Z deníku coviďáka

Docela často dostáváme dotazy, kde jsme se zrovna my mohli nakazit. Takhle, měli jsme kontakt, ale hygiena nás nechtěla, protože trasuje maximálně do dvou dnů nazpět. Tak jsme to považovali za standardní postup a jen jsme čekali, zda u nás nějaké příznaky propuknou nebo ne. Podle všeho je průměrná inkubační doba něco kolem pěti dní. A vskutku se nic nedělo. Příznaky přišly až po cca dvanácti dnech od kontaktu. To už je celkem dost. A tak je otázka, jestli jsme se nakazili opravdu od toho známého pozitivního kontaktu nebo někde jinde.

Všechno mi to přijde jako paradox. Že někdo jako my, kdo tomu nejde naproti, se stejně nakazí. Přestože dodržujete všechny nařízené postupy. Nechodíme do restaurací, na pivo, do obchodních center, kin, divadel, do bazénů, posiloven. Jen na nákup s rouškou a zase domů. A pak vidíte svoje známé i neznámé, jak se baví někde na akcích a vlastně normálně žijí. Tím nechci říct, že to je špatně. Naopak. Nemyslím si, že by se měl zastavit život. My jsme se jen situaci přizpůsobili a omezili jsme některé aktivity.

Náš kontakt byl z rodiny. Oni sami nevěděli, že jsou infekční. V sobotu se stavili a pátek na to nám napsali, že jsou covid pozitivní. Tak jsme čekali na kontakt od hygieny. Vyšlo to na víkend, v pondělí byl svátek, tak jsme zůstali doma a zrušili všechny návštěvy a akce, na kterých bychom mohli někoho ohrozit. Nicméně někdy během víkendu jsme se dozvěděli, že nás hygiena nechce. Že trasují zpětně jen do pondělka. Prý je člověk nejvíc infekční nějakých 48 hodin před vypuknutím příznaků. Tak si řeknete: „Hm, tak to bude dobrý.“ Holky šly v úterý a ve středu do školky. A ve středu už nám bylo jasné, že něco není v pořádku. To nebude jenom rýma. Já jsem z ničeho nic přišla o chuť a čich byl dost utlumený. Kuba přišel jen o čich.

A začal kolotoč obvolávání. Nejdřív jsem mluvila se svou praktickou lékařkou, kterou jsem prosila o žádanku. Ta mi doporučila, ať zavolám napřed na hygienu a domluvím se s nimi. Už jen dovolat se na KHS je úkol hodný mistra. Mužský hlas vám několikrát zopakuje, že vzhledem k přetížené lince můžete na spojení čekat hodně dlouho, ale že pokud zavěsíte, tak číslo zůstane uloženo a pracovník se vám co nejdříve ozve. Tak určitě. Když se mi tak po patnácti minutách poštěstilo, zopakovala jsem celou historku a následně jsem dostala číslo na místního epidemiologa. Hovořili zejména o tom, jak se postavit k faktu, že holky chodily do kolektivu a jestli je testovat. Upřímně mi řekli, že by holky na testy netahali, že je to pro ně trápení. Ať jim dáme čtrnáctidenní karanténu a hotovo. To ale pořád neřešilo můj problém zvaný školky. Nicméně mě odkázali zpět na moji praktickou lékařku, ať poprosím o žádanku na test. Objednala jsem se a o dva dny později už jsem stála před mobilní budkou s označením COVID-19 na parkovišti hořovické nemocnice.

