Na kole až na Balt

7 dní, 727 kilometrů, spousta modřin, naraženin, ale taky zážitků.

Etapa s číslem jedna: Liberec – Krauschwitz 131.21 km

V sobotu ráno jsme odevzdali holčičky a vyrazili jsme na berounské nádraží, odkud nám jel vlak do Prahy. Naštěstí jsme měli dost velkou rezervu, protože místo obvyklých padesáti minut jel vlak hodinu a půl. Člověk by neřekl, kudy všude vede Prahou trať. Jako jet na Hlavní nádraží přes Krč a vlastně ani nevím co, stát na každém semaforu, to byl zážitek. Na Hlaváku jsme si plánovali koupit nějakou snídani, ale tak tak jsme stihli spoj do Turnova, který byl ještě navíc jinak označený a jel o jedenáct minut dřív. Samozřejmě o tom nikde nebyla žádná informace. V Turnově na nás počkal vlak do Liberce, kde jsme okamžitě zamířili Doku na oběd. Tak trochu jsme si léčili kocovinku, kterou jsme si vysloužili za večerní popíjení s taťkou a jeho partnerkou, našimi týdenními hlídači. Na trať jsme vyráželi v půl druhé. Ideální představa byla ujet 160 km, ale já jsem do té doby ujela max kolem 80 km, takže jsem si nedokázala představit víc jak sto. Hodně metrů jsme nastoupali už na začátku při výjezdu z Liberce směr Deutschland. Pak už jsme se potkali s Nisou a najeli na cyklostezku Odra-Nisa. Trasa byla pěkná, po rovince, míjeli jsme zajímavá místa. Ať už v přírodě nebo v civilizaci. Kolem nás nekonečné asfaltky vedoucí skrz slunečnicová pole. Posledních třicet kilometrů už mi ta pole ale lezla krkem. Jen když se do hlav slunečnic opřelo zapadající sluníčko, jsem dokázala ten stereotypní pás polí omlouvat. Posledních osm kilometrů se zdálo nekonečných. Začalo mě bolet pozadí a nevěděla jsem, jakou polohu na bicyklu zvolit. Cesta se pořád prodlužovala a Sob stále opakoval, že už tam budem. Ale pořád jsme jeli. Dorazili jsme do vesnice, kde se mělo nacházet naše nocoviště. Když nemáte signál a stažené německé offline mapy, hledá se dost špatně. Ale měli jsme štěstí na nějakého, řekněme, Hanse, který se s námi domlouval rukama nohama a popsal nám cestu do kempu. Nohy jsme z nášlapů vyndali po osmé hodině večerní. Po krátkých peripetiích jsme se střetli s majitelem kempu. Byl to takový rozkošný šlachovitý vlasatý pidimužík. I přes upozornění, že nemluvíme německy, na nás spustil nám nesrozumitelným jazykem. Tak jsme jen přikyvovali a pochopili jsme, kde si cca můžeme postavit stan. Muž se jal stavět chýši a já jsem se odešla osprchovat. Teplá sprcha je po 131 kilometrech něco jako spása, věřte mi. Napatlala jsem si na hlavu tekutinu v domnění, že se jedná o šampon a záhy jsem zjistila, že jsem v berounském Déemku sáhla po lahvičce s pečujícím olejem. Leskla jsem se jako kulky německého ovčáka. Neměla jsem ale sílu na to s touto skutečností jakkoliv bojovat a mokré vlasy jsem stáhla do culíku s tím, že to stejně budu mít pod helmou. K večeři jsme si udělali instantní vysušené kuřecí fajitas. V půl desáté večer, kdy už se celý kemp ukládal ke spánku. Do spacáků jsme zapluli zmožení a natěšení na další den. Noc stála za prd. Všude jsem slyšela myši a kolemjdoucí ožraly mířící kolem kempu domů. Nebo to šli oklikou, protože jsme byli snad na konci světa.

Etapa s číslem dvě: Krauschwitz – Kienitz 188,30 km

Nyní by se hodilo říct, že před touhle šílenou cestou mi Kuba řekl, že pojedeme maximálně jednou 150 km, pak už kolem 100 km denně. Těsně před výjezdem z něj vypadlo, že budeme muset jet dva dny 160 km. To už jsem se trochu nafoukla a bědovala jsem, že to jsme si teda nedomluvili. No podívejte se na konečné číslo u druhé etapy. No comment.

