Cizopasník

Koronavirus. Ještě před pár dny v podstatě jsme nevěděli, co to vůbec je a teď, ať otevřeme jakoukoli stránku na internetu, zapneme televizi nebo nechtěně vyslechneme hovor na ulici, neslyšíme a nečteme o ničem jiném.

Dokud byl virus v Číně, jako by se nás to netýkalo. Někteří katastrofici, jako třeba já, se už předem děsili, co se stane, až sem virus dorazí. Nechala jsem se ale chlácholit slovy, že je to jen obyčejná chřipka a není třeba se hroutit. S rostoucím počtem nakažených a taky s prvními úmrtími se začalo ukazovat, že to úplně banální onemocnění nebude. A pak Itálie. Sakra, to už je blízko. Pořád ještě měly evropské státy a obecně státy ve světě tendence nový typ koronaviru podceňovat. Dál docházelo a vlastně pořád dochází k fluktuaci osob. Podle mě víc, než by bylo záhodno.

Je toho tolik, co mi lítá hlavou. Nejvíc mě ale šokovala jedna věc. A to je ignorace, sebestřednost a bezohlednost lidí. Já jsem mladej, mě se to netýká, bere to jen starý kusy. Tohle se dočtete na sociálních sítích. Jak to proboha vůbec může něco vypustit z úst? Ať se tihle bezmozci jedou podívat do Itálie, a pak si tam teda už zůstanou, do nemocnic v postižených regionech. Lékaři jsou vyčerpaní, není jich dost, musí se rozhodovat, koho zachrání a koho pošlou na smrt. Selekce. Ve 21. století. Je mi z toho tak strašně úzko. Italští lékaři tvrdí, že sever země disponuje dostatečně vyspělým zdravotnickým systémem. Realita tomu ale neodpovídá. A jak by to vypadalo, kdyby v takovém rozsahu virus napadl obyvatele jižní Itálie, která takový systém nemá? A teď je nasnadě se ptát, jak je to vlastně možné? Jde se vůbec na takovou epidemii připravit? A jak? Vždyť ani u nás v nemocnicích nemá personál ochranné respirátory k dispozici. Lidé, kteří mají pečovat o nemocné a zachraňovat jejich životy, se nemají sami jak bránit. Přece když přijdeme o zdravotníky, ať už by je nemoc zasáhla fatálně nebo je poslala do karantény, kdo se postará o nás? Jak k tomu může vůbec dojít? A to je jen zlomek otázek, které si dnes a denně pokládám. A tihle hauři budou tvrdit, že to postihuje jen staré lidi? V Itálii leží na plicních ventilacích lidé v mém věku, kteří dostali přednost před těmi starými kousky, kterým už není pomoci. Co kdyby to byla jeho babička, máma, táta, děda? Spoléhají snad na to, že před nimi v budoucnu dostanou přednost? A proč by měli, když třeba právě svou bezohledností zapříčinili, že se virus dostal do jejich okolí? Protože dorazili domů den před nařízenou čtrnáctidenní karanténou nebo ji prostě nedodržují, protože oni jsou nedotknutelní. Říká se, že generace našich dětí je takto vychovávaná. Já jsem svět, já jsem středobod, klaňte se mi a obdivujte mě, nabídněte mi svoje maximum a já se pak podle toho možná začnu chovat. Ale není to jen ta nejmladší generace. TOHLE je ten virus, který se šíří. Ta samotná nemoc je možná to nejmenší.

