Dovolená Děti "De" to Dohromady

Tak jsem si dala s článkem o první dovče u moře s holčičkama na čas. V uplynulém týdnu jsem nedělala nic jiného, než že jsem prala a vysvětlovala holčičkám, že už jsme doma a bylo by fajn najet na klasický režim. Bětka to pochopila docela rychle, protože zase přestala spát. Ale Emča jede pořád v chu chu ua nastavení. A jak to bylo, pohádko?

Upřímně, neměla jsem vůbec žádná očekávání. Respektive jsem byla připravena na to nejhorší, takže už jsem pak mohla být jen příjemně překvapená. Každopádně jsem nebyla u moře šest let, takže jsem byla rozhodnutá, že si pobyt ve Španělsku nenechám nikým a ničím zkazit. Tak jsem si to nastavila v hlavě a snažila jsem se necouvnout ani o píď.

Cesta A

Letadlo mělo odlétat v šest hodin a dvacet minut. Vstávali jsme kolem třetí hodiny ranní. Holčičky byly zmatené jako lesní včely. Emča nechápala, kam jedeme, když je ještě noc a Bětka vydávala blíže neidentifikovatelné zvuky. Kousek od letiště jsme nechali auto, odkud nás shuttlem převezli na terminál. Naložili jsme kufry na vozík a šupky dupky k odbavení. Letiště v Praze je už dostatečně vyspělé, takže vás s dětmi nenechají čekat v dlouhých frontách a máte právo na přednostní odbavení u zvláštní přepážky. Kočárek – golfky jsme měli až do vstupu na palubu letadla u sebe, takže společně s dalšími věcmi musel projet tunelem. Nikdo nedělal problémy, jen museli jídlo a pití pro Bětku nechat zkontrolovat. Jestli je Sunar opravdu Sunar a tak. Pak už jsme jen našli gate a vyčkávali. Když se blížil čas odletu, na tabuli se rozsvítil nápis, že bude mít letadlo zpoždění. Ok, stane se. Jenomže. To zpoždění bylo nakonec skoro tři hodiny, během kterých se Bětka vyspala do růžova, takže byla do letadla absolutně fresh. Zatímco Emička zaspala vzlet letadla a probudila se někde zřejmě nad Alpami, tak Bětuška o sobě dávala už od začátku vědět. Útěchou nám ale mohlo být, že jsme nebyli jediní, protože všechna prťata na tom díky zpoždění byla stejně. Hodinu jsme přežili, ale zbývající dvě jsem si nechávala vyřvávat mozek z hlavy a letadlo jsem opouštěla o nějakých deset modřin bohatší. Bětka usnula asi tak deset minut před přistáním. Kufry přijely, i autobus. Z letiště to byla ještě zhruba hodina autobusem do našeho letoviska. Sedačky v buse žádné. Takže jsem si Alžbětu posadila na klín a připoutala nás. A celou cestu doufala, že je Pedro za volantem zdatný řidič. Kupodivu ani necekla a koukala z okýnka.

Ubytování

Na hotel jsme dostali tip od kolegy mého drahého muže. To je vždycky super, když chce člověk jet někam s dětmi. V areálu bylo hřiště, bazén, brouzdaliště a herna. Naprostá pecka. Pokoje standardní. To už se mi od začátku jevilo trochu jako problém, ale mávla jsem nad tím rukou s tím, že tam stejně budeme více méně jen spát. Bětka dostala malou cestovní postýlku a Emča měla udělané letiště z gauče. První noc se nám obě nakýblovaly do postelí, ale druhou už to zvládly, unavené sluncem a zážitky, každá ve své. Tady si dovolím malé doporučení. Pokud chcete vyloženě na pobytový zájezd s dětmi, zkuste kouknout po hotelích, kde jsou pokoje dětem uzpůsobené. Náš tatínek měl totiž na čtyři dny půjčené kolo, takže vyrážel večer/ráno do kopců. Pro mě to znamenalo jediné. Na cca dvě hodiny holky zabavit. Hřiště, procházka, zmrzlina a co dál. Bětka si mnula oči, Emča dělala blbosti. Tak jdeme na pokoj. A tam přichází kámen úrazu. Představte si typický business pokoj. Koupelna, skříň, teda spíš díra do zdi, v chodbě a malá místnost o dvou velkých, k sobě sražených, postelích, rozloženém gauči a dětské postýlce. K tomu terasa, kde nám Bětuška vylezla na židli, že stačil kousek a plachtila by dolů tři patra. To pak jdete vážně raději někam ven i za tu cenu, že budete za dvěma prckama lítat jako hadr na podlahu. Ale jinak super. Hotel nabízel i animační programy pro děti, takže Emí zažila poprvé malování na obličej a každý večer jsme pak museli chodit na „disk“, rozuměj diskotéku.

