Když jsi s dětmi na home office, připrav si láhev slivovice

Většinou když někomu řeknu, že dělám z domova na šest hodin denně, tak mi gratuluje, jak je to vlastně super. Takhle, základní balíček opravdu super je. Obsah základního balíčku je: obě zdravé děti ve školce do půl čtvrté, popracovní výběh, hodné štěně, které nerušeně spí, manžel v práci, plná lednice, uvařený oběd. Jenomže jako je to asi se vším, tak obsah základního balíčku, který jste si objednali, se diametrálně liší od toho, který vám přišel. A dneska přesně se realita od ideální představy odklonila asi maximální možnou mírou.

Emička byla nemocná už celý minulý týden. Nemá smysl spekulovat, odkud to přitáhla. Ve hře je školka samozřejmě, kde byla celých pět dní nebo výlet s tatínkem na kolech, kdy noci trávili v devíti stupních ve spacácích venku pod plachtou nebo v jeskyni. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to do týdne přejde. Každopádně Bětce to bylo asi líto, že je zdravá, takže neváhala a onemocněla taky. Na rozdíl ode mě pan otec jezdí do kanceláře teď už třikrát týdně. Proto vědomí, že tu s počítačem na jídelním stole, dvěma unudlenýma dětma a jedním psycho psem zůstanu sama, je poněkud stresující. Kdo by chtěl podotknout, že jsme psa chtěli, tak toho rovnou zarazím. Ten pes je totiž v tuhle chvíli to nejmenší. Díky Naiře totiž mám aspoň důvod vylézt ven na vzduch, abych se pořádně z plných plic nadechla. To, že ji pak honím po všech koutech zahrady, protože dělat si srandu z paničky, je zlatý hřeb dne, to je věc druhá.

Dneska jsem tedy zasedla v osm ráno k počítači s tím, že se nenechám rozhodit. Snažila jsem se to přijmout jako fakt, že jsou holky nemocné a neptala jsem se proč, protože na tuhle otázku stejně nikdy nedostanu odpověď. Udělala jsem report, zaúčtovala faktury, odpověděla na pár mailů a holky si kupodivu hrály v pokojíčku. Občas přišly s nějakým požadavkem, Naira si zaškrábala na dveře, že chce čůrat. Šlo to až podezřele hladce. No a pak přišel čas oběda.

„Holky, co chcete jíst?“ V tu chvíli jsem si uvědomila svoji osudovou chybu.

„Špagetky.“ Pravila Ema.

„Já chci nočky.“ Oponovala Bětuška.

„Ne, já nechci nočky, já chci špagety.“

„Já nechci špagety, já chci nočky s rajčátkama.“

A protože jsem nechtěla poslouchat kecy a nechtěla jsem na jednu nebo druhou u jídla hulákat, ať jí, tak jsem dala vařit dva hrnce vody, že udělám obojí. Když už se voda na špagety vařila, vhodila jsem je do vroucí lázně a začala připravovat omáčku. V ten moment si pes vzpomněl, že chce ven, na pánvi už skákal česnek, voda na noky nadzvedala poklici. Stres. Zapnula jsem digestoř. Jenomže. Máme takovou super „vychytávku“. Když chcete jakože hodně velký tah, tak můžete zapnout odvětrávání až do úrovně tři. Ale aby úroveň tři fungovala, musí být současně zapnutá minimálně úroveň jedna. To jsem si v tom knapu nevšimla, že nemám. Rychle jsem hodila na pánev rajčata a masíčko. Mluvila na mě Ema, mluvila na mě Bětka, voda na noky už byla snad živá, špagety už na půl cesty k rozvaření, pes škrábal na dveře a najednou, kouřák. Poplašné zařízení detekující kouř se rozeřvalo na plné grády. Rajčata s česnekem se postupně měnily v černou hmotu, holky ječely, voda na noky už to asi vzdala, špagety se smířily s tím, že se rozvaří do bláta. Otevřela jsem dveře dokořán, Naira zmizela v nedohlednu, holky s jekotem odběhly do pokoje a bouchly dveřmi a já si uvědomila, že by bylo asi fajn vypnout ten alarm, který kouřák spustil. A do toho telefon. Bylo mi jasné, že volá Jablotron. Ale proč sakra volají mně a ne Kubovi?

„Prosím, Losová.“ Povídám dost vystresovaným hlasem.

„Dobrý den, mám tu u vás hlášené poplašné zařízení.“

„Jo, jsem tu začouzená, můžete to vypnout?“ Připomínám, že plotna běžela stále na plno, když jsem ji za hovoru vypínala a všimla si svého digestořího omylu během hovoru.

„Takže nemusíme vysílat technika?“

„Ne!“ Všude kouř, všude, siréna pořád řve. „Můžete to sakra vypnout?“

„Ono to má nějakou prodlevu. Musíte mi říct heslo, abych mohl zarazit výjezd.“

„Neznám žádný heslo. Mám tu dvě děti, psa, černý jídlo na plotně a řvoucí sirénu. Prostě to vypněte nebo zavolejte manželovi. Ten heslo zná.“

„Ale manžel nám to nebere.“ Tou dobou měl pochopitelně meeting.

„Tak co mám dělat?“

„Musíte mi zodpovědět pět bezpečnostních otázek.“ Do prd… jakých otázek, říkala jsem si. Konečně jsem vypnula plotnu, ale čoud byl všude. Siréna se na chvíli utišila, ale díky čoudící pánvi na plotně se po chvilce opět rozeřvala. Zase jsem musela letět do chodby vypnout alarm, který řval na celý satelit.

„Jakých otázek? Co to je za otázky? Nevím, jaké tam máme otázky a odpovědi.“

„Řekněte mi druhou osobu, která je uvedená jako kontakt. Řekněte mi poštovní směrovací číslo uvedené u této adresy.“ Atd. Víc si vlastně nepamatuju. Ani nevím, proč to chtěli v tu chvíli vědět, ale přišlo mi to heslo, které jsem si nepamatovala. Jen si nejsem vědoma toho, k čemu mi bylo dobré ho znát po tom všem.

Otevřela jsem ještě vstupní dveře, slila těstoviny, které jako jediné přežily, nakydala na ně tunu kečupu a sýra a s velkou pompou holkám naservírovala oběd. Já jsem si dala banán. A obsah pánve? Za stálého míchání lijeme do hajzlu.

Ale jo, home office s dětmi doma je velká pohoda. Už se těším na další lockdown, protože to už mě konečně odvezou do těch Bohnic a já si třeba budu moct konečně odpočinout přečíst si nějakou knížku. A pálení oběda nebude na mně.