Jsem názoru, že epidemie, potažmo případná pandemie, koronaviru je pro lidstvo taková zatěžkávací zkouška. Nejsem věřící, na druhou stranu tuším nějakou vyšší instanci, která si řekla, že si nás trochu proklepne, jak se v takové situaci zachováme. Když obstojíme, přeživší ušetří. Když selžeme, rozjede to ve velkém. Ukazuje se totiž, že strach dokáže neuvěřitelným způsobem ovlivnit lidské chování. Začalo to nakupováním zásob. Byli tací, kteří si ze svých spoluobčanů utahovali. Mně to taky přišlo v mnohých případech přehnané, ale je to každého věc. Sama jsem nakoupila nějaké trvanlivé potraviny a nebojím se to přiznat. Nestydím se za to. Ne, nemáme na půdě tisíc rolí toaletního papíru, ale když začaly v obchodech docházet suroviny, ze kterých jsme zvyklí normálně vařit, tak jsem nějaké koupila do zásoby. A neberu to jako úlet. Pak přišlo téma roušky a respirátory. Zase se našli posměváčci, kteří nechápali, proč lidé ochranné pomůcky shánějí. Ale až budou chtít jít za pár týdnů do zamořeného obchodu, tak si dost možná na čelo už ťukat nebudou. Co mi trochu trhá srdce je fakt, že respirátory nejsou dostupné rodičům s onkologicky nemocnými dětmi. Opět by nějaký „odborník“ namítnul, že jsou to přece děti a u nich je smrtnost prakticky nulová. Ale musel by zapojit to, čemu se říká mozek, aby mu došlo, že onkologicky nemocné děti jsou hodně imunitně oslabené a donést jim na oddělení koronavirus, se rovná takřka rozsudku smrti. A znovu se ptám. Jak je tohle vůbec možné? Opět platí princip selekce?

Pak jsou tu rozhodnutí vlády. Upřímně, komplexně mi to přijde dost nelogické, ale na druhou stranu, co byste dělali vy být na jejich místě? Nikdo pořádně neví, co dělat a jak se k nově vzniklé situaci postavit. Tím spíš, když má rozhodovat za několikamiliónový stát. Zavřít školy je nicméně dost kruciální point. Ale o tom až později. Zavírání divadel, galerií, knihoven. S tím teda souhlasím. Prostě si nezajdeme měsíc, dva, tři na akci. Lepší než si na koncert nezajít už nikdy, ne? Chápu herce a zpěváky, které kulturní sféra živí. Já bych taky neskákala radostí do vzduchu. Zvlášť, když se jedná třeba o pár, který pochází ze stejného prostředí, odpadnou obě výplaty a doma mají děti. Nebo třeba matky samoživitelky, jejichž partneři si třeba nedělají úplně hlavu s výplatou alimentů. A to teda platí obecně, nejen u herců a zpěvaček. Takže jejich postoj na jednu stranu chápu, na druhou stranu, a možná tím někoho rozezlím, všude kolem dokola slyšíme, že je třeba mít finanční rezervu, že tahle skutečnost je součástí finanční gramotnosti. Ne každý si ten luxus může dovolit. Strašná spousta lidí žije od výplaty k výplatě. Tam neříkám lautr vůbec nic. Ale když začne peskovat holka, co si fotí selfíčka na instáč, která strávila dovolenou na Maledivách. No dobře, dostali to jako dárek ke svatbě. Ale sakra, nebudu si kupovat boty za pět tisíc, ale za tisícovku. Když vedete konzumní styl života a prostě se musíte na sociálních sítích prezentovat, to se pak blbě šetří. Přesně se v tom odráží ta naivita o nepostižitelnosti. Mně se nemůže nic stát. Peníze budou, my nebudem. A ejhle, stačí jeden virus a všechno je jinak.

O tom zavírání škol. To, že tímhle stát nutí zůstat výdělečné činné rodiče doma, vytváří celkem dobrou půdu pro recesi. Zase, jako souhlasím s tím, ale zároveň je to dost kritický moment do budoucna. Valná většina lidí platí hypotéky. Jakmile odpadne možnost a schopnost je splácet, to už mluvíme o velké spoustě lidí, tak tadaaaaa. Když se zastaví výroba menších podniků a nedej bože i těch největších podniků, na kterých je náš stát ekonomicky závislý. V tuto chvíli nás zachraňuje nízká nezaměstnanost, ale pokud dojde k výše zmíněnému zavírání menších výrobních podniků a i těch větších. No nechci si to raději ani představovat.

