Realita vs. fikce

Už dlouho jsem nic nenapsala. Asi jsem neměla na srdci nic, co by stálo za sdílení. Vlastně jeden nápad jsem měla, ale než jsem to stihla napsat, tak jsem zapomněla, co to bylo. Dneska ale jedno téma k nakousnutí mám.

Jak jistě víte, jsem poměrně aktivní na sociálních sítích. Ne proto, že bych měla potřebu se nějak ukazovat, potažmo moji rodinu, ale že se snažím fotit a dnešní realita je taková, že bez sociálních sítí si ani neškrtnete v tomto odvětví. Co chvíli se napříč Instagramem prožene nějaká iniciativa. Všichni jsme určitě zaznamenali tu, která nám dávala dost jasně najevo, že tmavá barva pleti není nic míň, než bílá. Spousta lidí si pak dávala do feedu černý čtverec. Jen kvůli nim doufám, že vědí, jaký to mělo smysl a ne že jen následovali davy. Já to zase nějak dopodrobna nezkoumám, ale jednoduše takové davové záležitosti zaznamenávám. Momentálně frčí nová iniciativa týkající se zejména žen, ale muže nevyjímaje.

Reálná těla. To je, oč tu běží. Rozběhla se totiž „kampaň“ na podporu sdílení reálných fotek žen a mužů. Když totiž otevřete již zmiňovaný Instagram, vykouknou na vás dokonalá těla dokonalých žen. Krásná pleť, postava jak ze žurnálu, vlasy jak z reklamy na „drajvetrtaft“. A ve většině případů za to můžou filtry. Vyžehlíte si obličej, zmenšíte nebo naopak nafouknete zadek, zúžíte pas, apod. Dneska už je možné díky technologiím úplně všechno. A podle všeho to má za následek přibývající případy lidí s depresemi. Takže si kdosi kdesi řekl, že už toho bylo dost a začal nabádat k tomu, aby lidé sdíleli své reálné fotky. Takový to dohromady uděláme moc. Prostě čím víc lidí ukáže realitu, tím méně bude nových případů depresářů. Jenomže. Najdou se teda pak i takoví nebo takové, kteří si řeknou, že je to vlastně v pořádku, že se sebou nic nedělají. Že je to normální mít pomerančovou kůži, sedět večer u televize a ládovat se brambůrky a zapíjet je kolou. Proč? Protože můžu.

A tak se svět rozdělil na dva, respektive tři, tábory. Ty, co to myslí dobře a jen chtějí zobrazit realitu takovou, jaká je. Že dokonalých lidí běhá po světě minimum. Ty, co si berou tento fakt jako alibi, aby dál mohli hnít a plakat nad rozlitým mlékem. A ty, kterým je to úplně jedno, protože buď o tom vůbec neví nebo nemají jediný důvod, proč to řešit.

Takhle. Já si stojím za tím, že tělo je každého věc. Jaký si to uděláš, takový to máš. Kdo chce hýbat a jíst plnohodnotně, tak učiní. Kdo má naopak pocit, že je lepší se cpát, protože žijeme jen jednou a nemá smysl se někde honit, tak asi svůj život taky příliš nezmění. A nikdo nemá právo vám do toho kecat. Vyjma lékařů, pokud už jakýkoliv extrémní stav ohrožuje vaše zdraví.

Dost se divím, na kolik jsou lidé ochotni svoje soukromí a intimitu sdílet. Pokud se jednou rozhodneme se takhle otevřít, tak už není cesty zpět a musíme počítat s tím, že ať vypadáme, jak vypadáme, budeme čelit nějakým konfrontacím a komentářům.

Ježiš ty vypadáš. Ty jsi tlustá. Fuj, ta celulitida. Máš vůbec soudnost? Jak můžeš to břicho vůbec ukazovat? Co ty hubené ruce. Nažer se.

Nemyslím si, že jakákoliv iniciativa za zobrazení skutečnosti tohle změní. Jako upřímně, pokud je člověk dostatečně inteligentní, tak ví, že po porodu to tělo asi bude vypadat trochu jinak. Že jedna žena má strie, druhá jizvu po císaři. A já nechápu, proč si to musíme jako ženy, matky obhajovat. Ježiš tak jsem porodila dvě děti, kůži na břiše už nemám jak dvacítka. A mám potřebu se nějak ukazovat? Nebo se snažit uklidnit ostatní ženy, že jsem na tom stejně jako ony? Ne. Proč? Každé tělo píše vlastní příběh. A pokud někdo chce vypadat mermomocí dokonale, tak ať si klidně ty filtry používá.

Jo a ještě je tu termín sebeláska. O tom jste jistě slyšeli. Já když to čtu nebo to slyším někoho vyslovit, tak už se mi otevírá kudla v kapse. To už je taková ohraná gramofonová deska. Naučit se mít rád. Akorát teď se tomu dal nový, jednoslovný, název. Už moje mamka mi říkala, že si mám ráno stoupnout před zrcadlo, pozdravit se a říct si, že se mám ráda, že jsem hezká holka. To mi teda nikdy nešlo. Snad už jen z toho titulu, že jsem tomu nevěřila. V jednom podcastu jsem nicméně slyšela celkem fajn větu. Neučte se svoje tělo milovat, ale přestaňte ho nenávidět. Ok. To už by šlo. Já bych spíš než o sebelásce hovořila o sebepřijetí. Přijmout ten fakt, že nějak vypadáme, že máme nedokonalosti. Ať už přirozené nebo získané. Každý šrám na našem těle něco o našem životě vypovídá. A já o tom sakra něco vím. Když jsem se před šesti lety vymlátila na bruslích, vypadala jsem příšerně. Rozsypaný obličej, hrozilo mi, že mi přetnou trojklanný nerv, takže budu vypadat jako Klaus mladší, po operaci hlavu jako pátrací balón. To jsem se musela hergot snažit, abych si na sebe zvykla. Doteď mám každou stranu obličeje jinou, jizvy, necítím půlku pusy. A co? Je to zkrátka něco, co už ke mně patří. A já rozhodně nemám potřebu si jizvy nějak retušovat a co víc, mám takřka nulový zájem se vystavovat. Nestydím se za sebe, za nic na sobě. Za prsa po tátovi, kapsy pod stehny, jizvy v obličeji. Ale nebudu to prezentovat na sociálních sítích jako moji devízu a tvrdit, tak je skvělý, že jsem s tím šla na světlo.

Kdybych ke stolu posadila deset žen, sorry pánové, tak by mě zajímalo, která se je sebou stoprocentně smířená. Takové ty sluníčkové holky, které hovoří právě o tom, že se milují, že se naučily sebelásce. Já nevím. Já si zkrátka nemyslím, že je ženskou přirozeností být se sebou úplně spokojená. To by nás ani nebavilo. Ano, je super dospět do toho stádia, kdy tyhle povrchní nesmysly přestanete řešit. Tam jsem já. To ale přichází s věkem. Před deseti lety jsem byla zdeprimovaná holka, která potřebovala okolí, aby se ujistila o svých kvalitách. Dneska je mi názor okolí vlastně dočista jedno. Ano, když mě někdo pochválí, že mi to sluší, tak se zatetelím. Kdo ne? Ale jakkoliv se obléknu, jdu běhat, učešu si nebo neučešu vlasy, dělám to pro sebe. Nepotřebuju uznání okolí, už ne. A kdo dospěje do takové fáze, má vyhráno.