Mezitím jsem se musela smířit s tím, že nebudu moct jít volit. Nějaký dobrák na Ministerstvu vnitra totiž vymyslel, že pro nemocné, kteří jsou pozitivní a mají nařízenou karanténu, budou volby probíhat systémem drive-in. Ale pouze ve středu třicátého od sedmi do patnácti hodin. V tu dobu se u mě začaly projevovat první příznaky. Tudíž jsem v ruce neměla nic, co by dokazovalo, že jsem pozitivní a tohoto způsobu volby jsem nemohla využít. Zároveň někde zapadla informace, že se můžete napsat do čtvrtečních osmi hodin večer na seznam a vojáci k vám dojedou s urnou. Nicméně já stále neměla provedený test. Takže za prvé jsem to nestihla a za druhé nevím, zda na základě SMSky, kterou jsem vydyndala na KHS, a která potvrzovala, že mám nařízenou karanténu, by za mnou urna dorazila. Někteří mi radili, že mám jít volit i tak. Ale znáte to. Volební komise má v průměru tak sedmdesát let. A vy, vědomi si toho, že jste zřejmě pozitivní, se seberete a tyhle babičky a dědečky ohrozíte. A na to jsem příliš morální člověk. Takže jsem se chtě nechtě musela smířit s tím, že tentokrát volit nepůjdu. Ale mám možnost podat ústavní stížnost, protože tohle bylo jednoduše nedomyšlené. Zajímalo by mě, kolik lidí bylo ve stejné situaci jako já? Kolik je to hlasů proti Burešovi? S těmi pro Bureše vůbec nehodlám počítat. No ale mám na to jen deset dní od voleb. A jsem v izolaci. Trochu patová situace.

Výsledek Vašeho laboratorního vyšetření na COVID-19 je pozitivní. Dodržujte podmínky izolace a vyčkejte hovoru pracovníka KHS.

Izolace den 1.

Včera mi přišla tolik očekávaná SMSka. I když jsem výsledek dopředu znala, bylo to černé na bílém. Jsem coviďák. Dneska je neděle a doma jsme od středy. Už mi trochu šplouchá na maják. Jediné, co mě uklidňuje je fakt, že můžeme jakž takž fungovat a starat se o holky. Před onemocněním jsem se bála, že nás to položí do takové míry, že nebudeme schopni o ně pečovat. Teď to vypadá asi tak, že se střídáme v polehávání a hulákání na ty dvě. A ve vaření. Pro mě je vaření teď celkem dobrý vtip. Netuším totiž, jak co chutná. Připadám si jako Josef Abrhám v Šakalích letech. Chcanky nebrat. Ale těším se na ten moment, kdy se mi chuť vrátí. Věděli jste, že může trvat třeba šest týdnů, než se vám chuť a čich vrátí? To je jako šestinedělí. Jsem si říkala, než to přišlo, že bych neměla asi tak často pít víno. No tak teď mám na pár týdnů vyřešeno. Covid má i pozitivní stránky věci. Abstinuju, netlačím do sebe zbytečně čokoládu a jiný pochutiny, když mě honí mlsná. Ale taky negativní stránky. Musela jsem odříct asi čtyři focení a nemůžu běhat. Přemýšlím, co ten hajzl udělá s mými plícemi. Už jen kvůli němu doufám, že nic, protože kdybych nemohla běhat, tak se mi zhroutí svět. Teď budeme čekat, co na nás hygiena. Prý to trvá klidně týden, než se ozvou. Aby měla moje dušička klid, tak jsem dala vědět do školek, že jsem pozitivní a holky jsou ve hře. Tohle je totiž na tom asi to nejhorší. Víte, že jste mohli někoho ohrozit, i když za to nemůžete. Já jsem do Číny do laboratoře nejela, ani na trh mezi umírající netopýry, abych se nakazila a přivezla si korouše jako suvenýr. Ani jsem se nechtěla promořit. Ten vir si nás našel sám a bohužel se s ním budeme muset naučit žít.

Večer se mi stala ještě jedna super věc. Bětka začala fňukat, že ji bolí zub. Tak jsem se jí podívala do pusinky a spatřila jsem krev. Pochopitelně mě to vyděsilo, tak jsem ji čapla, že ji donesu ukázat tatínkovi a v tu chvíli mi bederní páteří projela bolest, odhodila jsem dítě a sesunula jsem se k zemi. A nemohla jsem se pohnout. Jakkoli jsem se hýbla, bolest se ozvala znovu. Kuba mi pomohl se přesunout na gauč. Tak a teď teprve začíná ta pravá sranda. Doteď mi bylo vlastně ještě dobře. Zavolala jsem mamce, která je rehabka, co mám dělat. Poradila tejp a Paralen a že mám odpočívat a vyležet to. Hm. O to se snažíme, co máme příznaky, ale ty dvě nás nenechají. Kamarádka mě zachránila s tejpem. Díky, Marcel. A sousedka Míša nám hodila ještě přes plot Paralen, protože ten jsme zvládli spotřebovat na korouše. Jestli to nezabere, tak jsem teda pěkně v háji.