Posnídali jsme opět instantní vysušená vajíčka. To je teda ultra hnus. Ale tak nějaké ty kalorie to má, takže lepší než nic. Sbalili jsme na kola celý náš bivak a vyrazili na dloooouhou cestu. Poměrně záhy jsme začali být dost nervózní, protože jsme nepotkali jedinou kavárnu, stánek, cokoliv. Doufali jsme, že bude trasa posetá různými typy občerstvení. Předpokládá se totiž, že je cyklostezka dost vytížená. Ale musím říct, že vesměs jsme zase tolik lidí nepotkávali. V jedenáct jsme dorazili do civilizace a usoudili jsme, že vzhledem k absenci jakýchkoliv jídelních zařízení bude asi dobré vyhledat něco k snědku. Mohlo by se totiž stát, že na dalších X desítkách kilometrů nebude lautr vůbec nic. Naproti kostelu mezi paneláky nás lákala vietnamská restaurace Hanoi Quan. Měli otevírat za půl hodiny, takže jsme se rozhodli počkat. Ukázalo se, že už je otevřeno dávno, když dovnitř přímo z bohoslužby zamířily dvě postarší dámy v parádních šatech. Zvony bimbaly a Sob se tvářil dost otráveně. Fráterníci. Hladový muž je něco jako vzteklá kobra. Objednali jsme si bun bo nam bo a bun cha, kopnuli do sebe mangový džusík a za zvonů kostela se přeřvávali a dorozumívali o tom, co nás čeká dál. Pan Wong (obecný Sobův název pro muže vietnamského původu) měl štěstí, že nám to dobře uvařil. Na tyhle dva talíře vepřového a nudlí jsme jeli fakt dlouho. Oproti předchozímu dni jsme se netrmáceli poli, ale cyklostezka vedla po nekonečných náspech. Dojeli jsme k soutoku Nisy a Odry a průměrná říčka se proměnila v říčního obra. Kolem Odry se pásly ovce, na mokřadech pluly kachny a volavky a čápi postávali na jedné noze a sem tam po nás loupli pohledem. Nevím, co mě ten den pohánělo, ale musel to být nějaký druh vesmírné energie. Věděla jsem, že jak se přehoupneme přes stovku, půjde to líp. Najednou to bylo ale sto třicet a tam, kde jsme předchozího dne končili, bylo před námi ještě dalších víc jak padesát kilometrů. Odpočítávala jsem každou desítku. Zapnula jsem autopilota a prostě jsem jela. Říkala jsem si, že je to jako Camino de Santiago, jen na kole. Že každý kilometr mě posouvá blíž k vysněnému moři, kde jsem nebyla dva roky. Když Kuba zahlásil posledních pět kilometrů, v hlavě jsem si vybavila krátkou trasu, kterou běhám doma, když není čas. A tak jsem koukala na asfalt přede mnou a před očima se mi projektoval náš satelit, cyklostezka, říčka Litavka, podchod pod dálnicí, sběrný dvůr a kopec nahoru. Jenže jsme pořád nebyli u konce. Nohy už jely jen ze setrvačnosti. Pozadí už jsem snad ani necítila. A najednou ze zálohy, kemp! Opět jsme dojeli kolem osmé večerní a nikde nikdo. Opět jsme se snažili domluvit s Němci, kteří jak jsme zjistili, ne všichni mluví anglicky. Hlavně k mému překvapení. Na recepci už nikdo nebyl, ty lépe udržované sprchy fungovaly pouze na žeton, a všude kolem dotěrní komáři. Teď nechci obtěžovat potenciální čtenáře opačného pohlaví, ale navíc jsem ten den vstoupila do určité fáze měsíce, kdy jsou ženy obzvlášť citlivé na hygienu. Modří vědí. Takže se moje situace dost znepříjemnila a na zdroji teplé vody jsem byla dost závislá. Hůře udržované sprchy se daly alespoň zamknout a dokázala jsem nad ledasčím přivřít oko. Jen abych se mohla umýt. Krvesajný hmyz trápil zejména Kubu, kterému se po obyčejném bodnutí začnou na kůži tvořit krátery. Když odcházel do sprchy kompromisu, bála jsem se o jeho duševní zdraví. Ukázalo se ale, že komáry zajímal především náš pot, a když jsme se zbavili nečistot po skoro 190 km, už jsme pro ně nebyli tak zajímaví. Stan stál, tak byl čas večeře. Opět když už se kemp ukládal ke spánku. Trochu mě znepokojoval dlouhovlasý kudrnatý a neustále se usmívající muž, který chodil kempem a dost intenzivně mě pozoroval. Projevila se moje úzkostná úchylka, že mám pocit, že mi nebo nám chce každý už jen z principu ublížit nebo nás okrást. Dokonce i po setmění jsem cítila na mém zátylku jeho panenky, které mi do týlu vypalovaly velké O jako oběť. Povečeřeli jsme tentokrát instantní chilli con carne a hodili šipku do stanu. Zase jsem nemohla spát. Vlasatý muž mě strašil i přes celtu stanu. Podle mě to byl jeden z těch chrápajících osob, jejichž ozvěny rezonovaly celým kempem, ale já měla za to, že stojí hned u vchodu do stanu a natáčí si mě na video. Ve čtyři ráno mě probudil kokrhající kohout, který zněl naprosto stejně jako Mezák (rozuměj Mrzák) ze statku, kde jsme strávili rodinnou dovolenou začátkem července. Kolem půl šesté se mi ještě povedlo zabrat, ale ne na dlouho. Další nepříliš kvalitní noc za námi. Posnídali jsme kaši s fíky z instantu – to jako jediné se dalo asi jíst, zalili instantní kolumbijskou nebo etiopskou kávu a chvíli ještě jen tak rozjímali. Cestou na kompromisní toaletu a sprchu se u nás stavil muž ze skupiny, jejímž členem byl i usmívající se vlasatý kudrnatý muž. Obdivoval, jak je vůbec možné, že se dokážeme sbalit do tak titěrných tašek. Když se navíc dozvěděl, kolik máme za sebou kilometrů a kolik před sebou, výrazně a obdivně protáhl pysk. Ukázalo se, že vlasatý kudrnatý muž je jeho bratr a zbytek tlupy rozvětvená rodina a rovněž mají namířeno k Baltu. Jen po lehce menších dávkách. Nazvali jsme ho pán s vozíčkem, protože za kolem táhl vozík, který připomínal Hermioninu kabelku, ve které snad musel mít celý dům.