Zní to všechno šíleně, že? Teď jsem zase četla nejnovější zprávy a teda svírá se mi žaludek. My jsme s holčičkami zvyklé být odříznuté od světa. Ale to, kam se situace ubírá, mi teda vůbec nedělá dobře. Bojím se toho strachu lidí, který se tímhle vším vyvolává. Že dojde k potyčkám, začne stoupat kriminální činnost. My vlastně už víc jak půl roku žijeme ve strachu. Od loňského léta jsme tu čelili vykrádačkám, které ustaly s koncem roku 2019. Když se po vykradačském gangu slehla zem a mohli jsme si konečně oddechnout, přišel koronavirus. Ano, pořád je to ještě „sranda“. Moje pozornost se přesunula od událostí v Turecku a Sýrii směrem Číně a po linii viru dál do Evropy. Bojím se, co všechny události ve světě způsobí. Války, koronavirus, pokles cen ropy. Možná bych si teď přála být hloupá a naivní, abych všechny souvislosti neviděla a nechápala. Asi by mi bylo líp. Ale dost možná tím, že bych nechápala závažnost situace, bych ohrožovala sebe a své okolí. Byla bych tím bezmozkem, který má pocit, že se ho to netýká. Nebo bych možná jen neviděla všechny konsekvence. Bohužel nebo bohudík se ale řadím k lidem s, řekněme, normálním inteligenčním kvocientem, takže hlavě nedokážu poručit.

A co nás čeká v následujících dnech a týdnech? Emičku jsem si nechala doma, takže až se uzdravíme z těch školkových sajrajtů, tak doufám, že budeme moct aspoň chodit ven a jezdit na výlety do lesa. Tam nám bude totiž nejlíp. Pokud tedy nevyhlásí stanné právo. Ale abych řekla pravdu, tak se zachovám tak, jak stát nařídí, jen abych chránila svou rodinu. My mámy jsme totiž jako lvice. My si ta naše mláďata budeme chránit za každou cenu. A pokud by je měl zákaz vycházení ochránit, tak ho budu respektovat. I kdyby mi tady z toho mělo hrábnout. Ale doufejme, že se situace postupně uklidní a počet nakažených se nebude dál extrémně zvyšovat, respektive se naopak podaří virus dostat pod kontrolu. Současný stav tomu zatím moc nenasvědčuje, ale věřím, že opatření, která se momentálně dělají, budou mít smysl a hlavně, že je budeme všichni respektovat. Je to přece v zájmu nás všech. Tak na všechny apeluji, buďme zodpovědní, dodržujme základní hygienické návyky, nesnažme se „ochcat“ nařízení. Čím více se budeme chovat tak, jak se po nás žádá, tím dříve se vše vrátí do normálu. A to je to, co si všichni přejeme ze všeho nejvíc, ne?

Tak ještě update. Právě jsem dočetla článek o tom, jak se chovají náctiletí během pandemických prázdnin. Víte, jak daly školy k dispozici formuláře k ošetřování dítěte do deseti let? Já jsem si říkala a co ti starší jako? Umíte si představit nechat třeba jedenáctileté dítě doma samotné? No a pak čtu článek, jak teď tráví volný část adolescenti. Takže frajeři a frajerky si zajdou do obchodního centra, kde prolezou obchody, sáhnou snad úplně na všechno, a pak se jdou nacpat hranolkama a čízem z Meka, které pochopitelně jí rukama. Kolik z nich myslíte, že si před konzumací pseudo jídla umyje ruce? Jako kdybych řekla jeden z deseti, tak podle mě nebudu úplně vedle. Takže tyhle děti, jejichž rodiče dál chodí do práce, protože jsou už přece dost velké, aby s nimi nemuseli být doma, ba dokonce na ně ani nemůžou využít ošetřování, tráví čas tímhle způsobem. Zase. Nejsou riziková skupina, jasně. Ale předpokládá se, že vir bude mutovat a jeho povaha se může rázem změnit. A maminky a tatínkové je nechají krátit si čas takovými super aktivitami. Ne, nerozumím tomu. Nerozumím lidem a asi bych se měla stát lesanou. Nic, mějte se.