E jako emoční exploze

Tak jsem konečně našla chvilku na to, abych sepsala myšlenky, které se mi honí hlavou po posledním webináři. Předně musím připomenout, že nejsem nevýchovná máma. Nejde mi to, i když jsem se snažila si v tom to svoje najít. Ale ze svojí podstaty prostě zenový člověk nejsem a neumím to změnit. Nicméně se ráda občas na nějaký ten webinář podívám, protože si z toho přeci jen pokaždé něco vezmu, přestože tento styl výchovy na svoje děti neuplatňuju.

Webinář byl tentokrát věnovaný emočním výbuchům rodičů. Název mě dost zaujal, protože jestli v naší ulici ční nějaká sopka, tak jsem to právě já. Jsem taková pochodující Etna, ač se snažím stále na svém vnitřním rozpoložení pracovat. Jsem chytrá holka, takže jsem si smazala prtscn s jednotlivými body, takže se teď nemůžu držet ničeho jiného, než vlastní paměti. Poznámky, které k webináři posílají, jsou nenávratně pryč, takže ani moje spásná myšlenka, že to dohledám, nepomohla. Tak se omlouvám, jestli už to bude působit útržkovitě.

Hned v první části přišel na přetřes hlavní problém, který nás, vybuchující rodiče, spojuje. A tím je sebeobětování. Ve snaze všechno obětovat dětem zapomínáme na sebe, což se pak projevuje dlouhodobou frustrací a pomyslným přilíváním do poháru, který musí jednoho dne zákonitě přetéct. Aniž bych dřív Nevýchovu znala, sama sebe jsem si jako nádobu neustále se plnící tekutinou představovala. Každý normální člověk má nějaký limit, i když každý máme tu hranici jinde. To, co rozčílí mě, může jiného nechat úplně v klidu a pro někoho jiného už by to třeba zase bylo na Bohnice. A tak se postupně navršuje ta hromádka, až jednou je těch, ehm, prostě moc. A bouchnete. Protože pořád jen uklízíte, staráte se o děti, vychováváte, vaříte, chodíte ven, uspáváte, perete, věšíte prádlo, žehlíte (pokud žijete jako neandrtálci a nemáte sušičku jako my), zkrátka veškerý čas věnujete dětem a partnerovi, takže vám pro sebe nezbývá ani chvilka o samotě, během které byste si mohli odpočinout. Pak stačí už jen na tu hromádku lehce přihodit a z komára uděláte velblouda. V čem se ale rozcházím s nevýchovními metodami, je způsob, jakým situaci řešit. Nevýchova říká, že pokud na dítě zařvete, máte se mu omluvit s tím, že je to vaše chyba, že jste si prostě nevěděli rady. Příště, až se bude taková situace opakovat, by vaše dítě mělo přijít a říct: „Maminko, to nevadí, že jsi na mě zakřičela. Ty jsi jenom nevěděla, co si počít, že ano?“ No, dobře. Řekněme, že holky od rána zlobí, já jsem nebyla týden běhat, nervozita se stupňuje, jedna pak rozlije vodu, druhá se netrefí na záchod a počůrá čerstvě vytřenou podlahu, takže explodujete a svým dětem řeknete něco, co vás o chvíli později mrzí. Předcházely tomu tři hodiny úklidu, řev mladšího dítěte, které musí být kvůli tomu zavřené v postýlce. Jste rádi, že si můžete sednout a místo toho zase musíte jít a něco utírat. Ok. Zenová matka by si řekla, že jsou to jen děti. Tam jsou potomci v právu. Fakt jsou to jen děti. Ale co když je to někdy jinak?

