Jdi s tím, kdo tě má rád!

To mi takhle jednou v pátek napsal kamarád, že jde následující den fotit kamarádům svatbu. A jelikož si všimnul, že bych se ráda vydala na dráhu profesionální fotografky, tak jestli bych nechtěla jít s ním, co by druhý fotograf. Vlastně proč ne? Svatbu jsem si vždycky chtěla zkusit, ale nečekala bych to asi ve svých fotografických začátcích.

Celá akce začala docela vtipně. Když jsem vyřešila vhodný oděv a obuv, tak jsem musela rozchodit pana rychlého, tedy starý skomírající počítač, abych ho nakrmila fotkami, které se mi ve foťáku za dobu jeho nečinnosti nakupily. Asi v jedenáct večer jsem si uvědomila, že nemůžu už asi tři roky najít SD kartu s větší kapacitou. Samozřejmě se mi to žádným zázrakem nepovedlo ani v předvečer svatebního focení, takže jsem se jala obepisovat kamarádky, jestli by někdo kartu neměl k půjčení. Bohužel se nezadařilo. Musela bych tak fotit na nižší kvalitu, což znemožňuje větší úpravy v post procesu. Nehledě na to, že i tak bych měla maximálně čtyři stovky snímků. Haha. S vyšší kvalitou asi polovinu. Dilema. Nicméně jsem byla v časové tísni a zaujala jsem postoj – to se nějak vyřeší. Byla jsem připravena v nouzi vyběhnout někam do obchodu, kde bych kartu koupila. Svatba byla v centru Prahy, takže se mi to nejevilo jako nemožné. Naštěstí mě Honza zachránil, protože má v tom svém batohu podle mě úplně všechno. Taková Hermionina kabelka. Kdybych totiž měla vyběhnout v moment, kdy došly snímky na mojí kartě, tak bych vypadla i jako záložní fotograf. Vo tom až potom.

Měla jsem velkou výhodu, že na mně neležela tíha zodpovědnosti. Honzík už má četné zkušenosti, profi vybavení, za sebou už X odfocených velkých akcí. Takže jsem věděla, že si to důležité obstará a já tam budu jen jako doplněk, potažmo záloha. Dost na mě působil i fakt, že se jednalo o svatbu jeho kamarádů, takže i on byl, podle mě aspoň, pod výrazně menším tlakem. Minimálně komunikace s nimi vypadá úplně jinak, než když fotíte pro úplně cizí lidi. Já jsem si zejména nevěstu okamžitě oblíbila. Hanka byla jemná, něžná, možná i trochu éterická a umělecky založená bytost, takže jsem cítila příjemné naladění.

Zpočátku jsme po bytě pobíhali jen my dva s Honzou, načež se ozval zvonek a přišli kameramani. Jo, dva. Najednou byl byt plný lidí a ještě čtyři mozky, čtyři lidi, co mají jiné estetické cítění, jiné vnímání a nejsou zvyklí spolu pracovat. Respektive oni dva sehraní zřejmě byli, ale Honza s nimi nikdy nepracoval, natož pak já. Jedny šaty a čtyři názory na jejich pozici kvůli focení a natáčení. Ok. No nějak jsme se tam s tím museli srovnat. Ale dost brzy nám bylo s Honzou jasné, že to bude teda hodně hustý. Fotíte, vidíte jasnou kompozici a najednou vás kamera vyžene, že se pletete do záběru. Jako what? To samé během cesty do kostela, během obřadu, při focení venku. Na vzduchu už jsem více méně rezignovala a nechala jsem Jendu, ať nafotí, co je potřeba a snažila jsem se něco přiučit.