Stravování

Kdo nemá děti, nepochopí. Tím nechci nikoho podceňovat. Ale já už ani pořádně nevím, co to je se normálně v klidu najíst. Měli jsme pobyt All Inclusive, protože jsem náfuka a řekla jsem Kubovi, že jedu po X letech na pořádnou dovolenou a chci, aby se někdo o mě celou dobu staral. Že nechci řešit vaření, mytí nádobí, apod. Miluju ho za to, že to pro mě udělal, protože by byl asi raději, kdybychom vzali stan a jeli někam do kempu. Slíbila jsem mu, že příští rok. Každopádně AI vám umožní, že můžete dětem pod nos naservírovat, co si zrovna přejí a kdy si to přejí. V rámci podávání snídaní, obědů a večeří. Jenomže. Zase to jenomže. Naše děti a jídlo, to je něco naprosto fascinujícího. Zatímco Emička se někdy kolem roka šprajcla a přestala normálně jíst, tak Bětka je vysavač a sní všechno, co jí dáte. Ale. U Emy to vypadá tak, že do ní dvě hodiny hustíte, aby jedla. A to i přesto, že si vybere přesně to jídlo, co chce. To máte půlku nervového systému na dranc. A Bětka, ač jí, tak po jisté chvíli ji přestane bavit sedět v sedačce, protože chce pořád chodit. Takže začne řvát a házet jídlo v okolí cca dvou metrů na všechny strany, dokonce do vzduchu. Kdyby mohla, tak i pod povrch země. To máte druhou půlku nervového systému na dranc. Nezbývá vám pak nic jiného, než Emu ostře pokárat a pronést pár výhrůžek, které ještě aspoň fungují a podat Bětce skleničku s vodou, aby si v ní mohla spokojeně máchat ruku a následně si ji rvát až do krku. A za tohoto stavu se máte sami najíst. To, že jsem vlastně kolikrát ani nevěděla, co na ten talíř kladu, že jsem se pak sama u stolu divila, to už ani nepovažuju za nenormální. Nicméně ve světlých okamžicích jsme si mohli denně pochutnávat na čerstvých rybách a popíjet k nim víno nebo pivo. To jde pak všechno mnohem líp a člověk snáší takové útrapy s úsměvem. A vlastně vám pak dojde, že máte ty děti i rádi.

Koupání

Zase jsme se přesvědčili, že ze dvou lidí můžou vzejít dvě naprosto odlišné osobnosti. Emča se bála vln a moře ještě tři dny před odletem a vlezla tam, jen aby se neřeklo. Zbytek času na pláži strávila rytím v písku. Bětku jsme poprvé málem ani nestačili chytit, jak se vrhla vstříc vlnám. Nutno ale říct, že jsme příliš času u vody nestrávili. V našich končinách, kde moře není už nějakých těch pár miliónů let, máme takové zažité představy, že dovolená u moře znamená válet se na pláži, opalovat se, zaplatit si max jeden nebo dva nějaké fakultativní výlety a přijet domu jako habešan. Ano, dříve jsem i já takovým způsobem trávila dovolené, ale jak je známo, s věkem se člověk mění a teď pro mě neexistuje horší představa, než právě takový způsob trávení dovolené. Tudíž jsme třeba jen odpoledne odběhli na hodinku k moři, já si zaplavala, holky pojedly písek a šli jsme zase pryč. Naše maximum bylo pět hodin, kdy jsme se vydali do národního parku, který nám absolutně vyrazil dech. Bylo tam pět a půl člověka, nekonečné moře a jemný čistý písek. Žádné tělo na tělo, řvoucí Němci a v písku pohozené vajgly. Sen. Tak tam jsme vydrželi půl dne, ani nám to nepřišlo. Bětka se vyspala na pláži v kočárku a Emča s tatínkem stavěli hrady. A já mohla sedět na osušce a koukat na moře a děkovat, že tam můžu být. Bazén u hotelu jsme využili asi tak třikrát. Tam se holkám líbilo možná víc, než v moři. Ale taky se to dalo tu hodinu přežít.

