroutíte hlavou. Miminko si totiž pochopitelně zvykne na savičku od lahvičky, která teče trochu víc, než maminčino zařízení. Takže nastává hysterák a mimčo se prostě nepřisaje. Následující den mamině zase dají příkrm, protože potřebují volnou postel a miminko musí mít příbytek na váze k propuštění. Všechno jsem to jen v tichosti pozorovala s otevřenou pusou. Já osobně jsem si tam připadala jak exot. Jako druhorodička jsem totiž neměla absolutně žádný právo se na cokoliv zeptat. Lékaři při vizitě ke mně vždycky přistoupili, obeznámili zbytek delegace s tím, že jsem druhorodička, zeptali se mě, jestli jsem v pohodě, hodili po mně okem, aby se neřeklo a šli zase o dům dál. Rovnou jsem dostala k podpisu papíry, že umím koupat dítě, aniž by se ujistili, že tomu tak opravdu je. Ale co mě vytáčelo snad nejvíc, tak že se mě za ty tři dny asi pět lidí zeptalo, kde jsem rodila poprvé a proč jsem tentokrát rodila u nich. Když už jsem usoudila, že je to příliš, tak jsem odpověděla, ať se podívají do papírů na moje trvalé bydliště. Jestli si představují, že bych měla rodit třeba v Brně, když bydlím patnáct minut autem od Hořovic. Tím veškeré moje snahy o navázání pokorné komunikace s personálem skončily a já kojila o sto šest, aby nás pustili co nejdřív. Nevím, jestli by neměli uvažovat o zavedení registrací jako v Praze. Možná by se jim docela ulevilo.

Nicméně jsme s Bětkou v porodnici setrvaly jen nezbytně dlouhou dobu, kterou jsme plně využily k tomu, abychom se jedna druhé dostatečně nabažily. Věděla jsem, že po příchodu domů nastane velká show, takže na každém negativu v porodnici jsem hledala něco pozitivního. Protože jsem mohla být s Bětuškou sama a věnovat se jen jí. Navázat s ní vztah a přesvědčit ji o tom, že se už nikdy nebude muset ničeho bát, protože tu pro ni budu už navždy.

A teď jak se máme? Je to jako na houpačce. Máme jediné štěstí, že je Bětka zatím naprosto miliónová a skoro pořád spí. I když teda vstávačka v noci každé dvě hodiny není nic moc. Ale tak něco přes noc naspím a dá se z toho docela i fungovat přes den. Horší je to s Emčou. Každé dítě se s příchodem sourozence musí nějakým způsobem vyrovnat. To jsme věděli a nečekali jsme, že to snad bude procházka růžovou zahradou. Ale že to bude taková emocionální bouře z Emčiny strany, to jsem teda vážně netušila. Střídají se chvíle vzteku, blbnutí, nechutenství, pláče, ale i pohody, něhy a roztomilosti. Prostě občas jako by ji někdo praštil po hlavě a začne vyšilovat. O tom, kolik vzteku musíme polknout u stolu, když se ji snažíme donutit, aby jedla, nemluvě. Emička je ráda středem pozornosti, ráda se předvádí a libuje si v tom, když ji všichni pozorují a obdivují její kousky. A najednou je tu miminko, které vyžaduje poměrně intenzivní péči a místo toho, abych jí tleskala, jaký udělala krásný kotrmelec, tak mám plné ruce miminka. I když se vždycky snažím alespoň minimálně reagovat. Na druhou stranu musím říct, že Bětku přijala kladně. Pusinkuje ji, hladí, chová. Jen dneska poprvé zakusila, když si holky rozdělily hračky a najednou se jí začala víc líbit ta Bětky, že ji prostě nedostane. Hysterie. Kdyby mi jen někdo dokázal říct, jak dlouho tenhle stav potrvá? Tatínek s námi bude doma ještě tři dny a pak děj se vůle boží. Nejvíc se asi děsím první vycházky s kočárkem a Emčou bez řetězu. Její záliba ve zdrhání se jí totiž stále drží. Jen v šestinedělí ještě nemůžu běhat, takže bych možná mohla přemýšlet o nějakých kšírách. Nebo elektrickým obojku. VTIP!

Pořád dokola si opakuju dvě fakta. Když to zvládli jiní, zvládneme to taky. A druhý, je to jen období. Když už jsem vytočená do běla, tak se snažím si ten emoční stav prodýchat a říkám si, že i tohle si musím užívat. Děti totiž rostou neuvěřitelnou rychlostí a přijdou doby, kdy budu ještě po tom všem plakat. Protože teď je mám ještě pořád pod dohledem, nějakým způsobem můžu korigovat jejich směr. Vlastně co bych chtěla dvanáct dní po porodu? Aby to všechno fungovalo jako hodinky? Aby Emička seděla s rukama v klíně u stolu a říkala: „Ano, maminko. Ano, tatínku.“ ??? Nedokážete si představit ta kvanta čokolády, co jsem za poslední týden snědla. A budu v tom pokračovat, protože je to jediná povolená droga, kterou si teď můžu dopřát a udržuje mě ještě jakž takž nad věcí.