Přeinstalace rodinného softwaru

Nedávno jsem napsala a vzápětí smazala článek na téma práce. Teď jsem vlastně ráda, že jsem jeho obsahu nevěřila natolik, abych ho publikovala. Mám teď ten náhled ještě mnohem víc komplexní.

Za pár dní to bude sedm let, co jsem šla na mateřskou. Mnozí ví, že moje mateřská nebyla tak úplně plánovaná a že jsem místo utírání zadečku a kojení plánovala konečně po dokončení školy pracovat a cestovat. Osud pro mě měl ale jiné plány, takže jsem kariéru musela pověsit na hřebík a přijmout fakt, že se práce nestane středobodem vesmíru. Protože jsem ten typ mámy, která když už jednou děti má, dá jim možné maximum. Předem jsem věděla, že se nebudu chtít po půl roce vracet do práce, i když jsem po roce nějakou brigádu zkusila. Ale vzdala jsem to, protože Em s tím zásadně nesouhlasila.

Posledních pár dní dost přemýšlím. Hlavně ve tři ráno a nemůžu následující dvě hodiny usnout, jak mám zavařenou hlavu. Pokud to čtou nějací muži, tak bych nerada, abyste si mysleli, že vám jakožto mužskému pokolení něco vyčítám. Bohužel společnost je nějakým způsobem nastavená a změna bude trvat ještě dlouho. Už jsme se teda dostali hodně daleko, ale pořád je co zlepšovat. Tak se omlouvám, pokud bude můj pohled na věc trochu jednostranný. Ale možná vám to pomůže nahlédnout do duše vaší ženy. Protože podle všeho si tím neprocházím jako jediná.  

Jak jsem zmínila výše, tak jsem si sama nastavila, že chci být s dětmi doma, čímž jsem automaticky přistoupila na vzorec, že žena je doma s dětmi a muž chodí do práce. Dopředu jsem si svému já vykopala o něco hlubší hrob. Jako matka se musíte obětovat. Říkám musíte, protože to tak je. Samozřejmě i chcete, proto si „pořizujete“ děti. Dávám do uvozovek, protože mi tenhle výraz přijde v kontextu plození dětí neuctivý. Vzdáváte se možnosti se dál rozvíjet a roky studia házíte za hlavu. Pokud plánujete druhé, třetí dítě, tak víte, že následujících X let půjde nějaká seberealizace stranou. S mateřskou a rodičovskou díru do světa neuděláte, takže brzy začnete mít problém vystačit s tím málem, co vám stát dává. Někdo by mohl argumentovat, že je fajn myslet na to dopředu, než si ty děti pořídíte (zase to strašné slovo). Ale někdy dítě v plánu není, že? Byla jsem vedená k soběstačnosti, ale mnohdy ač se snažíte sebevíc, není to úplně jednoduché. Být na někom závislá je jedna z nejtěžších disciplín. Na jednu stranu si užíváte dětí, jak rostou, vyvíjí se, ale zároveň vaše duše nesmírně strádá a čím dál tím víc cítíte naléhavou potřebu zase mít něco svého, pracovat, vyvíjet se. Některé ženy výchovu dětí berou jako nejsmysluplnější pracovní projekt v životě. Já razím heslo, že máme děti vypůjčené a upnout se na ně a obětovat se jim na sto procent, není právě ideální cesta. Ať chceme nebo ne, jednoho dne z toho hnízda vyletí a nám zbydou jen oči pro pláč. Takže ano, dát jim maximum, ale myslet taky do budoucna trochu na sebe.

Blíží se doba, kdy jsem se po rodičovské vrátila do práce. Už mi takzvaně hrabalo. Potřebovala jsem nakopnout mozek, používat jazyky a začít komunikovat na úrovni a nežít ve světě Elsy a Anny, Popelky a Mimoňů. Nejsnazší cestou byl návrat k původnímu zaměstnavateli. Tedy do korporátu. Nebudu se asi rozepisovat o tom, jak korporát funguje, to asi všichni víme. Ale podstatné je, že jsem během roku a půl zjistila, že nejsem korporátní člověk. Že mě nic nemotivuje k tomu se o něco snažit, protože bych se musela sedřít z kůže, aby to mělo efekt. Což na třičtvrtě úvazku není snad ani reálné. Prošli jsme si za těch osmnáct měsíců snad vším možným, co by nám práci z domova mohlo znesnadnit. Lockdown, karanténa, nemoci. Za celou tu dobu jsem nevyužila ani jednou možnosti vzít si ošetřovačku. Prostě jsem jela. Holky nám tu skákaly po hlavě a já se snažila plnit plán. Založila jsem si živnost, abych alespoň mohla fotit a tím živit kreativní část mojí osobnosti. Korporátní kultura mě ale natolik ničila, že po pár sezeních s koučkou jsem měla jasno. Nechci to dělat. Měla jsem podporu muže, přátel, rodiny. A tak jsem dala výpověď. Aniž bych věděla, co bude.