Etapa s číslem tři: Kienitz – Ueckermünde 178,82 km

Do třetí etapy jsem vstupovala s nadějí, že na jejím konci bude střecha nad hlavou a teplá postel. Kvůli tomu jsme se taky tak honili, protože jsme měli na třetí noc zarezervovaný hotel a vidina toho, že zapadnu do peřin, mě držela při životě. Bistra a kavárny jsme minuli ihned na začátku a kolem poledního už jsme začali být lehce nervózní, protože jsme neměli nic k jídlu. Odbočili jsme do městečka, kde, jak tvrdila cedule, měla být kavárna. Jenže byla zavřená. Jediný intenzivní pohyb jsme zaznamenali na dvorku Kindergarten. Hlavní ulici lemovaly volební bannery, ze kterých se nám za brýlemi posmívala Simone Koß. Docela vystihovala pořekadlo podle nosa poznáš kosa. Na třetí pokus jsme uprostřed zástavby objevili obchod s potravinami. Sob nakupoval, jak sám podotknul, impulzivně pod vlivem hladu. Kromě běžných surovin z tašky vyndal taky pixlu Pringles, Milku, Twixky a Haribáky. Poobědvali jsme na odpočívadle u slepého ramene řeky a pokračovali dál. Po celou dobu, kdy jsme se drželi na německé straně barikády, nemůžu říct nic negativního. Jelo se dobře, rychle. Vítr nám docela hrál do karet a foukal nám často i přímo do zad. Kdybychom se však drželi jen v Německu, znamenalo by to najet ten den 200 km. Dost jsem protestovala, protože už těch necelých 190 bylo pro mě překonání sama sebe. A dalších deset k tomu, po dvou dnech totálního nasazení. Neuměla jsem si to představit. A tak Sob vymyslel trasu cca 176 km dlouhou s přejezdem přes Polsko. Pozor, po cyklostezkách! Drželi jsme se jich dost striktně. Když jsme přejeli německo-polské hranice, měli jsme v nohách tak 100 km. Ihned, ale jakože fakt ihned, po přejezdu hranic, se jemný asfalt, jak ráda říká Em, změnil v totální tankodrom. Říkala jsem si, že ok. Jsme někde v pohraničí, tady prostě chcíp pes. Hned za vesnicí ale vedla přes pole nová cyklostezka kolem satelitu. Totální bizár. Míjíte staré olezlé domy, ze kterých se line pach pirohů a o pár metrů dál nové domy za miliony a cyklostezka. Jenže stejně rychle, jak cyklostezka začala, tak i skončila. Najednou nás navigace zavedla na hustě frekventovanou silnici. Držela jsem se krajnice a ač ateista, modlila jsem se ke všem svatým. Poláci totiž jezdí jako prasata. Doslova. Neváhají vás ve vesnici přes plnou čáru objíždět klidně rychlostí 100km/h. Očividně jsme projížděli kolem staveniště, takže v jednu chvíli se vedle mě objevil náklaďák, který mě natlačil na krajnici, ze které se tyčil obří hrbol. Stačil asi tak milimetr a už bych se válela v příkopu. S tím, co jsem si prožila před sedmi lety, bylo tohle něco jako noční můra. Myslela jsem v tu chvíli jen na to, že mám dvě děti a že nesmím cuknout a ta řídítka ohnout. Poprvé jsem brečela. Strachy. Kuba pak ukázal, že odbočujeme doleva. Konečně mimo hlavní tah. Jenomže místo cyklostezky přišla písčitá cesta. Ale ne taková, po které by se dalo jen na více méně silničních kolech, ale cyklostezka, která končila uprostřed pole a kola se bořila do vrstvy písku, že se nedalo jet. Volala jsem na Kubu, že se v tom nedá jet. Zaslechla jsem něco ale dá. Později mi vysvětlil, že řekl, že dá, ale blbě. Chvíli jsem s vrstvou písku bojovala, než se mi kola zabořila tak, že jsem podklouzla a nestihla jsem vyndat nohy z nášlapů a v cuku letu jsem ležela na boku. Dost surově jsem se uhodila do hlavy, levého boku, stehna a kyčle. Začala jsem zoufale brečet. Slyšela jsem přibližující se křupání Kubových silničních treter v písku a moje úzkostné naříkání, že už nemůžu. Po tváři mi tekly slzy, hodně slz. Snažila jsem se zvednout ze země. Zastavila jsem počítaní na hodinkách, prohlédla je, jestli nejsou prasklé, osahala mobil. Hlavně zachránit elektroniku, že jo. Jakmile jsem se sebrala ze země, po nasednutí na kolo už jsem nechávala stabilně jednu nohu vycvaknutou. Když jsme opustili polskou peklostezku, měla jsem za to, že už bude jen lépe. Chvíli jsme se klouzali nahoru dolů po kopečkách. Jenže opět, jak rychle i v Německu začíná luxusní jemný asfalt, tak taky končí. A najednou místo asfaltu, písek. Opět. Znovu jsem se mordovala v písku s jednou nohou odepnutou, nadávala jsem a ze všeho nejvíc jsem si přála být už na místě. Ve sprše, v posteli. Ale místo toho vítr, déšť a písek. Projížděli jsme hustou stromovou alejí, topoly se nahýbaly na stranu, kolem popadané větve a já nedokázala myslet na nic jiného, než že kdyby se nám tu něco stalo, spadla na nás větev, tak nás nikdo včas nenajde. Znáte takové ty titulky, jak cyklisty usmrtila větev? Říkáte si, co je to za magory, že vyjedou v takovém počasí do lesa. Ale ono vás to může kdykoliv kdekoliv překvapit a nemáte na výběr. Znovu jsem osolila vnitřní část brýlí. Chtěla jsem obejmout holčičky. Vjela jsem do zatáčky, kde čekal Kuba. Písek. A znovu pád. Další modřiny a bolest. Brečela jsem, že už nemůžu, že už na to nemám. Kuba jen říkal, že ví. I z jeho hlasu jsem cítila jistou míru zoufalství. Taky ho to štvalo, jen jako správný tahoun a chlap podle mě nemohl podlehnout. Jeli jsme dál. Písek se změnil ve štěrk, ten v asfalt a asfalt v dlažební kostky. Pořád pršelo. Chtěla jsem konečně zase najet na normální silnici, která by nás dovedla do cíle. Ale následovala další sekvence lesních štěrkových a kamenitých cest. Z toho úseku nemáme jedinou fotku. Byl to boj. Boj s větrem, deštěm, terénem a našimi hlavami. Konečně se objevila afaltka mířící přímo do Ueckermünde. Déšť sílil a na náměstí, kde stál náš hotel, jsme dorazili totálně promočení. V ten moment jsem byla vážně šťastná. Dorazili jsme včas tam, kam jsme potřebovali a čekala nás noc v suchu, teplá sprcha a večeře – soljanka a ryba a taky pivo. No a hlavně možnost vysušit promočené věci. Naražená žebra z pádu se do večera pěkně rozležela a už jsem tušila, že to nebude úplně procházka růžovou zahradou. Třetí den byl opravdu kritický. A taky jsem došla k závěru, že ne vždycky méně kilometrů znamená výhru.