Cestování

Už v Praze jsme se domluvili, že si na místě půjčíme auto. Naše letovisko bylo v dojezdové vzdálenosti od Cartageny, která je historií prolezlá skrz na skrz, takže nebylo pochyb, že právě tam se pojedeme podívat. Auto jsme zařídili přes naši cestovku, protože v hotelu mě poslali k šípku s tím, že s žádnou půjčovnou nespolupracují. Jejich smůla. Ale zase nutno říct, že Puerto de Mazarrón se nachází v oblasti, kam dlouhá léta jezdili jen Španělé. Ti, co si to ještě stále mohou dovolit, tam mají letní byty a ti ostatní si tam byty nebo domy v létě pronajímají. Tudíž většina z nich přijíždí na čtyřech kolech, plně vybaveni vším, co by mohli potřebovat. Až v posledních letech se začínají objevovat zahraniční turisti. Němci, Francouzi a jak jinak, než Poláci. A Češi samozřejmě. Ale pořád to ještě není v takovém měřítku, jako o pár kilometrů dál. Tím pádem hotel nemá ani potřebu se s nějakým takovým partnerstvím zaobírat. Auto nám dovezl takový don seladón, u kterého jsem si nebyla chvíli jistá, že mu byla do vínku dána přílišná poctivost, tak jsem vyčkávala se španělštinou. Až když jsem se přesvědčila, že na nás nekují pikle, tak jsem spustila španělsky a za chvíli jsme se pomalu chytali kolem ramen. Předem jsme oznámili, že budeme potřebovat dvě sedačky. No narovinu, tady člověk kupuje sedačky za tisíce, kupujete si dTesty, abyste nepořídili nějaký šmejd, aby se dětem v případě nehody něco nestalo. Ale tam? Bětka měla ještě jakž takž ucházející křeslo, které nešlo ale moc dobře ukotvit, takže se pochybně pohybovalo na místě jako tokijské mrakodrapy při zemětřesení. A Emí dostala jen podsedák. Když nám pak v autě usnula, tak se zhroutila na bezpečnostní pás, přes který dost nepřirozeně visela. Něco se stát, tak by z toho vylítla jako nic. Nicméně jsme toho s holčičkama zcestovali vážně hodně. Za celou dobu nebyl žádný problém. Ale to bude taky tím, že jsou na přesuny autem, i ty delší, zvyklé.

Cesta B

Mít takovou i cestu A, tak si pískám. Odlet po desáté dopolední, letadlo se vzneslo do vzduchu na čas, Bětuška ihned usnula a Emča koukala skoro celou dobu na pohádky. Ale zase nemůžeme chtít, aby bylo všechno stoprocentní, že jo. Vyzkoušeli jsme si i krizovou část v přepravě dětí a teď už víme, že i to se dá, i když s drobným křikem, zvládnout.

A to je z našich cest asi tak všechno. Už jsem to někde zmiňovala, ale opakování je matka moudrosti, takže. Kdo ještě váhá, jestli se s dětmi na dovolenou vydat, udělejte to. Cesta za zážitky byla trochu trnitá, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Bylo to v uvozovkách jen pár hodin. A když pak vidíte, jakou ty dvě příšerky mají radost, to je k nezaplacení. Neumím si teda úplně představit letět o moc déle. Třeba za oceán. V tuhle chvíli asi úplně ne, ale třeba za rok už to bude zase úplně jiné. A za dva se už dost možná konečně budeme moct podívat do vysněného Vietnamu. To jsme jako úplně nestihli, protože jsme ten granát neplánovaně odjistili moc brzy. Ale po letošku mám pocit, že to s holčičkama bude mít dočista jiný rozměr. A dost se těším na další zážitky. Takže nesedět v koutě, nebát se a cestovat i s dětmi. Děti nejsou nemoc, jen se jim musí všechno přizpůsobit.