Weihnachten in Österreich – Vánoce v Rakousku, Weihnachten in Österreich – Vánoce v Rakousku

Zase už jsem se nějakou dobu neozvala. Přesněji řečeno víc jak dva roky. Můj poslední písemný počin, a ještě mimo blog, byla recenze na Salomony, které jsem testovala pro Sportovnu.

 

Ale letošní Vánoce jsou vlastně dobrý důvod zase ke stroji zasednout a něco sesmolit. Poslední dobou mě přátelé a známí pobízí, ať píšu, tak zase nechám prsty po klávesnici utíkat, abych si vytříbila slovník. 

 

Už nějakou dobu jsme doma přemýšleli o tom, že bychom jeli na Vánoce na hory. Upřímně řečeno, poslední rok byl vážně náročný a představa toho, že opět strávíme půlku svátků na čtyřech kolech mimo domov, nás už jen sama o sobě unavila. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že Vánoce jsou především o tom, abychom se setkávali se svými blízkými a trávili čas společně. Emička už prozřela, takže její největší strach byl, že když tedy není Ježíšek, tak nebudeme mít důvod se s ostatními vidět. Bylo poměrně náročné jí to vysvětlit a speciálně letos, když jsme se rozhodli a opravdu jsme ubytování mimo domov na svátky zarezervovali. Nicméně, když si to člověk vezme kolem a kolem, není přece nezbytné fixovat se na ty tři dny. Setkat se s blízkými můžete i po svátcích. Kolikrát se stalo, že jsme byli nemocní nebo někdo z rodiny a stejně jsme museli setkání odsunout. To je ale pro mnohé relevantní důvod. Zatímco chtít jen dopřát dětem bílé Vánoce, je zřejmě mimo toleranční škálu. Už jen samotné oznámení rodině bylo velmi stresující. Někteří členové rodiny jsou pragmatičtější a nesli ten fakt lépe. Jiní zase po letech uronili slzu. Chce se mi jen říct, že už nejsem patnáctiletá holka a nemusím se nikoho prosit o svolení. Stejně jako já chápu protistranu a je mi jasné, že je těžké být na důchod sám, tak bych ale já stála o to, aby ti dotyční chápali nás a respektovali naše rozhodnutí. Mnoho rodin odjíždí na svátky do teplých krajin. Zkrátka proto, že chtějí utéct před zimou. My jsme jí potřebovali jet naproti. Co jsou holky na světě, což datujeme do roku 2015 u modelu A a do roku 2018 u modelu B, nezažily bílé Vánoce. Každý rok s napětím sleduji předpovědi počasí a vlastně nejsem nikdy překvapená, když na Štědrý den naskočí na displeji graf sahající až ke stropu s teplotami kolem deseti stupňů. Letos to paradoxně tak smutné nebylo, ale nesněžilo. 

 

A tak se nám už před nějakou dobou zrodil v hlavách plán, že popojedeme do nadmořské výšky nad tisíc metrů a dáme si šanci strávit Vánoce na sněhu. Taková akce vyžaduje poměrně detailní přípravy. Konečně jsme měli vidinu toho, že si stoupneme ve čtyřech na svah. Takže to znamenalo půjčit holkám lyžařské komplety, obléct je a ještě vybavit tatínka. Já jsem na prkně nestála zhruba osm let, ale usoudila jsem, že moje výbava je ještě dostačující. Odjížděli jsme 21.12., takže už jsme museli mít nakoupené veškeré vánoční dárky. Dala jsem si balicí šichtu a dala stranou dva dárečky pro každou holčičku, které jely do Rakouska s námi. To jsem vlastně ještě nezmínila. Cílovou destinací bylo Rakousko. Od nás směr Salzburg cca pět hodin. Tatínek nám objednal na 23.12. stromeček a ozdoby, zarezervoval místa v přilehlém srubu, kde jsme měli strávit štědrovečerní večeři a zbývalo už jen zabalit nás včetně psa. 

 

Kdo mě zná a sleduje, tak ví, že jsem člověk, který extrémně slyší na výzvy. Celý prosinec jsem si zkomplikovala adventním běháním, což znamená odběhat od prvního do pětadvacátého prosince každý den alespoň třicet minut. Kromě toho všeho jsem tedy ještě musela zabalit psovi postroj, sobě sedák a naplánovat si alespoň v mapě nějaké možné běžecké tratě. Ráno před odjezdem jsem tedy musela ještě samozřejmě odběhat a před desátou hodinou už celá losí posádka plus jeden sob Rudolf seděla v autě a vyrážela vstříc novým dobrodružstvím. Předpokládaný čas dojezdu byl v patnáct hodin a třicet minut středoevropského času. Samozřejmě jsme počítali s nějakou tou zastávkou v rychlém občerstvení u dálnice, takže max čtvrtá. Až do Salzburgu byla cesta dobrá, místy mokrá. Ale kousek za ním jsme dobrzdili do kolony. Asi jsme si nedokázali představit, jaké peklo nás čeká. Postupně jsme všichni propadali nervovým otřesům. Nutno říct, že holky byly zlaté a psice vzadu v bedně ani nepípla, za což všem našim dětem, lidským i psím, musím vystřihnout poklonu. Nejhůř na tom byl samozřejmě tatínek, který řídil. A protože řídí manuál, tak nejen, že to v koloně znamená neustálé šlapání všech příslušných pedálů, ale taky to, že ho nemůžu vystřídat. Protože jsem se před časem zařekla, že nic jiného než automat řídit nebudu. Kolona měla zhruba dvacet pět až třicet kilometrů. A když jsem viděla aktivní semafor, který auta pouštěl do tunelu v omezeném množství, prosila jsem veškeré síly, aby aspoň jednou v životě vydržela zelená. Já jsem totiž prokletá. Když se někde něco opravuje nebo je nutno přejet trať, vždycky, VŽDYCKY, mi padne červená nebo šraňky. Jeli jsme v pravém pruhu a ze sjezdu se napojovala další auta. Jako poslední před nás jako Fittipaldi prosvištěla osoba ve žlutém Fiatu. A zatímco ona vjela pod most a mohla dále šnečím tempem pokračovat vstříc budoucnosti, nám začal semafor hystericky blikat a skočila, světe div se, červená. Sevřela jsem ruce v pěst a poprvé po desítkách kilometrů v koloně, jsem se vztekla. Nicméně po deseti minutách čekání jsme se z Pole Position rozjeli. Cesta se protáhla jen o čtyři hodiny. Ubytovat se v apartmánu bylo se dalo znázornit novoročním ohňostrojem a zanotováním Hallelujah. 

