Bordel je dočasný, láska věčná

Facebook Veronika Losová – příspěvek na zeď s přiloženou fotografií zobrazující realitu

 

16. 2 .2025 19:40 SEČ

 

Po několika dnech v bolestné agónii jsem opustila bezpečí jeskyně a vlezla do vedlejšího dómu. 

 

To, jak to tam vždycky vypadá, když jsem Out of Office, je jen pro silné žaludky.

 

Upozorňuji, že toto je stav PO úklidu. Stačilo pět minut kardia v tom svinci a jsem jak po maratonu. 

 

Doma můj náhlý záchvat berou jako první znamení na cestě k uzdravení. Teď je otázka, na kolik zlepšení mého stavu oceňují. 

 

 

Instagram @losice

 

16. 2. 2025 19:45 SEČ – následné stories s vyobrazením čuprflíků (zažehlovací korálky)

 

Of kórs. Bez toho všude na zemi by to nebylo ono. Před časem jsem vyhlásila stanné právo čuprflíkům. Který nebude bezpečně v krabici nebo součástí zažehleného obrazce, čeká ho jistý konec. 

 

Následné útržky komunikace s přítelkyní, dále jen J.M.:

 

J.M.: „Přesně, já dřív zachraňovala všechny korálky apod. Teď to smetu a vyhodim.“

 

Já: „Jo! Čím dřív to zmizí, tím líp. No mercy… Nejhorší je, když pak přijdou a zeptají se, kde to je… A pokud je to dlouho, co jsem to vyhodila, tak se jim vysměju a řeknu, že to nemají už třeba rok. A pokud je to čerstvá záležitost, tak říkám, že nevím a doufám, že mi to projde… Když pohodí rameny, je to nejlepší varianta… Vím, že můžu příště říct, že jsem to vyhodila. Protože mi daly najevo, že jim na tom vlastně nezáleží… Je to obrovská psychologie tohle.“

 

J.M.: „Já se teda přiznávám jen velmi málo.“

 

Já: „Já též zřídkakdy. I když vím, že to byly ty největší blbosti, jejich ohrnutý ret mi rve srdce.“

 

J.M.: „Jojo, tak oni jsou schopni dělat scény i kvůli úplnýmu krámu.“

 

Já: „Přesně. Občas to fakt nechápu. Většinou přinesou změť plastového čehosi, což ve mně vyvolává psychotický stavy nejen z potenciální toxicity, ale z toho, že se to bude válet všude… Nějaký foukací mini větrníky, míčky, puzzle a spoustu věcí, co ani neumím pojmenovat, natož abych věděla, k čemu to slouží… Když to takhle píšu, tak bych to nejraději hodila na papír jako komický sloupek. Protože se tady u toho nakonec docela směju, jak je to zoufale komický. Jak nás to strašně štve, ale vlastně je to vtipný, jak je to všude stejný.“

 

J.M.: „Všude stejný… Akorát to píšu.“

 

 

Příspěvěk na Facebooku s přiloženou fotografií vyvolal několik následujících reakcí, které ve mně vzbudily nejistotu a strach z budoucnosti:

 

P.J.: „V pubertě přibyde nádobí a oblečení bude i na podlaze.“

 

K.D.: „Na jednu stranu mě uklidňuje, že je to všude stejný. Jestli ti to pomůže v momentálním stavu psychického rozpoložení, tak oznamuji: bude hůř. Ale i já doufám, že v určitém věku a postupným uvědoměním půjde křivka zodpovědnosti nahoru.“

 

V.R.: „Veru, nechceš, abych ti poslala tvůrčí bordel naší Káji. Já u ní v pokojíčku neuklízím asi 5 let, je to na ní. Když už to přesáhne nějakou mez, tak si to pak sama nějak přerovná.“

 

A.B. (ne, Albus Brumbál ani motýle to není): „Přesně, tohle je zlatý, věř nám. Já už do vedlejšího dómu radši moc nechodím.“

 

 

Iniciály vám toho moc neřeknou, tak vás upozorním, že jsou to vše komentáře žen. Maminek. Trpělivých. Spolutakytrpitelek. Ve svém včerejším náhlém popudu jsem též tatínky nazvala přihlížejícími nebo také externisty. Přihlížející jsem si vymyslela, externista je pojem, který je napříč mateřským společenstvem dle mého dost hojně používaný.

 

Ale teď upřímně. Vzhledem k událostem uplynulých dní, a nejen těm, musím uznat, že náš tatínek se v péči o potomstvo a domácnost zapojuje nadprůměrně. Naštěstí jsem získala tu výhodu, že jsem mohla onu agónii naplno prožít v poloze ležmo. 

 

O tom jsem ale primárně psát nechtěla. Včera jsem se fakt náramně pobavila, když jsem se přesvědčila, jak je to všude úplně stejný. Vyděsilo mě to vědomí, že s přibývajícím věkem bordelu neubude, ba naopak. Člověk má pocit, že selhává, když se do těch kedluben od malička snaží nacpat aspoň špetku zodpovědnosti za jejich krámy a nesetkává se to s úspěchem. Ve finále jsme to ještě stále my, kdo jim ty krámy kupuje. Popřípadě prarodiče. Nabyla jsem dojmu, že některé jejich věci se namnožují způsobem, který mi doteď nejde na rozum. Je to jako šedivé vlasy. Vytrhnete jeden a on se vrátí i s posilami. Holky generují neuvěřitelné množství uměleckých děl ověnčených tituly nejlepší maminka, tatínek, sestřička, pejsek. Ale skladovat to všechno nejde. Takže jednoho originálního Picassa nenápadně sprovodíte ze světa a v řádu hodin máte tři další následná díla, která se kupí v do očí bijících komíncích „prádla“. Nicméně, viz výše. Zřejmě se do budoucna dočkám místo diplomů pro nejlepšího rodiče odpadkového koše o rozměrech 4x4 metry (to je můj realitě neodpovídající odhad velikosti dětského pokoje). 

 

Tento text bych chtěla věnovat všem, co mi velmi podnětnými komentáři poskytli náhled do budoucnosti a jejich výroky mi posloužily jako ingredience do dnešního mixu slov. Také přítelkyni J.M., že mi ve chvíli, kdy mi tepovka klesala zpátky k chřipkové hladině, byla psychickou oporou a věděla jsem, že v tom nikdy nejsme samy, holky. 

 

„Bordel je dočasný, láska věčná!“