Satelit, souboj mentalit
Slíbila jsem článek na téma soužití rozličných kultur na moderní vesnici.
Od včerejška jsem stihla trochu vychladnout, tak to alespoň nebude tak útočné.
Jsou to asi tři měsíce, co jsme si přivezli domů kočku. Mnozí vědí, že jsme
v létě bojovali s invazí hlodavců a jejich přítomnost v kuchyni,
a vůbec v domě, byla nadmíru nesnesitelná. Naskytla se nám možnost
adoptovat si kočičku. Od začátku to s ní bylo ale dost komplikované. Těsně
před tím, než jsme si pro ni měli jet, tak si ošklivě vykloubila nožičku.
Veterinář zhodnotil, že je to k operaci, ale nikomu se do toho úplně
nechtělo. Kočka byla směsice všech možných dalších směsic, která žila na statku
na slámě, lovila myši, ptáky a chodila se pomazlit a pokusit se proniknout do
domu a uvelebit se někde v posteli nebo ukrást něco k snědku ze
stolu. Rozhodovali jsme se ještě, jestli si místo ní vzít jinou kočku s tím,
že by se tu původní podařilo umístit někam na „dožití“. Přesto nás to ale táhlo
k Felis a rozhodli jsme se vzít si ji i přes její hendikep. Ještě se stihla
zatoulat, ale pak už jsme si ji konečně převzali od majitelky a vytvořili jí
nový domov. Asi tři dny byla uvnitř, aby si zvykla, kam se má vracet, a pak už
mazala ven. Měla na výběr ze dvou pelíšků, jídlo dvakrát denně a nějakého toho
mazlení a dlachnění ze stran holčiček se jí taky dostávalo.
Dlouho se držela jen u nás. Pak ale začala skákat vedle k sousedům,
kde se jí nedostalo u jednoho člena rodiny úplně vřelého přijetí. Asi týden
nebo čtrnáct dní jsem ji úzkostlivě hlídala, aby tam nelezla. Ale těžko kočce
něco poručit a ještě hůř se vysvětluje někomu něco, co není ochoten ani pochopit.
Nicméně humbuk kolem kočky po nějaké době ustal a my jsme si mohli ulevit.
Netrvalo to ale dlouho a kočka se vydala naproti na pozemek. Majitelky domu
prakticky neznáme. Jen od vidění. A to bydlí pár metrů od nás. No nic. Jedu
takhle pro holky do školky a telefon od sousedky. Že prý kočka vlezla k nim
a že ji nakrmily. Jedno řvoucí dítě v náručí, druhé poskakující na kraji
silnice, déšť a telefon u ucha. Do pár minut jsme s holkama dorazily domů
a slečna vylezla z domu s Felis v náručí. Začala mi vyprávět,
jak je hubená, jaký měla hlad a že kašle. Ptala se, proč ji nemáme doma. Tak
jsem jí řekla celou její historii. Že je to zachráněná kočka odněkud z kravína,
kde ji našli absolutně zuboženou. Podařilo se ji zachránit. Bohužel už díky
tomu nevyroste, navíc je vykastrovaná. A kašel nemá, protože jí někdo asi
ošklivě nakopnul a zlomil jí nosní přepážku. Tak chrochtá, protože se jí hůř
dýchá. Osoba na mě koukala dost nedůvěřivě. Poprosila jsem jí, ať kočku už
nekrmí, že má u nás jídlo dvakrát denně, spát kde má a dostává se jí péče,
jakou potřebuje. Situace se ještě jednou opakovala a já osobě znovu řekla, ať
ji nekrmí, že pokud to bude dělat, tak se kočka nevrátí a budou ji tam mít
pořád.
Včera, v den oslavy Emči čtvrtých narozenin, šel Kuba přeparkovat auta
a vrátil se celý rudý s kočkou v náručí, že zase odtamtud vyběhla a
je celá vyhřátá. Tak jsem ho pošťouchla, ať už tam na ně vlítne. Výsledek
hovoru byl takový, že osoby vzaly kočku bez našeho vědomí k veterináři,
který konstatoval, že je podvyživená. Takže kočka vypadala jako by měla v břiše
dvacet koťat, protože ji přežraly nějakými hnusy pro jejich pětikilového kastráta.
Asi si domyslíte, kam je Kuba poslal. Nechápali jsme, jakým právem něco
takového udělají. Jak si vůbec můžou dovolit vzít cizí kočku na veterinu a
ještě ji opakovaně krmit, přestože jsme jim vysloveně řekli, že to nemají
dělat. A ještě jako bonus jí koupit nějaký domeček, kde poslední dvě noci
spala. Ani už nepřišla domů. Teda přišla. Vykadit se holkám pod domeček. Nakonec
jsme se domluvili s tchyní a tchánem, jestli by si kočičku vzali k sobě
na opravdovou vesnici, kde jí bude mnohem lépe. A holky si ji tam alespoň budou
moct jezdit pomazlit. Dokud tam teda bude.
Vrtalo mi hlavou, jak to může někdo udělat. A nechci teď znít xenofobně.
