Dělání dělání

Zase přepisuju článek. Už jsem ho měla celý napsaný, ale chtěla jsem dotáhnout detaily. No a dneska při čtení mi to všechno znělo divně. Záhy jsem zjistila proč. Protože sama sebe neumím pochválit a neustále se podceňuju. A když už jsem shrnula, čím jsem se poslední dobou zabývala, tak mi to přišlo jako samochvála a to je snad ještě horší. Nicméně bych chtěla asi nějakým způsobem zdůvodnit moje odmlčení.

Platí asi takové nepsané pravidlo, že když je žena s dětmi doma, tak nedělá nic jiného, než že se stará o děti, domácnost a nezbývá jí čas pro sebe. Samozřejmě jsou výjimky, ale ty společnost kamenuje jako nezodpovědné matky, co by si neměly pořizovat děti, když se jim pak nevěnují na sto procent. Mince možná má dvě strany, ale život s dětmi ne. Nejsem zastánce toho, že by máma od dětí měla po šestinedělí naskočit do práce, vrazit miminku flašku a občas se s ním pomazlit. Na druhou stranu, pokud to miminko dovolí, proč by si maminka nemohla dovolit se nějaké práci věnovat. Každý podle sebe. Já jsem něco jako akcelerátor. Začala jsem pomalu a opatrně. Tak nějak se to všechno připlížilo, až jsem se dostala do fáze, kdy toho bylo možná moc.

Tak za prvé. Minulý rok jsem dostala od Ježíška nový objektiv. Wow efekt. Jakože to se dá fakt fotit takhle při špatných světelných podmínkách? A když pak přišlo ještě nové tělo, tak jsem byla jako utržená ze řetězu. Od té doby fotím pořád a všechno. Samozřejmě hlavně naše holky. Na těch se člověk naučí nejvíc, protože jsou neustále v pohybu. Razím názor, že dobrá fotka nepotřebuje větší úpravy. Ale občas poladit expozici a barvy. To ničemu neškodí. Takže to není o tom jen udělat fotky, ale ještě následný post proces zabere dost času. Zvlášť, když nemám žádnou licenci a fotky ladím v online programu, kde se jedna fotka načítá sto padesát let. Ale já jsem skromná a zatím si s tím vystačím. Jako mekbůk a lajtrům by se hodily no. Ale tak což. Nemůžu chtít všechno hned.

Pak si odskočím před gran finále ke sportu. Někdy na jaře jsem se naštvala a rozhodla jsem se, že zase začnu běhat. Do léta jsem zvládla vyběhnout jen párkrát a většinou to bylo jen trápení. Čtyři kilometry a byla jsem hotová. Nabyla jsem dojmu, že už nikdy nebudu schopná ze sebe vymáčknout to, co před holčičkama. V červenci jsem se naštvala ještě víc a pořídila jsem si nové boty. Bohužel ne úplně vyhovující, ale to je vedlejší. Moje tělesná schránka od počátku docela protestovala. V září jsem se zbavila břemene, které mě v cestě za lepšími výkony brzdilo a od té doby to jde jako po másle. Ale proč to říkám? Je to zase další způsob ztráty energie. Který ale nutně potřebuju. Při běhání se vyplaví neskutečné množství hormonů dobré nálady. Když doběhnu, tak mám pocit, že můžu všechno. Večer se ale dostaví příšerná únava, která se ještě násobí, když se Bětka rozhodne, že zase nebude spát. Nevím, jak to lidské tělo dělá, ale na takové situace je nesmírně adaptabilní. Za ty dlouhé měsíce, co je Bětka na světě a bojujeme s jejím nespaním, tak jsem se naučila vystačit si s minimem. Jednou za čas mě to dožene a nutně se potřebuju dospat, ale jinak jsem zvyklá fungovat i s málem a ještě k tomu mít fyzickou zátěž. Jsem přesvědčená, že je to jen o hlavě. Jak si to nastavíte. Nedostatek spánku je frustrující, ale ještě víc mě frustruje fakt, že bych se neměla šanci nijak zrelaxovat, což běh absolutně splňuje. O víkendu jsem uběhla prakticky s prstem v nose šestnáct kilometrů. Jsou to desítky minut, kdy můžu být jen sama se sebou, se svými myšlenkami a obklopená přírodou. Proto to dělám. Ne pro výsledky. I když pro ty taky trochu. To bych kecala.

Co mě ale poslední dobou vysávalo nejvíc? Trvalo mi dlouho, než jsem si to sama uvědomila. Rok co rok, už jedenáct let, Albatros vyhlašuje literární soutěž. Asi před třemi nebo čtyřmi lety mi o ní řekla kamarádka a od té doby mi leží v žaludku. Co rok, to téma. Doposud se jednalo o dětskou beletrii, ale letos se Albatros rozhodl zaměřit se na populárně naučnou literaturu pro děti. V šuplíku mám tři rozepsané dětské knížky. Ale populárně naučná literatura? Na jaře jsem byla na veletrhu knih na Výstavišti. Kdybyste viděli ty stánky! Kvanta publikací. Zabrousila jsem samo sebou do oddělení dětských knih. Regály praskající ve švech. Na výběr je úplně všechno. Od dubna, kdy bylo zveřejněno téma letošního ročníku, jsem po nocích, kdy byla Bětka vzhůru, přemýšlela. Až to přišlo. A nápad začal dostávat reálné obrysy. Upřímně. Dost mě zachránilo, že bylo možné odevzdat pouhý koncept. Ale i do něj jsem vložila neuvěřitelné množství energie a dlouho mi nedocházelo, jak moc mě to vyčerpává. Koncem října byla uzávěrka a já rukopisy opravdu odevzdala. Cítím teď ohromnou úlevu. Že jsem to zkusila a můžu nechat hlavu odpočinout. Koncept navíc doprovázely ilustrace. To už trochu přesahuje moje kreativní schopnosti a možnosti. Ano, ilustrovala jsem si to sama, ale malování je něco, co mě sice hodně baví a taky se tomu věnuju, ale tam už musím vynaložit nějakou tu snahu navíc.

Je to jízda těch posledních pár měsíců. Možná zatím nejsou vidět žádné extra výsledky. Až na to běhání. No dobře, fotky podle mě taky už jsou někde jinde. Vlastně. Co jako chci? Holky, umějte se pochválit. I když uklidíte s nemocnými dětmi doma celý byt. Nebo že uvaříte super oběd. Nedávno jsem spílala mému drahému muži, že mě nechválí. Přišla jsem domů s pohárem za třetí místo v lokálním silničním běhu. A on se mi vysmál, že jsem si vystavila pohár. Bylo mi to fakt líto, protože jsem se z bahna vyhrabala zase na povrch. Bylo by přece mnohem snazší si sednout před televizi a cpát se pizzou a zalévat ji colou. Pak jsem si ale řekla, že to nedělám kvůli němu. Ale kvůli sobě. Proč fotím? Protože mě to baví. Proč běhám? Protože kromě toho, že mě to baví, tak si vyčistím hlavu a dělám něco pro svoje zdraví. Proč píšu? Protože ulevím svojí duši a doufám, že to jednou přinese ovoce. Proč maluju? Protože, ač nejsem žádná ilustrátorka, tak je pro mě malování další forma relaxace. Proč to všechno vlastně dělám? Pro sebe. Abych se cítila líp a abych taky rozvíjela sama sebe. Protože když budu v pohodě já, budou i holky a celá rodina. Není to sobecké chtít taky něco pro sebe. Naopak. Všechny na to máme plné právo a hanba nám, pokud si myslíme, že tím o něco svou rodinu ošizujeme.