Etapa s číslem čtyři: Ueckermünde – Świnoujście 92,92 km

Ráno jsme si vstali na pohodičku. První trajekt do Svinoústí jel kolem osmé ranní, ale my plánovali na loď nastoupit v půl dvanácté s tím, že si dáme den volna, když má pršet. V klidu jsme posnídali, Kuba umyl ve sprše kola, která se nám podařilo propašovat přes dvůr na pokoj, sbalili jsme se a ještě si došli do kavárny na kafíčko. Venku už poprchávalo. Po snídani jsme se ještě šli ujistit do přístavu, že loď v půl dvanácté opravdu popluje a kapitán nás ujišťoval, že ano. V jedenáct jsme se přesunuli k vodě, abychom se dostali na loď i s koly. Přesně v ten moment přišla dvojice lidí a na jízdní řád vyvěsila ceduli v němčině, kde svítilo datum 17.8. Jakmile přes standardní ceduli visí něco jiného, ač tomu vůbec nerozumíte, tak je jasný, že to není dobrý. Moje nejčernější obavy se naplnily. Kvůli větru a nízké hladině vody v zálivu loď nemohla vyplout. Ptala jsem se ženštiny, která nám potvrdila, že to tak opravdu je, co teda můžeme dělat. Prý jet vlakem. Ale to bychom jeli asi tři dny. Zbývalo jediné. Neplánovaně sednout na kolo. Ani jeden jsme nebyli vhodně oděni na 100 km objížďku. Ale nebylo kde se převléknout. Plus já ty moje ženské záležitosti. Měla jsem jen tenčí cyklo kalhoty a pod tím spodní prádlo. To se na kolo nedělá, pokud se neplánujete jen přesunout od přístavu k hotelu. Při větší dávce kilometrů totiž hrozí dost nepěkné odření. Zvolala jsem hey ho let´s go a vyrazili jsme na cestu. Po třech kilometrech moje kolo začalo vydávat divné zvuky. Vzhledem k předchozímu dni, kdy jsme se máchali v písku, se zrnka dostala do ložisek snad úplně všeho. Museli jsme zastavit a Kuba se jal kolo čistit. V momentě, kdy se podařilo dát kolo do pořádku, začalo opět pršet. A hlavně foukat. Záhy jsme narazili v nějakém prdelákově na hospodu. Poučeni z dřívějška jsme do lokálu zapadli, protože nikdy nevíte, kdy bude další možnost se najíst. Objednali jsme si schnitzel s pommes. Přinesli schnitzel jako sloní ucho, který nešel ani sníst a giga porci pommes. Ale tohle kombo nám zajistilo energii na hromadu dalších kilometrů. A že to bylo potřeba. Ihned po schnitzelovém obědě se před námi začala kupit mračna a my jim mířili vstříc. Dojeli jsme na kraj zálivu a mokřadů. Nad hlavou nám lítali ptáci všeho druhu, cestu lemovalo rákosí a vítr skučel skrz naše helmy. Z boku se do nás opíraly poryvy větru a my se zuby nehty drželi na polní cestě. A pak najednou stavební stroje, válec. No pasarán. Zrovna šel kolem pocestný, který na nás spustil něco německy. Každopádně ukazoval na jakousi cestu, kudy jsme se měli dostat do civilizace, jak jsme z gest a slov pochopili. Znovu se mi začaly hrnout do očí slzy. Před námi byla asi tři kilometry dlouhá kamenitá cesta. Já pohmožděná žebra, že mě každé drncnutí bolelo. Do toho ten zpropadený vítr a déšť. Kuba mi ujížděl o kamión, protože nemohl kvůli bagáži pod řídítky pořádně přehazovat a musel držet tempo. Brečela jsem tam někde mezi ničím a něčím, bolavá, mokrá, nešťastná. Nemělo to konce. Kolem mrtvé stromy, na kterých se seskupovala hejna černých ptáků jak z Hitchcockova hororu. Nemohla jsem se s tím smířit, že je zase všechno jinak. Celých 93 km jsem bojovala. V momentě, kdy mi vedle hlavy zahřmělo a opřel se do mě vítr plnou silou, že jsem stála na místě, i když se mi nohy točily o sto šest, jsem zase propukla v pláč. Naštěstí se nám povedlo na ten den sehnat pokoj. Nedokážu si představit, že bychom ještě měli v mokru a větru stavět náš pidi stan a jak bychom usušili věci, o tom nemám ani páru. Myslela jsem na pána s vozíčkem, kde asi zrovna je se svou tlupou. Ten den obzvlášť vystihl název vesnice Woserow. Po dlouhých strastech se nám podařilo dosáhnout cíle a dorazili jsme do Svinoústí. Taky příhodný titul. Vítal nás okázalý wellness hotel Cesarskie Ogrody. Chvíli jsme bojovali s parkováním kol v garáži, ale hotelový pokoj se sprchou a peřinou jak oblaka byl zadostiučiněním. Zpoza zdi se ozývala výtahová šachta a z útrob hotelu znělo východoněmecké disko. Sestoupali jsme dolů do suterénu a vskutku se tam několik Gertrud a Johannů vlnilo v rytmu Ich bin Groß, když to přeženu. Optali jsme se hotelového personálu, kde najdeme restauraci. Mladý muž nás poslal přes dvůr správným směrem, ale upozornil nás, že mají hodně hostů a na jídlo se čeká třeba hodinu. Po vstupu jsme se rozhlédli na obě strany a spatřili jsme sotva pět obsazených stolů. Jídlo nám přinesli každému zvlášť a o pití, abychom je prosili snad co minutu. Dokonce jsme se chtěli rozšoupnout, ale polské ženštiny nám k tomu nedaly prostor a místo toho, aby nás obsluhovaly, tak se jaly uklízel stoly a chystat je na druhý den na snídani. Nechali jsme tam nějaké ty zloté a odebrali jsme se na kutě. Usnula jsem asi během vteřiny.

