Život za časů koronaviru

Nedávno jsem se na Facebooku ptala, jestli mám napsat článek, zda už je u nás situace stabilizovaná. Už jsem si zvykla, že nikdo moc nereaguje, ale stejně ho napíšu, protože se potřebuju vypsat. A taky se třeba někomu uleví, že v tom není sám. Minimálně tomu, kdo má stejně staré děti.

Každý si žije to své malé osobní drama a je pro něj nesnesitelné bez ohledu na to, co prožívají jiní lidé. Dokud nepoznáte nic horšího, je pro vás nejhorší právě to, co momentálně zažíváte. Existuje spousta argumentů, která by nás měla držet stále v přijatelné psychické pohodě, ale taky další kvanta takových, které naši nenáladu ještě podporují. Mě optimismus už pomalu začíná opouštět. A teď jak to shrnout, abych neskákala od čerta k ďáblu. Takže proč mě opouští?

Bětka se narodila před dvěma lety. Vypadala jako klidné miminko. Během porodu se neodehrálo žádné drama, takže nic nenasvědčovalo tomu, že by měla projít nějakým šokem. Kromě toho, že ji na ten svět trochu popohnali. Přesto ale začala zhruba dva až tři týdny po narození plakat a skončilo to až po víc jak půl roce. Když přestala plakat, Emí nastoupila do školky. A byla nemocná pořád. Takže jsme byly spolu doma ve třech. Pořád. Od března loňského roku jsem ji měla doma už napořád. V září zase nastoupila do školky. Od října do konce prosince byla nemocná. Pořád. Takže jsme byly spolu doma ve třech. Pořád. Že už to tady bylo? Jojo, bylo. Letos v únoru ještě stonala, a když už to vypadalo lépe a blížilo se jaro, přišel koronavirus. Takže jsme spolu doma. Pořád. Ale už ne ve třech, ale ve čtyřech. Na karanténu máme vlastně dokonalý trénink. To ale nemění nic na faktu, že už je to vážně na hlavu. Teď kde hledat ta pozitiva? Máme zahradu. Super. Nikdy jsem nebyla vděčnější za ten kus zelené země. A ještě klika, že přišla karanténa na jaro, kdy už se dá být venku v podstatě pořád. Ale věřte, že i to přestane děti bavit. Mám doma dvě děti ve věku 4 a 2 roky. Emča teď prochází obdobím, kdy je extrémně drzá. Používá výrazy, které pochytila během našeho toku řeči, ale neví, jak a kdy je správně použít. Koukne se na vás s takovým úšklebkem a pronese větu typu: „Tak já jako nevím, co čekáš, když si sem dáš ty nohy. Co jsi jako čekala?“ Sedíte a jen koukáte. Do toho tady pobíhá zběsilé batole, které prochází obdobím vzdoru, což jsem netušila, jak vypadá, dokud do tohoto stádia nedozrála Alžběta. Zároveň se rozhodla, že nebude večer spát. Zkusili jsme i odbourat poobědní spaní, ale je to absolutně bez efektu. Večer je pak ještě víc protivná a záchvaty vzteku se násobí dvakrát. Takže když už si po tom dni, co tady po vás skáčou dvě děti pod pět let, chcete sednout, dát si třeba pivo a podívat se na nějaký film, tak buď přijmete ten fakt, že s vámi bude u TV sedět dvouleťačka a koukat na dětem nepřístupný film nebo se v devět seberete a jdete s ní spát, protože sama v postýlce prostě a jednoduše usnout odmítá. Ne, neusne ani když jí navrhnete, že u ní zůstanete v pokojíčku.

Teď něco k tomu systému. Na začátku karantény to tu byla čirá anarchie. Holky musely pochopit, že nemůžeme nikam ven mimo náš pozemek. Bětka chodila spát se slovy: „Bazén.“ Protože jsme byly zvyklé chodit na plavání, které si dost oblíbila. A najednou nic. Školka nic. Tatínek záhy přestal jezdit do práce, takže najednou musely přijmout i fakt, že je táta doma, ale v osm ráno si zaleze vedle do pokoje, vynoří se na oběd, pak maximálně na kafe (než došlo, ano, i v domácnosti se členem pracujícím v JDE dojde kafe), a pak až v pět večer zaklapne počítač. Pro mě tohle bylo a je vlastně nejhorší. Kolikrát holčičky fakt zlobí. Rvou se, trhají si vlasy, plivou na sebe, dělají si naschvály, nejsou schopné se na ničem dohodnout, chodí mi žalovat a já nemůžu spoléhat na to, že vyleze táta a pomůže mi je srovnat. Ten fakt, že sedí za zdí a stejně nezasáhne, je ohromně frustrující. Tyhle frustrace přicházejí ve vlnách. Obvykle je nejhorší pondělí. Před vámi je totiž celý všední týden. Pět snídaní, obědů a večeří a nespočet svačin. Nevím, jak vy, ale když se nudím, tak jím. A u holek to platí několikanásobně. Mami, já chci mrkvičku. Mami, já chci piškoty. Mami, já chci mlíčko. A řekne to jedna a druhá samozřejmě potřebuje taky. Pátky jsou naopak příslibem toho, že nebudu muset vařit jen já. Ale že hodíme něco na gril nebo uvaří tatínek. Teď už si po těch týdnech řeknu dopředu, co budu vařit, podle toho se nakoupí suroviny a tenhle systém začal fungovat. Po vzoru kamarádek jsem zkusila i napsat jídelníček. Je to trochu závazné, ale zase máte aspoň jasno, co budete dělat, když otevřete lednici. A nemusíte do ní koukat jak husa do flašky.