Izolace den 2.

Máme za sebou super noc. Bětka je zvyklá noc co noc vstát a dojít si k nám do ložnice, kde se mezi nás nasáčkuje a chrní si vesele až do rána. Ale zatímco ona si proplouvá říší snů, tak my dostáváme kopance do všech částí těla. A to jsem mým bolavým zádům nemohla udělat, takže si s ní Kuba dal tu práci, aby se ji snažil znovu uspat v pokojíčku, nicméně neúspěšně. Řev, hysterie, pláč, vydírání. Hodinu mě volala z postýlky, pak chytila totální hysterák a byla k neutišení, až s ní tatínek mrsknul o gauč v obýváku, kde konečně asi ve dvě ráno usnula. S tímhle jsme vstoupili do nového dne, který nebyl úplně zalitý sluncem. Od rána jsem totiž neřešila nic jiného než covid. Přišlo totiž pondělí a rodiče, které upozornila o možné nákaze Bětky ředitelka, začali vyžadovat odpovědi. Odpovědi, které jsme ještě nemohli mít. Já zkrátka nevěděla, co mám dělat. V sobotu jsem obeznámila školky s mým výsledkem testu a sdělila jsem vedení, že ho o dalším vývoji budu informovat. V SMS od laboratoře jste obeznámeni s tím, že máte vyčkat hovoru pracovníka hygieny. Ze všech stran slyšíte, že je hygiena se člověku ve společné domácnosti schopná ozvat třeba až po týdnu. Nevíte, kdy vám zavolají a jestli vám zavolají. A je na vás vyvíjen jistý nátlak. Což je na jednu stranu pochopitelné. Všichni včetně mě mají strach a obavy. Co když holky byly infekční? Co když někoho nakazily? A co když se děti od nich ze školek vídají s prarodiči a můžou nakazit je? A takhle se vaše myšlenky dál řetězí, až máte pocit, že vám z toho praskne hlava. Nejde totiž jen o vás, ale o všechny kontakty, se kterými jste byli ve styku buď vy sami nebo vaše děti. A v případě kolektivu školek už to je celkem velké číslo. Tolik jsem doufala, že se hygiena ozve, aby mi dala odpovědi. Ale pořád se nic nedělo. A pořád to ale byly jen dva dny od výsledku testu a ještě k tomu byl víkend. Bohužel málokdo ví, jaké jsou postupy a jak všechno trvá. Nakonec jsem, ač nerada, vzala telefon a zavolala pediatrovi, aby mi řekl svůj názor. Ten mi bez váhání vypsal žádanky na testy pro holky s tím, že hygiena je tam stejně pošle. Kuba si taky zařídil žádanku, aby tam šel s holčičkami a ukázal jim, že to je vlastně brnkačka. Pár hodin na to jsem přijala hovor od hygieny. Takže zavolali. Po dvacet minut trvajícím hovoru jsem měla chuť pracovnici KHS přes telefon rozsápat. Když jsme se dostaly k tomu, s kým žiji ve společné domácnosti, tak jsem jí sdělila, že všichni tři už mají žádanky na testy. Dostala jsem vynadáno, že jsem měla počkat, až se mi někdo ozve, protože holky musí na testy pátý až sedmý den po mém pozitivním výsledku testu. Protože čtvrtý den můžou být ještě negativní. A jestli to nevíte, tak covid si vybírá přesně rozmezí pátého až sedmého dne. Proto my jsme měli inkubační dobu dvanáct dní. Nenechala si vysvětlit, že holky jsou s námi od začátku, co jsme měli kontakt s nakaženými. Prostě je takový úzus. Tak jsem se ptala, co je to za další super úzus, že trasují jen dva dny zpětně od prvních příznaků. Že kdyby se nám třeba někdo ozval, že přestože nejsme ty nejohroženější kontakty, tak bychom měli raději zůstat doma. Ale když vám týden nic není, ani osm, devět dní, tak považujete věc za uzavřenou. A ono ne. No nebyl to úplně příjemný hovor, na jehož konci jsem se navíc cítila dost vyčerpaná. To, že neležíte na ventilaci a nemáte horečky a kašel, neznamená, že vám není špatně. Já se nemohla hýbat, třeštila mi hlava, byla jsem unavená, zejména psychicky, a celý den jsem neřešila nic jiného. Holky nám tu skákaly po hlavě, protože od středy jsou zavřené doma a jsou nevybité. Nefunguje na ně vůbec nic. A už vůbec ne vysvětlování, že je mamince a tatínkovi špatně, že na nás musí být hodné a nezlobit. Koukají na vás stylem jako že jste z jiného vesmíru a pokračují ve stejném rytmu. Odpoledne a večer už jsem neměla sílu komunikovat. Už jsem si jen přála, ať je to všechno za námi.