Etapa s číslem pět: Świnoujście – Freest 74,05 km

Po snídani jsme si sbalili svých doslova pár švestek a odebrali se do garáže čistit a naložit kola. Měl nás čekat docela nenáročný den. Sob navrhnul tři varianty. Buď pojedeme 50 km do Peenemünde, které je opředeno opředené historií a podíváme se na ponorku a raketu a odtamtud lodí asi 500 m lodí do protějšího přístavu, nebo 60 km rovnou do Freestu bez zastávky v Peenemünde a bez lodičky, nebo 70 km se zajížďkou do Peenemünde a zpět a do Freestu, kdyby snad loď nemohla opět na vodu. Jelikož svého muže miluju a chtěla jsem mu tu radost dopřát, tak jsem souhlasila, že do Peenemünde zajedeme, ale dopředu jsem vyjádřila svou obavu, že loď kvůli větru nebude moct plout. Kuba si byl jistý, že předchozí den lodě na vodu nemohly zejména kvůli nízké hladině vody v zálivu, že na moři to bude jinak. Samozřejmě pršelo, ale říkala jsem si, že to je jen 50 km a budeme v suchu na lodi, převezeme se na druhou stranu a jsme do chvilky v kempu. Malovala jsem si, jak se konečně vykoupu v moři. Jen co jsme měli první možnost, zastavili jsme u moře, kde jsem si ošplouchla nohy a nasbírala mušle vyvržené na břeh pro holčičky. Jak jsme tak míjeli promenády, houstnul dav lidí, ať už pěších nebo cyklistů. U jednoho z mála otevřených bister jsme si dali první rybu v housce a radlera. Nechávali jsme za sebou kouzelné dřevěné budovy i nové hotely. Zastavili jsme na molu a jeli dál. Kuba se mě pořád ptal, jestli chci zastavit a já naprogramovaná, že musíme jet, abychom vše stihli, jsem pořád říkala, že ne, že jedeme. Vybavuji si nicméně jeden dost komický moment, kdy se mezi davy pseudo cyklistů objevila rodina a mezi jejími členy paní v džínech a zelené mikině. Přes kolo doslova přetékala a já si říkala, jak vůbec může v tom oděvu na kole jet. Na úpatí kopce se s Kubou vyrovnali vedle sebe a paní měla očividně radost, když Kubu z kopce předjela. Svědčil o tom její úšklebek, který jsem zahlédla, když se po něm otáčela. K její smůle se cesta vlnila ve tvaru sinusoidy. A tak po kopci dolů musel přijít zákonitě kopec nahoru. A tam přišla Kubova chvíle. Dvakrát šlápnul do pedálů a byl nahoře, zatímco se paní v zeleném snažila nohy roztočit alespoň tak, aby nejela pozpátku. Rodinu domnělých cyklistů jsme nechali za zády. Do Peenemünde s námi přijel déšť. Jali jsme se hledat pokladnu, kde bychom koupili lístky na loď. Už z dálky na mě svítil bílý papír. Říkala jsem Kubovi, že to určitě nepopluje. Přišli jsme k jízdnímu řádu a vskutku. IT´S TOO WINDY. Ještě někdy tuhle větu uslyším a zkroutí se mi prsty u nohou. Ještě jsem se zeptala muže z kanceláře, jestli je to opravdu tak a znovu mě ujistil, že loď nemůže vyplout, protože fouká vítr. Chtělo se mi opět brečet. I když jsem s tím na jednu stranu počítala, doufala jsem, že se ta horší varianta nenaplní. Kuba si dal další rybu v house a já myslela, že si rozkoušu ret vzteky. Tím jsem se zjevně ochudila o nejlepší rybu v house. Jeli jsme se podívat na utajovanou továrnu, kde se vyvíjely hitlerovské zázračné zbraně. Rakety jsem si ani nevšimla. Bojovala jsem zase se svou hlavou. Následujících minimálně patnáct kilometrů. Objížďka vedla po panelových cestách, štěrku, ale naštěstí i asfaltu. Do Freestu jsme dorazili včas, abychom si zaplatili poslední volný spací sud. Na stan bylo opět příliš větrno