Tady přichází ten rozkol. Konkrétně Ema neposlouchá. Neposlechne jednou, podruhé, potřetí. Pak už musím zvýšit hlas. Stejně jde a udělá naprostý opak. V ten moment už jednoduše zařvu, protože mi přijde, že nic jiného nefunguje. Například minulý týden jsem jela s holkama za tátou do Prahy. Jdeme z parku, Emča unavená. Čím víc je vorvaná, tím větší kraviny dělá. Zvláštní neúměrnost, ale už jsem si na to nějak zvykla. Přijedeme k silnici a říkám jí, ať jde u mě, že tam jezdí auta. Běží o kousek dál ke stromu. Opakuju, aby šla ke mně, že jsme u silnice. Volám: „Emo, pojď sem!“ Vesele si to cupitá dál, zmizí mi mezi zaparkovanými auty a než stihnu mezi auty projít i já, je uprostřed silnice, děda na druhé straně na chodníku tlačí kočár s Bětkou. Třikrát jsem jí řekla, že jsme u silnice, ať jde ke mně. Ani jednou neposlechla a ještě do ní vběhla. A já mám jako udělat co? Pochválit ji, že mě neposlechla a vběhla tam? Přijít k ní a říct: „Miláčku, to nevadí, že jsi mě ani napotřetí neposlechla. Tak třeba příště, když to řeknu desetkrát, tak to zvládneš. Dřív, než tě stihne zajet auto.“ No jako ne. Prostě jsem ji chytila za ruku, rychle ji dovlekla na chodník, plácla jsem ji přes zadek a sjela ji na dvě doby, co to jako dělá. Tohle není žádný sebeobětování. Tohle není žádná nakupená negativní energie. Tohle je pro mě naprosto normální reakce, kterou člověk má, když dítě neposlouchá. Měla jsem se jí pak za to plácnutí a řev omluvit?

Co mi přišlo asi ještě víc fascinující, tak byla technika, se kterou na sebe můžete přijít, až vám bude ouvej. Když se teda jako nashromáždí ta negace a máte pocit, že už je vaše duše na padrť. Že z vašeho já, nezbylo už nic. V ten moment, kdy máte pocit absolutního sebeobětování a blíží se chvíle, kdy na toho nebohého tvora zase vybouchnete, tak si máte říct: „Co pro sebe můžu momentálně udělat?“ No to mě pobavilo, abych řekla pravdu. Co bych pro sebe asi v ten moment mohla udělat? Třeba si vzít knížku a číst si? Sci-fi. Nebo si zajít na pivo? Sci-fi. Sebrat se a jít si zajezdit na koni? Sci-fi. Během dne a celého týdne, kdy se staráte o dvě děti (mámy od jednoho dítěte prominou, ale tam se dá dělat ještě relativně dost věcí), tak nemáte čas vůbec na nic. Proč? Dítě A už nespí, takže v momentě, kdy náhodou po obědě usne dítě B, dítě A vytáhne malé Lego, protože s ním si může hrát jen za předpokladu, že dítě B není přítomno, a prosí vás, abyste si hráli s ním. Dopoledne jste s oběma vzorky venku nebo uklízíte, pak děláte oběd, pak si hrajete se vzorkem A a jakmile se vzorek B probudí, zase máte o zábavu postaráno. Jen málokdy nastane ten vzácný okamžik, kdy si spolu oba vzorky hrají a nic po vás nechtějí. Pak si můžete vypít to studený kafe, na kterým se už od rána udělal pořádný škraloup. Takže co pro sebe v takovou chvíli můžu udělat? Nic. Musím počkat, až se vrátí hlavní chemik a pohlídá oba vzorky. Pak můžu jít třeba běhat. Což se stává většinou jednou, v lepším případě dvakrát týdně.

Pak tam padlo ještě pár věcí. Jako netrýznit se opakovaně za chyby, kterých jsme se v minulosti dopustili. Děti jsou ve většině případů splachovací. Což mě přivádí na myšlenku, že ani my bychom neměli dětem připomínat jejich minulé hříchy, za které už byly pravděpodobně pokárány.

A to je asi všechno, co mi utkvělo v paměti. Ono každý si z toho vezme něco jiného. Nevýchova nabádá k nesdílení poznámek mezi rodiči právě z toho důvodu, že každý zápolí s něčím víc, s něčím míň. Vždycky se najde asi nějaký společný jmenovatel. Tím bych řekla, že bylo to hojně opakované sebeobětování. Což je ale vzhledem k faktu, že jsme rodiče, normální. Kdo se rozhodně zplodit potomka, tak do toho jde s vědomím, že nějakou dobu bude muset svoje zájmy a potřeby upozadit. Jdeme do toho dobrovolně. Bohužel nikdo z nás neví, jak dlouhou dobu se dokážeme obětovat, aniž bychom výrazně trpěli. Já třeba vím, že bych nemohla mít třetí dítě, protože už bych delší dobu bez možnosti se realizovat nevydržela. Každý to máme jinak. Jiná máma si třeba řekne dost už po půl roce, dítě vrazí chůvě nebo do jeslí a jde zase pracovat. Můžeme s tím nesouhlasit, na druhou stranu jsme individuality a za to nikdo nemůže nikomu nic vyčítat.