Ale. Majitelky růžového domu jsou ruské národnosti. A tady narážíme na problém
soužití odlišných mentalit. Obávám se, že někomu, kdo je ruské národnosti,
můžete říkat, co chcete třeba stokrát. Ale stejně si to udělá, jak chce on.
Protože on je Rus a vy jste Čech. A je jedno, že žijí ve vaší zemi, kam se
přistěhovali. Jsou oni a oni jsou už za zásady víc. Jim nikdo nebude říkat, co
mají dělat. Oni si berou. Přijdou si a vezmou. Tak jako to udělali v šedesátém
osmém. Možná je to dost radikální přirovnání, ale zkuste se nad tím zamyslet.
Řekli jsme jim to minimálně třikrát. A jak se zachovaly ony? Koupili jí domeček
a přetáhly si ji k sobě. Je jim jedno, že máme dvě malé děti, které se s kočičkou
rády mazlily a pomalu si na ni zvykaly. My jsme tu kočku podle nich zkrátka
týrali a ony měly pravdu a ony ji zachránily. Asi jako vojska Varšavské smlouvy
v čele se Sověty naši zem.
Žijeme v satelitu. Já jsem si to asi nikdy neuměla dost dobře představit,
co to všechno bude obnášet. Existují jen drobné výjimky, které si tu uvědomují,
že pořád žijeme na vesnici. I když si tu téměř každý kolem pozemku udělá
hradbu, na zahradu si položí koberec a aby se neřeklo, tak si zasadí nějaký ten
pseudo strom. Nebo raději keř. Neopadavý, protože z opadavého stromu nebo
keře by bylo listí a to už by musel shrabat. Více méně je to směska lidí, včetně
nás, kteří si nemohli dovolit bydlení v Praze, tak se odstěhovali do
blízkého okolí Prahy, kde se snaží vybudovat nový domov. Spousta z nich se
ale zasekla mentálně v paneláku. Tudíž se chovají stejně, jako by dál v paneláku
žili. Nikdo se tu pořádně nezná, proto se tu krade ve velkém, protože není
nikomu divné, když se na pozemcích pohybují lidé. Řekne si, to je asi nějaký
dělník a pracuje tam. Zdravíte lidi, o kterých nevíte vůbec nic. Ani jestli tu
bydlí. A pokud ano, tak kde. Není tu náves, hospoda, kavárna, obchod. Žádné
místo, kde byste s místními lidmi přišli do styku. Jak jsem říkala, že
vlastně o těch ženských odnaproti nic nevíme, tak to je typický příklad. Vidíte
jim pomalu do talíře, ale ani nevíte, jak se jmenují.
A pak je tu problém střetávání kultur. Nejbizarnější na tom je to, že
nemusí jít jenom o rozdíly mezi Čechy a cizinci. Ale vnímám výraznější nuance i
mezi Čechy z různých koutů republiky. Je to tu jedna velká fúze národností
a kultur, které se musí snažit mezi sebou vycházet. Od toho tady máme ale hodně
daleko. Vzpomínám si, že na chalupě u babičky a dědy to nebylo jiné. Místní se
tam taky pomlouvali, udávali, škodili si. A nedej bože, když jste přijeli vy,
lufťáci. Ale přijde mi, že nebyli tak agresivní a nenávistní, jak to umí lidé
dnes. Máme tu takovou pěknou facebookovou skupinku, která měla sloužit jako
sbližovací prvek zdejších obyvatel. Když si projedete komentáře k nějakému
příspěvku, tak se vám chce zvracet. Není nic, co by některý z přispěvatelů
proti autorovi příspěvku neotočil. Dřív šel Pepa za Frantou, zabouchal mu na
vrata a řekl mu: „Vole, nesekej, je neděle a my obědváme.“ Franta buď poslechl,
nebo ho poslal kamsi a bylo vyřešeno. Aspoň na chvíli. Tady si Pepa s Frantou
nadávají, s prominutím, do kreténů na Facebooku místo toho, aby zvedli
zadek a řekli si to z očí do očí.
Tři roky jsme tu žili dost v poklidu. Samozřejmě to není všechno
černé. Máme tu kolem sebe i skvělé a příjemné lidi. Normální lidi. Bez nich
bychom se tu ale už asi zbláznili. Každopádně nás tohle všechno pomalu, ale
jistě nutí přemýšlet o budoucnosti. A víme určitě, že tady na věky věků
nezůstaneme. Pokud teda situace dovolí. Utečeme pravděpodobně někam do kopců,
ještě víc do přírody, kde nebudeme muset řešit psí exkrementy na příjezdové
cestě k domu, rozhrabanou kůru, polystyren pod autem, na autě i za autem,
apod. Kde budou kočky běhat volně tak, jako běhaly stovky let a nikomu to
nevadilo, kde budou psi štěkat i o půlnoci a nikdo to nikomu nebude vyčítat,
kde kohout ohlásí kokrháním nový den a kde budete koukat z kuchyně třeba
do lesa místo na ploty a fasády okolních domů. Člověk by měl umět snít. A já
bych ráda, aby se jednou tenhle sen stal skutečností. Protože jinak nás lidská
agresivita a arogance zahubí.
Komentáře
Okomentovat