a deštivo, takže jsme byli vděční za ten kus dřeva, který nám zajistil suchou noc a možnost vysušit zmoklé svršky. Zabydleli jsme sud, navlékli plavky a vydali se na pláž. Naskytnul se nám tristní pohled. Přišel totiž odliv, na pláži se válely řasy a mohli jsme akorát tak kličkovat mezi medúzami. Z protějšího břehu se na nás zubila továrna. Rozbrečela jsem se. Mohla jsem se koupat celý den a užívat si krásné písečné duny. Ale já měla zkrátka pocit, že musíme jet. Že zase musíme někde být. A tak jsem se připravila o nejhezčí momenty, kvůli kterým jsem s cestou na Balt souhlasila. Byla jsem unavená, vyčerpaná, bolavá. Brečela jsem Kubovi na rameni. Pokusil se mě utěšit a ujistil mě, že to ještě nějak vymyslí, abych se k moři podívala a mohla se vykoupat. Pak ale nastala další zajímavá část dne. Hon na večeři. Představte si řadovou vesnici někde v ČR o pár obydlích. Tak to byl Freest. Pár domů, přístav a kemp. V kempu byla na recepci lednice na pití. Jinak nic. Vydali jsme se do přístavu, že tam určitě bude nějaké bistro. Cestou jsme minuli restauraci a zvažovali ji jako možnou alternativu. Bistro v přístavu bylo zavřené. Vrátili jsme se k restauraci a zeptali se obsluhy, zda bychom mohli dostat stůl. Slečna zavolala šéfa, protože nehovořila anglicky. Přišel vysoký chlapík v košili a zeptal se nás, zda máme rezervaci. Odvětili jsme, že bohužel nemáme. Tak to je prý problém. Položili jsme otázku, zda je ještě ve vsi jiná možnost se najíst. Poslal nás do přístavu. Matně jsme si vybavili, že tam ještě nějaká restaurace kromě zavřeného bistra byla. A tak jsme se opět vrátili, abychom zjistili, že i ostatní podniky jsou zavřené. Bylo zhruba půl sedmé večer. Kuba si vzpomněl, že někde na kraji vsi viděl hotel. Vydali jsme se proto k hotelu. Cestou jsme minuli automat na vajíčka, stánek s bramborami a další stánek s dýněmi, cuketami a nějakými čalamádami. V německých vesnicích je totiž celkem běžné, že mají lidé před svými obydlími na ulici stánečky se surovinami vlastní produkce. Do kasičky hodíte peníze, čapnete dýni a jdete. A tak jsme začali vymýšlet, co bychom si byli schopni uvařit z brambor, dýně, cukety a vajíček. Jen jsme neměli drobné. Navrhla jsem, že bychom se mohli jít znovu zeptat do restaurace, jestli by nám jídlo nedali s sebou nebo nám aspoň rozměnili. Když nás dva zoufalce viděli a slyšeli, jak prosíme o možnost jídla s sebou, že jsme přijeli na kole a nemáme co jíst, asi se jim nás zželelo. Dlouhán zmizel v útrobách restaurace a za chvíli byl zpět s tím, že můžeme jít dovnitř. Už v ten moment nás zarazilo, že je podnik poloprázdný. Začala jsem špekulovat, co ho vedlo k tomu, aby nás poprvé odmítnul. Ale vyhrála teorie, že to je asi nejvíc noblesní podnik v okolí a přijmout jakožto hosty dva upocené cyklisty v pláštěnkách by bylo pro pověst restaurace degradující. Sedli jsme ke stolu a přišel mladý obtloustlý pikolík, který se nám snažil mezi nůž a vidličku nainstalovat modrý ubrousek ve tvaru plachty. Zadržovali jsme smích a já se na Kubu nemohla podívat, protože jsem věděla, že bych vyprskla. Všude kolem visely obrazy a plastiky s uzlíky. A taky fotka majitele s dcerou. Přišlo mi to všechno komické. Ale najedli jsme se dobře. Dali jsme si pro změnu rybu. Jen ne v housce. Noc v sudu na karimatkách byla díky mým naraženým žebrům dost bolestivá.