 

Tím jsme si vyžrali to nejhorší. Druhý den už jsme stáli na svahu a mohla započít další fáze. Oprášit naše lyžařské a snowboardové umění, nakopnout motory Emče, která se naučila lyžovat minulý rok, a především zasvětit do tajů lyžování Bětku. Dávat ji do lyžařské školičky nemělo smysl. Německy neumí a anglicky umí maximálně barvy a text písně Let it go. Tak si ji vzal do parády Kuba. Po pár minutách jeho fungl nové lyže měly šrámy, které už jim nikdo do konce jejich životnosti neodpáře. Občas jsem si říkala, který z nich je víc hysterický, když na sebe na svahu řvali. Ale po dvou dnech, lépe řečeno po pár hodinách na kopci, Bětka sjížděla kopce sama a byla schopná se vypořádat s vlekem levou zadní. Po druhém dni jsme spolkli hrdost a vzali jsme holky za odměnu do místního hotelového SPA, které sestávalo z vnitřní nebublající vířivky, externího bazénu, který měl ale pouhých třicet stupňů, a ačkoliv se z něj kouřilo, jak kdyby měl přinejmenším šedesát, tak uplavat v něm pár temp znamenalo smířit s fialovou barvou rtů na dalších pár hodin, a v neposlední řadě z venkovní vířivky, kde bylo holky velice náročné udržet pod hladinou a v klidu. Hodina byla až moc. 

 

A protože dobrých zpráv stále ubývá, tak se nám rozhodla hned ráno Štědrý den zpestřit Emča. Lehce splývala se zdí a pronesla, že ji bolí hlava. Narvala jsem do ní prášek na bolest a sklenici vody a netrvalo to ani minutu a sprintovala k záchodové míse. Svátky klidu. A tak jsem ji separovala od zbytku stáda a dopoledne jsme strávili odděleně u pohádek. Když se šavlový tanec neopakoval, vytáhli jsme bělobu z hajan a vydali jsme se na zdravotní procházku. Bylo znát, že nervozita stoupá, ale nevěřila jsem hlavě rodiny, že by blicí akce byla pouze jejím důsledkem. Navlékli jsme se do společenských hábitů, vykopli jsme holky před apartmán s tím, že ještě musíme zavřít psa a zanechali jsme připravené dary pod stromečkem. Mělo to mít ten efekt, že až se vrátíme zpět, et voilà dárečky budou na pozicích. A znáte to, jo? Jak si něco malujete, vysníte a nic to nemůže překazit? Objednali jsme si pití, jídlo a vzápětí Em sehrála tak brilantní divadlo, že jsme do sebe Chardonnay The Butcher kopli stejně rychle, jako když řezník plní střívka jitrnic prejtem. Byli jsme lehce otráveni, ale stále u mě převládal ten pocit obavy o její komfort. Cestou z restaurace nás doprovázely zvony místního kostela a my to využili jako náhražku za zvoneček, když přijde Ježíšek. No to tam asi už nechal ty dárečky. Samozřejmě byl kyselý obličej, když jsme dorazili na apartmán a zvoneček se nekonal, ale balíčky pod stromečkem byly dostatečnou náplastí. Emičce se samozřejmě jako zázrakem okamžitě ulevilo. 

 

Tahle zkušenost je rozhodně cenná. Je to vážně něco úplně jiného. Já sama jsem vždycky lpěla na tradicích. Ale myslím, že je třeba, aby si člověk v hlavě vytvářel nové cestičky. Osobně už bych asi neodjela na Štědrý den. Ema už to nesla jinak tím, že nevěří v existenci magie, ale Bětuš je ještě mrně a vytržení z tradic, na které je sami od malinka učíme, je pro ni náročnější. Ale. Když ráno rozlepíte oči v tom tichu a tmě po deseti hodinách spánku, rozhrnete závěsy a vidíte tu bílou peřinu. Nikdy nebudu litovat, že jsme to letos takhle udělali. Vlastně loni, protože dneska už je prvního ledna. Nevím, jak vás, ale mě sníh uklidňuje. Pro mě je v něm nějaká čistota, klid, ticho a mír. Když jsme na Boží hod vyjeli do těch dvou tisíc a na obloze nebylo ani mráčku, sníh se pod paprsky slunce třpytil, chtělo se mi brečet. Někdy mám pocit, že mi z těch krás, které nám svět nabízí, pukne srdce. 

 

Pokud jste konzervy a váháte, jestli něco takového udělat, prostě to udělejte. Nikde není psáno, že to tak musí být každý rok. Ale jestli vás to láká a já můžu být ta, která vás nakopne se rozhodnout, tak budu šťastná, že jsem dokázala někomu pomoct rozseknout to dilema. 

 

Dodatek: Pokud vám přijde divný název článku, tak řeknu jen jedno – Česká soda