Další kámen úrazu byl hlad, který jsem celý den měla. Ráno jsem do sebe kopla jogurt, že si dám pak něco v kavárně. Tam jsem si ale nevybrala, takže se šlo pak rovnou na věc a k jídlu jsem se dostala až někdy kolem půl jedné, kdy jsem během focení místa svatebního obřadu vdechla jeden croissant. Teď už vím, že jsem neměla zapomenout proteinovou tyčinku, kterou jsem si plánovala přihodit do batohu. Vyrážela jsem z domu někdy před osmou, zaparkovat, dojet na místo srazu, dojít k nevěstě, fotit, od nevěsty do kostela, fotit, z kostela k nevěstě, fotit, pomáhat, zachraňovat situaci při absenci hlavního fotografa, dojít s nevěstou a tatínkem do kostela a při tom fotit, fotit obřad, běhat po schodech nahoru dolů, fotit, po obřadu směr Letná (naštěstí autem), fotit, dělat podrž tašku, fotit, dojet zpátky do kostela, fotit, a pak v půl šesté teplé jídlo, dojet k autu, dojet domů a zhroutit se úplně vyždímaná na gauč a v devět spát. No a žízeň k tomu. Jako začátečnická chyba. Ale chybami se člověk učí, a pokud ještě někdy budu mít to štěstí fotit svatbu, vybavím se dostatečným množstvím podpultového proviantu.

Počítala jsem s tím, že by určitý moment mohl zůstat na mně. Padlo to na okamžik, kdy Honza zůstal v kostele se ženichem, který zjistil, že je bez košile. Já tak dostala příležitost zachránit situaci a nafotit Hanku během strojení a cesty ke kostelu po boku tatínka. Jako přiznávám, že v tu chvíli jsem cítila drobnou nervozitu. Ale říkala jsem si, že přece minimálně jedna fotka se povést musí. A nebylo to hned první novomanželské políbení. To prošvihnout, to by byl větší průšvih. Každopádně chvíli před tím, než se otevřely dveře do obýváku a tatínek poprvé zahlédl Hanču ve svatebním, mi foťák zahlásil nula zbývajících snímků. To jen k tomu, že bych odběhnout fakt nemohla, jak jsem si malovala.

A teď jak vnímám já sama sebe v roli svatební fotografky? Asi těžko soudit po první akci. Nicméně, nejsem asi člověk vhodný pro velké davy. Moc ráda fotím detaily, ve kterých jsem se přímo vyžívala. Krajka na šatech, zásnubní prstýnek, podvazek, navlékání punčoch, lokny při česání, líčení, dekorace na stolech a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Jakmile jsem měla přistoupit k lidem, abych jim namířila objektiv k obličeji, necítila jsem se úplně dobře. Což by vyřešil dostatečně světelný objektiv, který vám vezme ostře a čistě obličej někoho, kdo stojí na opačné straně prostoru. A to tak, že ani nebude tušit, že ho fotíte. Nebo prostě nemám ještě zkušenosti, anebo to moc řeším, protože s něčím takovým se asi na svatbě počítá, že vás bude někdo fotit. I jako hosta. Asi bych ráda začínala na komorních svatbách o pár lidech. Myšleno sama jako hlavní fotograf. Jako záloha bych si to klidně dala znovu. I když je to bez honoráře. Protože největší odměna jsou zkušenosti.

Odteď tak budu na svatební fotografy nahlížet trochu méně kriticky. A nejen na ty svatební. Moc ráda bych, abychom si všichni uvědomili, že za těmi snímky je ohromná dřina. A nejen ten den, ale to množství fotek, které je potřeba probrat, zpracovat, upravit. Takže pokud máte ještě před svatbou nebo vás čeká třeba rodinné focení a máte nějakou představu, buďte k lidem za objektivem shovívaví. Ano, mnohdy to jsou opravdoví profíci a nemusíte se bát, že by o sobě pochybovali. Ale pak jsou tu lidé, jako jsem já. Tací, kteří milují focení, kteří se ale ještě musí učit, ale jsou vděční za každou příležitost. A hlavně, hlavně to dělají s láskou. Ne pro peníze. Já chci fotit, protože mě to baví, možná mám třeba i nějaký ten talent nebo taky ne. To se ale ukáže až časem. Nikdy to nebudu dělat s vidinou obřího zisku, protože v ten moment by mě to přestalo bavit.

Tento článek věnuji Honzíkovi, který ve mě vložil důvěru a dal mi příležitost si zkusit něco nového. Díky, Brambiku.