Etapa s číslem šest: Freest – Greifswald 29,88 km

Cestou z večeře jsme si v automatu na jídlo koupili vajíčka, která jsme ráno uvařili na tvrdo a přikusovali k nim Tucky. Snídaně šampiónů. Ale na vzduch se jet nedá. Pobalili jsme věci a za zvuku chřoupání Tucek jsme sledovali, jak začíná mrholit. Zkontrolovala jsem radar a snažila se pochopit, proč zase prší, když mělo být pouze oblačno. Sunoucí se mraky na grafice bohužel nevěstily nic dobrého. Mysleli jsme, že chvíli počkáme, ale usoudili jsme, že to nemá smysl. Nicméně jsme byli mokří ještě, než jsme vůbec vyrazili. Po prvním kilometru jsme měli v botách rybník a na brýle by se mi byly bývaly hodily stěrače. Simonu Koß vystřídal na volebních bannerech Philipp Amthor. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, koho mi to jen připomíná. Aha, Karel Poborský. Jeho výsměch schovával na kulaté obroučky brýlí. Zastavili jsme pod stromy a čekali, jestli se provazce deště změní alespoň v lehčí přeháňku. Po dalších pár km jsme stavěli u benzinky, kde jsem se z bot pokusila vylít vodu. Ta byla ale nasátá ve vložkách a polstrování bot. Pak se napravo od nás objevilo slunce a bílé mraky. Zaradovala jsem se, že dešťový mrak mizí a třeba se na sluníčku trochu usušíme. V minutě jsme ale zjistili, že se nám počasí vyloženě vysmívá. Bylo to, jak když rozdělíte oblohu. A my bohužel jeli na kraji toho dešťového pásu. Chceš sluníčko, jo? Chceš? Zapomeň. Dost jsme to rvali i přes nepřízeň počasí, protože jsme potřebovali stihnout vlak v Greifswaldu, který nás měl posunout blíže odpočinku do Rostocku. Městem jsme jen prosvištěli, což mě mimochodem dost mrzí, protože to bylo krásné univerzitní město. V momentě, kdy jsme drželi v rukách jízdenku na vlak, cítila jsem ohromnou úlevu. Na stránkách totiž nebylo možné lístky koupit kvůli vytíženosti ve spojích. Obecně v Německu se na kolech jezdí fakt hodně, takže je asi dost často problém se do vlaku s kolem nacpat. Vstoupit na půdu Rostocku byl vážně super pocit. Dojeli jsme s vrzajícími koly, z jejichž řetězů se díky dešti vymyl veškerý olej do sucha, k hotelu nacházejícího se v budově ze čtrnáctého století. Jen jsem podotkla, jestli nás tam čeká středověká postel. A když jsme pak vstoupili do místnosti, opravdu nás čekala postel s nebesy. A vedle ní uprostřed místnosti sprcha od zbytku prostoru oddělená sklem. Dali jsme se do kupy a vyrazili jsme hledat moře. Ještě jsme se u řeky stavili v bistru na rybu v housce a pivo. Pěškobusem jsme se přesunuli na příměstskou vlakovou linku a dojeli do Warnemünde. S láskou jsem objala Kubu, že mě dostal k moři a vyléčil rány z předchozího dne, které jsem si uštědřila. Šumění moře, další ryba v house, racci, maják, obrovský panelák plující po vodě a hlavně ta vůně. Ráj. Mnohokrát jsem si během těch nejhorších momentů v sedle vzpomněla na moje kamarádky, které přidávaly fotky z Jadranu, Řecka, Itálie. A neustále se mi honilo hlavou, proč já tohle vůbec dělám? A fakt, že jsem k moři dojela, i když nebylo blankytně modré a mělo dvacet stupňů, mě naplňoval štěstím. Po návratu do centra Rostocku jsme si došli na večeři a ochutnali lokální pivo. Pak už jsme se jen svalili do peřin do postele s nebesy a upadli do říše snů.

Etapa s číslem sedm: Rostock – Warnemünde 15,15 km

Čekal nás poslední den u Baltu. Sešli jsme dolů ze schodů a sotva jsme sestoupili z posledního schodu, od protějšího stolu na nás začala německy hulákat nějaká ženština. Omluvili jsme se, že nehovoříme německy. Ona anglicky, že musíme mít zakrytá ústa. Nechtěli jsme vyvolávat konflikt, tak jsme se vrátili na pokoj, protože já respirátor u sebe neměla, nasadili jsme si náhubky a znovu jsme kráčeli na snídani. Nejbizarnější na tom je to, že jsme si oba ty respirátory sundali, jakmile jsme usedli ke stolu, abychom se mohli napít a nasnídat. Usoudili jsme, že si asi potřebovala do někoho rýpnout. Německy nemluvím, ale mám za to, že se majitelky nebo provozní ptala, zda máme platné očkování nebo testy. Což byla mimochodem podmínka, abychom se vůbec mohli ubytovat. Ani se mi nechce říct, v jaké roli jsem si tuhle ženu představila, protože to zavání předsudky. Ale přesně tak se chovala. Nadřazeně a povýšeně. Když pak sešel dolů napomádovaný Němec bez ochrany úst, pomyslela jsem si, zda i jeho by byla schopna takhle cepovat. Zbývalo už jen naložit kola a vyrazit opět k moři do Warnemünde. A taky na rybu v housce. Když jsme vyvezli kola ze sklepa, Kuba zjistil, že mu uchází přední kolo. Vyndal pumpičku a bohužel se ukázalo, že ta nějakým mávnutím kouzelného proutku přestala fungovat. V ten moment jsem si whatsappovala s kamarádkou Verunkou, která jen na to konto podotkla, že asi musím mít nějakou rozbitou karmu. Asi jo. Neváhala jsem a do strýčka Google zadala bike shop Rostock a k našemu štěstí v neštěstí se ukázalo, že je asi kilometr od nás. Tik ťak. Potenciální čas na pláži se krátil. Obchod jsme našli, pumpičku koupili, k tomu ještě zámek a vyrazili jsme na poslední zahraniční kilometry. Ještě jsme si tak povídali, že to bude pohodička jen patnáct kilometrů. Taková projížďka. A tak si tak jedeme, Kuba přede mnou, sjíždíme z chodníku do cyklo pruhu na silnici, načež se vedle Kuby objeví řidička v autě, která se nacpe do toho cyklo pruhu, tudíž Kuba musí rychle zabrzdit, já taky, abych to do něj nepráskla, jenže opět nestihnu v tom fofru vyndat nohy. A padám na zem. Znovu na levou stranu, na žebra. Odřená kolena, dlaně, rána do hlavy a hlavně na ta bolavá žebra. Už nemám ani sílu brečet a hulákám na Kubu, proč zastavil. Jenže jsem nevěděla, že neměl jinou možnost, protože by ho ta ženská v autě sejmula. Znovu nasedám na kolo, za námi to ještě práskne na tom samém místě na silnici malá holčička. Ptám se jí, jestli alles gute. Prý ja. Totálně dobitá dojíždím k pláži. Zakoupili jsme si na dvě hodinu anti vítr budku, které můžete vidět na Baltu i v ulicích. Jako fakt tam fouká. Okamžitě jsem nahodila plavky a stůj co stůj jsem se rozhodla do vody vlézt. Teplota vzduchu byla asi tak sedmnáct stupňů, moře mohlo mít cca dvacet. Chvíli jsme se zdráhala, ale nakonec jsem udělala i pár temp. Vlezla jsem tam pak ještě jednou. Pojedli jsme pommes, nechali si krabičku od hranolek ukrást rackem, který z ní vyzobal zbytek tatarky, popili jsme radlera a zamířili na zpáteční cestu vlaky. Warnemünde – Rostock – Berlin – Praha – Beroun. Cesta plynula docela rychle. Ještě jsme byli svědky pár situací, které nás rozesmály. Třeba že když má Němec konkrétní místenku na kolo, tak to kolo musí být přesně tam, protože na protější straně by bylo asi strašně smutný. Po půl jedenácté večerní jsme vystoupili na nádraží v Berouně a ještě si dali posledních šest a půl kilometru za svitu světýlek na trase domů.

