Zrození opice

Dnešní příspěvek bych chtěla věnovat naší nejúžasnější holčičce, která mě každým dnem nepřestává naplňovat a překvapovat tím, jak je trpělivá a učenlivá. Zítra to bude rok, co jsme jí společně dali život.  

Přesně před rokem touto dobou jsme Emču vyháněli z břicha ven. Ráno jsem šla na nákup s batohem na zádech. Naplnila jsem ho až po horní zip a doufala jsem, že to mimino popožene. Odpoledne přišli na návštěvu teď už rodiče téměř pětiměsíční Elly, Kikouš s Marťákem. Kikouš mi hladila pupík a domlouvala Emče, aby vylezla konečně na svět, že už se na ni všichni těší. Měla jsem dva dny po oficiálním termínu, takže jsem nemínila přenášet moc dlouho. Ve čtvrt na jedenáct večer jsem si lehla do postele s tím, že břišní stahy zaspím. Že to jsou poslíčci jako při posledním planém poplachu, který skončil posměšnými výrazy nemocničního personálu. „To bezpečně poznáte, až budete rodit.“ Říkala mi tehdy sestřička. Sob už pomalu balil věci, ale já byla přesvědčená o tom, že to ještě není „ono“. Během následujících dvou hodin se intervaly mezi kontrakcemi snížily na tři minuty a v půl jedné v noci jsme uháněli směr Thomayerova nemocnice. Tentokrát to poslíčci nebyli. „Rodíte.“ Řekla suše sestra. „Sepíšeme příjem. Máte štěstí, je poslední volná postel.“ To by totiž nebylo ono, kdyby mě pár týdnů před porodem nepotrápili tím, že rekonstruují dvě oddělení, tudíž je dost možné, že mě budou muset překládat tam, kde zrovna volná postel bude. Nadstandardy byly pochopitelně rozmlácené na padrť, takže jsem musela na společný pokoj. Naštěstí jen s jednou maminkou. Černá kštice miminka mě praštila do očí. Údiv opadl v momentě, kdy jsem spatřila ztěžka se pohybující Vietnamku. Ještě jsem nevěděla, co mě čeká. Opřená o matraci jsem čekala na pokyny a bolest bylo stále těžší rozdýchat. Nejprve mi vyhrožovali, že to takhle může trvat několik hodin. Ale celodenní nátlak na Emu zabral, takže jsem do pár minut mohla na hekárnu. Důvěrně jsem prostředí u porodních sálů znala, jelikož jsem během těhotenství byla dvakrát hospitalizovaná přímo vedle nich. Zatímco jsem se klepala strachy, aby bylo moje mimčo v pořádku, tak ve vedlejších místnostech se rodičky střídaly jako na běžícím pásu. Během tří dnů tam porodilo snad padesát žen. Zamyslela jsem se nad tím, že na pokoji určeném pro matky s dětmi na pozorování, leží nějaká stejně vystrašená prvorodička, jako jsem byla já, a já jí tam budu zanedlouho řvát bolestí. Ona to bude muset celou dobu poslouchat a bude si hladit bříško a modlit se, aby byl ten její mrňousek v pořádku. O potupných věcech, které musíme my ženy absolvovat před porodem, se nebudu ani zmiňovat. Snad jen zmíním to, že to pro mě bylo horší, než těch několik hodin muk na porodním boxu. Vlastně i samotný porod není třeba nějak rozpitvávat. Kdo si tím prošel, tak ví. A muži to ani nikdy nepochopí, takže nemá smysl se snažit to nějak popisovat. Velké finále přišlo třicátého listopadu v šest hodin a dvě minuty ráno. Naposledy jsem zmobilizovala veškeré své síly a ozval se pláč. Ten nejkrásnější pláč, který jsem tak moc toužila slyšet. Na pozorovacím pokoji jsem ho slyšela mnohokrát a pokaždé jsem se strachy rozbrečela, že se Em něco stane a já to nikdy nezažiju. Nebo že budu muset na císařský řez a prospím to. Ale dočkala jsem se. Chvíli po tom mi ji položili na hrudník. Měla našpulenou pusinku a já ani nevěděla co pod návalem emocí tomu drobkovi říct. Myslím, že to bylo něco jako: „Tak ty jsi naše. Čus viď.“ Víc než cokoliv, tak to byla ohromná úleva. Ona pořád špulila tu pusinku a slabounce si pobrukovala. Byla zdravá, silná a měla se k světu. Zpočátku jsem absolutně netušila, co mám dělat, jak ji mám držet, neuměla jsem ji obléct, aniž bych se nestrachovala, že jí ublížím. První noc jsem v podstatě nespala, protože plakala a já ji pořád kojila. To jsem samozřejmě odnesla hlavně já. Ale co bych pro svoje dítě neudělala. A zbytek už znáte. V lednici se nám chladí pivní speciál. Tak si společně s námi připijte na dítě zrozené z pivních speciálů. My jí popřejeme hlavně to zdraví a ať je pořád stejně úžasná, jako byla doteď. Už ani za nic bych neměnila. A ať to bude někdy sebetěžší, ona nám to něčím vynahradí. Vlastně jen tím, že prostě je. 

Milujeme tě, Emiliáne Maxime, Emouši, Emáši, Emčátko, Emule, Emane, Emís, Em, Emčo, Emčáku, Emí, prostě ty naše opice!