Co nám teda ještě moc nejde, je organizace času, co se týče nějakých kreativních a zábavných činností. Mám doma dvě naprosto odlišné děti. Emča je spíš kreativní typ, hodně chce malovat, stříhat, tvořit, dělat úkoly v časopisech, prohlížet si a číst. Naproti tomu ten malý šílenec je něco jako Gumídek. Hyperaktivní dítě, které si dělá z obýváku opičí dráhu. Leze po prolejzačce, skáče z ní na křeslo, z křesla na gauč a sotva rozlepí oči, slyším jenom: „Ven! Chci ven! Vodu, písek! Ven!“ A tyhle dva faktory musíte nějakým zázračným způsobem zkoordinovat. Výhoda je, že už Bětka celkem obstojně mluví, takže už není pod Emči úroveň si s ní hrát. Tudíž, když je dobrý den, tak na sebe neplivou apod., jak jsem zmiňovala, ale celkem si spolu i vyhrají. Já mám pak chvilku třeba něco namalovat nebo uvařit. I když na to mají taky speciální radar. Minulý týden se mi takhle povedlo spálit řízky, když jsem měla na plotně ty nejšťavnatější kousky a Bětka se rozhodla, že bude roztírat Emě sliny do vlasů. Děti prostě vycítí, kdy potřebujete maximální míru soustředění a rozhodnout se vám to narušit. Aspoň teda ty naše. Dopoledne bych si potřebovala s Emí sednout a něco udělat, trénovat uvolnění ručičky, zkoušet se učit číst, ale ta malá opice je pořád na mém klíně nebo po mně skáče. Když usne, Emí si chce hrát se svými hračkami, které jsou pro ségru zapovězené. Takže vlastně patová situace. Odpoledne trávíme venku na zahradě nebo občas, tak jednou do týdne, vyvezu holky do lesa na vzduch. Tam pak stavíme domečky nebo zkoumáme mravence, brouky a podobnou havěť.

Upřímně, jsem z toho všeho pekelně nervózní a nešťastná. Bětka slavila druhé narozeniny přes Skype, na Velikonoce akorát přivezl taťka pomlázku a holkám dárečky a mně se úplně sevřel žaludek. Zvykám si na fakt, že roušky se stanou asi běžnou součástí našich životů. Což o to my, ale jak to zvládnou děti? Jen chci, abychom se zase mohli všichni vídat. Jak říkala moje kamarádka. Je to jako nějaký zlý sen. Nikdo pořádně neví, co bude dál. Jestli bude virus mutovat, což bude, ale jak moc. Jak se tomu budeme schopní přizpůsobit. Zda si vůbec vybudujeme imunitu. Co to udělá s ekonomikou celosvětově. Je tolik otázek a já bych se nejraději vrátila v čase tam, kdy ještě žádná korona nebyla a kdy byly holky jen normálně nemocné, kdy Bětka brečela, jen aby tohle bylo pryč. Chci se probudit a slyšet pozitivní zprávy. Média nás všechny jen děsí. Jeden den jsou prognózy pozitivní, druhý den zase čtete, že na podzim to bude znovu. A já si nedokážu představit, že bude teď Emča bez dětí do konce léta doma, pak půjde na chvíli do školky a zase nanovo. Já mám taky někdy už začít hledat práci a měla bych taky pracovat. Jenže jak to všechno bude? Chtěla jsem si udělat ŽL, fotit, malovat, dělat svatební oznámení, plakátky k narození dětiček. A najednou je to všechno jinak. Najednou mám pocit, že nic z toho nemá smysl. Že za chvíli to poslední, co budeme řešit, je nějaké focení a malování. Můžu číst desítky článků, ale stejně v tom mám binec. Tak zvládne se to nebo ne?

Ano, pořád to není válka. Nejde nám o život, máme co jíst, můžeme chodit ven, i když s omezeními. Bojujeme s tím právě proto, že za celý náš život jsme na nic takového nebyli zvyklí. Tím myslím naši generaci. Za celou dobu, co jsem na světě, vlastně nebyla žádná taková vypjatá situace. Vždycky jsme měli kde bydlet a co jíst, nad hlavou nám nelétaly stíhačky, nepadaly na nás bomby. Naše generace vyrůstala a žila v blahobytu. A najednou přijde takový šok. Jako blesk z čistého nebe. Zjišťuju, že neřeším sebe. Pro mě se toho tolik nezměnilo. Jen běhám na pásu a nemůžu vídat rodinu a přátele. Ale řeším holky. Co čeká je? Já už jsem v životě vlastně zažila všechno, co bych si mohla přát. Měla jsem super dětství, jezdila jsem na tábory, k babičce na chalupu, prošla jsem školkou, školou, střední, chodila jsem do tanečních, dělala kvantum sportů, vystudovala jsem vysokou, strávila rok ve Španělsku, cestovala jsem, chodila pařit, poznávala spoustu lidí, vdala jsem se, porodila dvě děti, máme vlastní domov. Ale co holky, které se na tom světě ještě ani neohřály a přišla taková zkouška, u které netušíme, jaké bude mít konsekvence? Já se zkrátka a jednoduše bojím, že je to takový klid před bouří. A nerada bych se dočkala dne, kdy se budu bát o životy svých dětí. Zní to negativisticky, ale kdo vám teď zaručí, že to zvládneme? Nikdo. Nicméně se snažím, aby holky neměly ustavičně pocit, že je něco špatně. A teď jsem fakt ráda, že máme dvě děti takhle blízko sebe. Je to masakr, ne že ne, ale nudí se tak rozhodně míň. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne. A když nic jiného, mají na vždycky jedna druhou. Děj se, co děj.