Tak to byla naše cesta. Těžko věřit, že se tohle všechno vecpalo do sedmi dnů. Naučila jsem se hodně. Hlavně o sobě. Proč jsem vlastně souhlasila vydat se na tak na první pohled bláznivou cestu? Především jsem byla zvědavá, jestli to dám. Jsem člověk, který se tak nějak rád pořád testuje a překonává svoje limity. Co se týče kola, tak jsem neměla ponětí, kde limity mám. Kuba mi pořád tvrdil, že to ujedu úplně v pohodě, že běhám běžně půlmaratony a jsem v kondici. Takhle, já jsem chtěla k moři. Kuba na kolo. Myslela jsem, že ho nechám někam jet samotného a já si koupím letenku a pojedu se někam válet k moři a třeba si číst knížku, dvě, tři. Sednout si do kavárny, na víno. A jen tak být. Někde. Klidně sama. A pak přišel s tím, že bychom mohli k moři na kole. A to byla výzva. Začalo mi to vrtat hlavou. On asi během hodiny přišel s naplánovanou trasou. Že pojedeme po rovince a max sto kilometrů denně vyjma prvního dne. Tak jsem souhlasila. Doladili jsme to s taťkou, kdybychom se náhodou nestihli vrátit, ten nám cestu posvětil.

Nejvíc mě asi překvapilo, že ten počet kilometrů bylo to nejmenší. Netvrdím, že mě vůbec nebolely nohy, ale bylo to ve finále to nejmenší, s čím jsem zápolila. Nejhorší bylo počasí. Dva a půl dne jsme se vezli na vítězné vlně, ale pak přišla facka. Déšť a vítr. Neustálé překážky na trase, které jsme nemohli ovlivnit. Na to se zkrátka nedá připravit. Dost negativně mě ovlivnila naražená žebra, která mi znepříjemnila druhou půlku „dovolené“. Každé drncnutí pak bolelo a často jsem nemohla držet řídítka levou rukou. Hodně jsem během cesty myslela na holčičky. Chtěla jsem je tak moc obejmout. Co mě ale fakt pohánělo dál, bylo moře. Tak moc jsem toužila ho zase vidět, slyšet a cítit. Mohlo by být jakékoliv a stejně bych za něj byla vděčná. Cesta byla emotivní, vyčerpávající, bolestivá, ale zároveň jsme viděli spoustu krásných míst a zažili tolik věcí, že jsem ani vteřinu nelitovala. Pořád si říkám, že na válení a dovolené u blankytného moře bude ještě času dost. Ale jak dlouho ještě budu schopná a ochotná podnikat taková dobrodružství? Vtipné bylo, že sotva jsme sedli do vagónu vlaku Deutsche Bahn, tak jsme začali hledat, kam příště. Je tolik míst, kam se dá dojet na kole. Kuba mě varoval, že to je návykové a já mu tvrdila, že nechci kolo aspoň týden vidět. Jenomže už když jsem koukala z oken vlaku, tak jsem přemýšlela, jak by se jelo po té a tamté cestě. Najednou mi přišlo divné, že nejedeme na kole, ale flákáme se ve vlaku. A teď nemůžu kvůli žebrům běhat, ale můžu vyrazit na kolo. Vážně to bude asi návykové.

Dneska jsem pročítala zprávy na Seznamu a v jednom jsme teda kliku fakt měli. Vyhnuli jsme se další obrovské stávce strojvedoucích. Co by nám totiž vážně nechybělo, by byly ještě nefungující spoje domů.

Díky všem, co to dočetli až sem. Ha, rým. Takhle zpětně už to tolik nevyzní. Příště si asi vezmu diktafon a budu si všechno průběžně nahrávat, abych zachovala co největší autenticitu. Naštěstí ale na druhou stranu mozek funguje docela zajímavým způsobem. A to že se naučí určité momenty vytěsnit a nahradí je něčím jiným. Jsem zvědavá, jestli ještě někdy na něco podobného přistoupím. Ale upřímně, potřebovala bych ještě tak týden, abych sebou někde plácla a načerpala zpátky ztracenou energii a zregenerovala naražená žebra. Tak sportu zdar!

PS: Nechápu, jak jsem mohla napsat diplomku a číst po sobě pořád dokola 120 stran. I těch osm už mě nebaví pořád kontrolovat. Takže omluvte případné chyby. Nebo je prostě ignorujte.