Izolace den 3.

„Tatínku, mě bolí bříško.“

Tohle je věta, kterou ještě v polospánku prostě nechcete, NECHCETE, slyšet. Když Emička řekne, že ji bolí bříško, nechce snídat a začne plakat, tak víte, že bude zle. Předchozí den jsem si říkala, že až otestují zbytek domácnosti, tak už nás čeká maximálně jen delší izolace, ale že už se nemůže stát nic horšího. No tak může. Vždycky. Můžete se snažit být pozitivní sebevíc, ale někdy má prostě vesmír jiné plány. A to se mu snažím tam posílat ty nejpozitivnější myšlenky, které mám na skladě. Každopádně Em do půl hodiny začala zvracet. Většinou je to tak, že zvrací dopoledne, kolem dvanácté jako zázrakem ožije a ve dvě už zase hopsá a cpe se piškoty. Pořád jsem opakovala, že to tak bude i tentokrát. „To jsou nervy, jsou to jen nervy, bojí se testů.“ Neustále se mi tohle honilo hlavou. Na testy měli jet na třetí hodinu odpolední a když jsem i v jednu hodinu koukala na zvracející Emičku, nedokázala jsem si představit, jak zvládne cestu autem a šťourání tyčinkou v krku. Na chvíli jsem si představila sestřičky ve skafandrech, štítech a rouškách pod nánosy Emčiných žaludečních šťáv a raději jsem dál vysílala zprávy nahoru, že to si už tak vyčerpané zdravotnice nezaslouží. A někdy ten vesmír fakt zafunguje a Emče se čtvrt hodiny před odjezdem udělalo dobře a snědla dokonce pár piškotů (díky, Renčo). Vybavena kyblíkem vystlaným igelitovým sáčkem do koše sedla do auta a potenciální coviďáci zamířili směr stěr. Já jsem odkopala do stran místností hračky, ve kterých se tu teď topíme a vyčkávala jsem návratu rodiny. Holky přijely v dobré náladě a vyprávěly mi, jak byly šikovné a mně spadl obrovský balvan ze srdce. Tak teď už přece musí být jen lépe. Nejlepší by byly negativní výsledky, co si budeme povídat. Tak já jdu zase vysílat energii. A asi tomu začnu fakt věřit, protože těsně před večeří můj nos zaznamenal nějaké pachy a dokonce i výrazné chutě už jsem pak byla schopná vnímat. Bouchám šáňo.

Izolace den 4.

Dnešní den jsme strávili více méně jen čekáním na výsledky. Navíc jsme se dozvěděli, že učitelka z Bětčiny školky vykazuje příznaky a rovněž čeká na výsledky testování. Úderem deváté večerní začaly chodit smsky. Nejprve dorazil e-mail s oznámením, že paní učitelka je pozitivní, takže se školka musí zavřít. Obě moje známé, se kterými jsem byla v kontaktu, když už jsem byla infekční, obdržely negativní výsledky testů. A pak přišla ta zajímavá záležitost. Ema negativní, Bětka pozitivní, tatínek negativní. Takže vlastně jediná osoba, která od začátku společně se mnou měla příznaky, je negativní. Prý to není nic neobvyklého, že je v domácnosti s pozitivním člověkem někdo jiný negativní. Ale většinou bývá bezpříznakový. Pozitivní Bětka nám izolaci protáhla do šestnáctého října. Pokud plukovník nezaškrtí celou republiku, tak možná holky budou moct devatenáctého po třech týdnech do školky. Nechci vůbec pomyslet na to, že bychom z naší rodinné covidové karantény přešli volně do té celostátní. To mám zase směrem k vesmíru co vysílat.