Můj hlavní požadavek byl práce v lokalitě ideálně na zkrácený úvazek, abych se mohla věnovat focení a rozjet víc malování. Koncem června jsem skončila v korporátu a poté vedly moje kroky na Úřad práce. Trocha byrokracie nikoho nezabila. Tak mě málem jo. Všechno musíte mít vlastně okamžitě, hoří vám koudel vy víte kde. Ještě když si vyberete začátek července, kde jsou svátky. Měla jsem jeden jediný den na to, abych ze zaměstnavatele dostala potřebné papíry, abych je ten následující odnesla dychtivé úřednici. Netušila jsem, jak dlouho budu na úřadě vedená, ale hodlala jsem si ty prázdniny s rodinou pořádně užít. A to se povedlo. Denně jsem pak brouzdala na internetu a filtrovala práci v okolí. Vnucovala se do všech možných firem, které mě napadly nebo jsem viděla jejich banner u silnice. Litujeme se stalo tím nejméně oblíbeným slovem v mé databázi. Až jednoho krásného dne přišla kamarádka a svěřila mi informaci, že v jednom berounském kreativním obchodě mají otevřené pozice. A ta pod názvem Administrativní pracovnice obchodního oddělení mě zaujala. Poslala jsem CVčko, Terka předala info kamarádce, která tam pracuje, že by ráda přišla na pohovor známá a čekala jsem, jestli se na mě usměje štěstí. Rozumějte, kreativní obchod. To znamená barvičky, pičičinky, papíry, bavlnky, zkrátka všechno, na co vůbec dokážete pomyslet a i to, co ani nevíte, že existuje. Zkrácený úvazek v Berouně. Sen. A pak zazvonil telefon. Byla jsem pozvaná na pohovor, i když s informací, že jsem na tu pozici předimenzovaná. Nejsem. Jsem máma od dvou dětí, které potřebuju vyzvedávat po školce a po škole, chci mezi lidi a potřebuju částečný úvazek. Z pohovoru jsem měla dobrý pocit a doufala jsem v pozitivní zprávy, přestože se prý na pozici hlásilo hodně lidí. Což není překvapením. Částečné úvazky v místě bydliště nejsou běžnou praxí. Když ale odpověď nepřicházela, zvedla jsem telefon a zeptala jsem se, jak to vypadá. Asi jsem se trochu vnutila a majitelka obchůdku mi řekla, že mi tedy tu práci dá. Chtělo se mi skákat až do stropu. Mám práci, navíc takovou, jakou jsem si přála a možná daleko víc. Budu mezi lidmi. Konečně po sedmi letech nebudu doma. Budu ve svém přirozeném prostředí.

Jenomže. Vždycky musí být nějaké ale. Znělo to moc idylicky, že? Nejdřív se to lehce zkomplikovalo datem nástupu, které se posunulo na půlku září. Což jsem byla nakonec docela ráda, protože Ema nastoupila do první třídy. Ten čas od začátku školního roku dal ale prostor případným nemocem. A tady se dostávám k jádru pudla. Celé ty dlouhé roky jsem holky řešila já. Všechna vyšetření, doktory, zubaře, kdykoliv bylo něco potřeba. Až na výjimky. Tatínek chodil do práce. S holkami jsem byla doma tak dlouho, dokud nebyly úplně fit. A pracovala jsem. Veškerou agendu týkající se dětí zajišťuju já, a když je potřeba, aby se to jednou udělalo jinak, tak to musím doma říct hodně dopředu. A ani tehdy nemám jistotu, že do toho nevletí nějaký meeting. A bohužel já vždycky všechno když tak zařídím. Takže když jsem měnila práci a říkala jsem muži, že budu muset být v práci každý den, že nemám možnost home officu, co jako budeme dělat, když budou holky nemocné? Tak se mi dostalo odpovědi, že to nějak uděláme. V překladu to je něco jako ty to nějak zařídíš. Jako vždycky. Ale poprvé za tu uplynulou sedmiletku nemůžu. Najednou musím já chodit do práce. Být tam fyzicky přítomna. Vedla jsem ve směru k hlavě rodiny dlouhý monolog. Jestli se může zeptat, zda může být i ty dva povinné dny doma, když jsou holky nemocné, jak to dělají kolegyně, když mají nemocné děti, atd. Ticho. Kamarádka měla takovou vtipnou poznámku, že se musí tatínkovi přeinstalovat software. A vlastně to tak je. Na začátku jsem psala, že nechci nic mužům vyčítat. A tak to opravdu je. Chápu, že je to najednou změna, že jako živitel rodiny má strach, aby o práci nepřišel. A tyhle moje čudlařinky, co si teď dělám, nám hypotéku a poplatky nepokryjí. Ale zároveň nechápu, že se o tom teď musíme bavit, když jsem předem říkala, že nastane změna. Rovněž mi došlo, že já zase nevím, jak řešíme elektriku, jak se to platí. A vlastně všechno ostatní. Tahle nová stresující a vyhrocená situace mě nakopla k tomu, abych se o to začala zajímat. Abychom byli vzájemně zastupitelní, kdyby se, nedej bože, jednomu z nás něco stalo.

Tak trochu jsem si ten nový začátek představovala jinak. Ale je to jen o tom, abychom to vyladili, domluvili se, našli společně řešení, když ta situace nastane. A taky by bylo fajn, kdyby si holky odpustily ty školkové a školní nudle a kašle. Člověk by řekl, že už s tím po těch letech v institucích dají pokoj a ono ne.

Co bych si vlastně teď přála? Mít jen tu jistotu, že pokud holčičky onemocní, bude o ně postaráno. Nesnesu ten fakt, že musí do školky a do školy, když jim není dobře. Že nemůžu být s nimi a dohlédnout na to, že berou všechny léky, že odpočívají. K tomu ale potřebuju pomoct. Sama už to nezvládnu. Bude to ještě trvat, než najdeme klíč, který odemkne ideální řešení. A to vlastně asi nikdy nenajdeme, ale budu ráda, když ten klíč odemkne prostor k diskuzi a my budeme schopni zajistit holkám péči, na kterou byly zvyklé ty dlouhé roky. Že když budou chtít v nemoci pomazlit, vždycky tu někdo bude. Ať už já nebo tatínek. Jsme totiž především rodiče. A žádná práce to nezmění.