Vakace

Prázdniny. Zkuste se zamyslet, jak se proměňovaly v průběhu let během vašich životů. Od počátku, kdy si je jste schopní uvědomit, až do současnosti. Dneska jsem se na Emču tak strašně rozčílila, že jsem prázdniny poprvé v životě začala proklínat.

Které dítě by je nemělo rádo? Ze školkového věku si nepamatuju nic moc, až na nějaké záblesky. Takže ani prázdniny. Jen nějaké drobné obrazy z vody, ale ani to nejsem schopná nijak blíž datovat. Až po nástupu do školy jsem zřejmě začala chápat jejich význam a naučila jsem se je milovat. Dva měsíce volna. Na chalupě u babičky, s rodiči na dovolené, na táborech. Ještě donedávna jsem se nad tím zvláštním bezčasím, vztaženo k dětem, nezamyslela. Ale teď, když je přes prázdniny školka pro nepracující matky zavřená, teprve začínám chápat, proč jsem trávila celé prázdniny na chalupě. A mami, smekám, že jsi vždycky dokázala ty dva měsíce naplánovat tak, že jsme téměř nebyli v Praze.

Mně teď o nic vlastně nejde, protože musím být doma stejně s Bětkou. Takže jsem doposud nepocítila naléhavost situace. Kam vypakuju děti, až budu chodit do práce, to teda vážně nevím. Ale jak říká můj muž: „Netrap tím tu svou malou hlavičku, když to není aktuální.“ Moji věrní čtenáři ví, jak moc byla Ema v průběhu loňského školního roku nemocná. Měla jsem ji v podstatě pořád doma. Ema je dítě, které nutně potřebuje děti. Jakmile není v dostatečném kontaktu s dětmi, je otravná, zlobivá a vymýšlí hlouposti. Neváhá mi říct, že zlobí právě proto, že se nudí a nemá si s kým hrát. Bětka ještě nedorostla do věku, kdy by chápala význam sestřiných her. Emí si z ní občas dělá živou panenku, což Bětky vzpurná povaha dost špatně akceptuje. Tak se mi nikdo nemůže divit, že můj nervový systém dostává už docela na frak. Dvě řvoucí děti, z nichž jedno mělo být doma jen dva měsíce, ale dva měsíce se protáhly pomalu na celý rok. Ema přestala do školky chodit v dubnu. Respektive do konce dubna běžela výpovědní doba. Na přelomu března a dubna byla ve školce asi čtrnáct dní, pak opět onemocněla, a jelikož měla na konec dubna naplánovanou operaci nosní mandle, tak už jsme se neodvážili ji před operací do školky poslat. Takže Emička má prázdniny vlastně už od prvních dubnových dní. Ale jak říkám, ve školce prakticky nebyla během celého roku, takže zatímco já mám dovolenou, tak Ema permanentní prázdniny. No ale jak to přežít?

Hlavně, od čeho si má školkové dítě jako odpočinout? I státní aparát nabízí možnost dítě přes prázdniny do školky dát. Ale platí to jen pro pracující matky. Pokud jste doma s druhým dítětem nebo nepracujete, tak nemáte nárok. Což mi přijde teda dost kruté. Když už ta možnost je, tak nechápu, proč nemůže být pro všechny. Soukromý sektor prázdniny nezná. Kdyby státní zařízení nabídlo možnost umístit k nim děti a službu zpoplatnilo, tak věřím, že i tak by se našla spousta rodin, která by tuhle možnost uvítala i za příplatek. Nám se teď otevírá možnost příměstského tábora, kterou dost intenzivně zvažujeme, protože můj dnešní výbuch pravděpodobně způsobil odumření nervové tkáně. Ne, už nemám sílu na to pětkrát denně Emu napomínat, ať jí. Nebaví mě utírat z podlahy rozmáznutý jogurt, kterým se ta menší opice ještě projde, abych to měla ještě zajímavější. Nebaví mě likvidovat Emči obsah močového měchýře, protože výbuch kvůli jogurtu způsobil, že nestihla doběhnout na záchod a pro změnu se v loužičce počvachtala nožičkama ona. Ono to jde všechno tolerovat a vydržet docela dlouho, ale téměř čtyřleté nudící se dítě je chemickým prvkem z celé soustavy, který způsobuje velmi časté reakce.

Letoškem se pro mě prázdniny stávají utrpením. Mami, kdy že to jdeš do důchodu? Ještě mi nedá spát, jak na tom bude Em zdravotně v nadcházejícím školním roce. Myslíte, že existuje nějaká poradna nebo možná snad ústav, kde by člověku dokázali vštípit do hlavy, že to není tak hrozný? Že sedět v kanceláři od osmi do pěti a dělat nesmyslný reporty je daleko horší? Že je to vlastně teď pohoda, protože až budu chodit do práce, do toho se starat o dvě děti a ještě o domácnost, tak to teprve začne být zajímavý? Já to všechno vím, ale přesto nejsem schopná se nad to všechno povznést.

Sama jsem s holčičkama přes týden docela aktivní. Samozřejmě v rámci možností. Jezdíme na výlety, snažím se Emču hodně tahat na kolo, abychom mohli příští rok vyrazit na Tour nebo na Giro. Dost nutně potřebujeme, aby už na jaře začala jezdit bez zadních koleček. Takže by se dalo tvrdit, že o nudu nějak výrazně nezakopneme. Ale jsem už téměř čtyři roky doma. Někde se to asi odrazit musí. Pokud by měl někdo zaručenou radu, jak nad netrpělivostí s vlastními dětmi zatočit, tak sem s ní. Já sama jsem na to totiž krátká. Nějak mi asi nedochází, že Emča je pořád ještě malá holka a že jí dost možná trochu nakládáme. Občas když se na ni podívám, tak už mi přijde jako předškolačka. Možná je to způsobené tím, jak brzy začala mluvit a jak je inteligentní, nebo se tak aspoň jeví. Máme tak tendence s ní jednat jako s mnohem starším dítětem. Pak se ale počůrá jako dneska a když se rozbrečí v kaluži moči, tak mi dochází, že má ještě na hromadu věcí čas. To už je asi úděl starších sourozenců. Třeba právě proto, že já jsem sama byla ta druhorozená, tak se do ní nedokážu vcítit a nevím, co je už moc. A tři a půl roku staré dítě vám toho asi moc neřekne.

No nic, pokusíme se všichni ještě nějak ten měsíc a půl přežít ve zdraví. A budu vděčná za to, že ještě nemusím řešit, že potřebuju chodit do práce a nevím co s dětmi.