Izolace den 5.

Je to jako na houpačce. Jeden den už máte pocit, že se covid odporoučí a další den je zpět v plné síle. Přišla jsem na nejlepší lék, kterým je zmrzlina. Dokáže docela sympaticky zmrazit tu palčivou bolest hlavy, která se nás od začátku nechce pustit. Ale začínám si trochu myslet, že je to už i z nedostatku vzduchu a pohybu. Holky jsou jak z divokých vajec. Byt se proměnil v bojiště. Díky ústřelu zad nemůžu ani uklidit, což už by bylo vzhledem k potřebě dezinfikovat často povrchy celkem vhodné. Nemůžu se na to tady už ani podívat. Doufám, že záda brzy povolí, abych to tu zase mohla proměnit v čisto skvoucí domácnost. A taky abych mohla už konečně malovat. Když už musím trčet dnes a denně doma, tak bych ten čas chtěla nějak efektivně využit.

Izolace den 6.

Zasedla jsem konečně ke stolu, že zkusím něco namalovat. Ale jo, to už brzy půjde. Sice to není ještě úplně ono, ale dejme tomu. S trochou snahy a zadrženého dechu se to dá zvládnout. Jinak se nic nemění. Kromě mojí psychiky, která je na tom den ode dne hůř. Snažím se na holky neječet, ale rozčiluje mě už úplně všechno. Jak zpívají Elsu, jak zpívají Moanu, jak mlaskají, honí se po bytě. Dost akutně potřebuju ven do lesa, do přírody, jít se proběhnout, dobít baterky. Ale ony taky. Mají tolik energie, kterou nemají do čeho vložit. Bude víkend a pro nás se změní jen to, že tatínek nebude zavřený ve vedlejší místnosti u počítače. Už je to dlouho, co jsme naposledy viděli babičky a dědečky. A nevíme, kdy se s nimi zase setkáme. Není to děsivý, že by tohle měla být naše budoucnost? Takhle to přece nejde donekonečna. Musí to jít nějak jinak. Zakázat sport a pobyt v přírodě. Vždyť přece sport je to, co zmírňuje průběh nemoci. Díky tomu, že sportujeme a dodržujeme správnou životosprávu, máme takový průběh, jaký máme. Obezita a pasivita to jen zhoršuje. To nikomu nedochází? Mám strach, že nám omezí pohyb venku. Prý bychom mohli jen do pětiset metrů od místa bydliště. Pro někoho, kdo bydlí u lesa, paráda. Pro někoho, kdo bydlí na sídlišti? Nebo v našem případě v satelitu? V centru města? Není příroda a pobyt na čistém vzduchu společně s pohybem to, co by mělo působit jako prevence? Mám tolik otázek a nikdo mi je nikdy nezodpoví. K čemu nám bude ta imunita na tři měsíce, když je třeba strávíme zavření doma? A co Vánoce? Jaké budou letos Vánoce? Bětka slavila svoje druhé narozeniny přes Skype. Emča asi listopadové páté narozeniny oslaví stejným způsobem. Honí se mi hlavou tolik myšlenek a čím víc na to všechno myslím, tím větší tíseň na mě padá.

 Tak to byl náš první covidový týden. Když nepočítám předchozí tři dny před testováním. Nebylo to jednoduchý. A ještě si pár dní doma pobudeme. Díky Bětčině pozitivnímu testu máme izolaci do 16.10. Takže ještě týden. Venku je hnusně, že nemůžu holky vyhnat ani na zahradu. Vlastně bych si měla říkat už jenom týden. A doufat, že nebude navazovat lockdown. Pořád doufám, že by lidem dali možnost alespoň trávit čas na vzduchu v přírodě. A jestli ne, tak se převleču za medvěda a půjdu tam stejně. Klidně o půlnoci. S čelovkou jsem si to už vyzkoušela. No nic, jdu přemýšlet o tom, co pozitivního nám tahle karanténa přináší a co bych si z toho jako měla vzít. Protože zatím na to nějak nemůžu přijít.