La Dolce Vita

Cestou od špagetožroutů jsem v autě přemítala, jak pojmout tohle vyprávění. Nechci působit jako věčně si stěžující Čech, ale zatajovat všechny skutečnosti, které vedly až k finálnímu rozhodnutí, by mohlo být matoucí. 

 

Mými sociálními sítěmi prolítla informace, že jsem si v lednu přivodila při běhu zranění. Nebyla to žádná velká tragédie, která by měla skončit apokalypsou. Nicméně pro někoho, kdo je na pohybu závislý, se prasklina ve svalu konci světa dost blíží. Neváhala jsem a navštívila jsem berounskou chirurgickou ambulanci. K mému údivu mě postarší nepříliš pružný lékař poslal na rentgen. Vyjádřila jsem před sestrou své pochyby, ale prý je to standardní postup a musí se vyloučit jistý typ zranění. Rentgen pochopitelně nic neukázal. Odnesla jsem si recepis na octanovou mast, nařízení klidu na lůžku na čtyři až šest týdnů a žádanku na kontrolní sono po třech týdnech. No čas, po který budu evidovaná jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, jsem si představovala poněkud jinak než s nohou v horizontální pozici. A teď si trochu připravím půdu pro to, abyste pochopili moje narůstající zneklidnění.

 

Zhruba o týden později odjela Ema se třídou na lyžák. Bohužel jsem věděla, že bude sdílet pokoj s ne úplně zdravou spolužačkou, což při rozbíhající se chřipkové epidemii, způsobilo kolotoč obav. Za necelých čtrnáct dní po výcviku měly v našem okrese začít jarní prázdniny. Těsně před tím, než jsem si vyrakvila nohu, Kuba přišel s tím, že bychom mohli do Itálie na hory. Ale že není jisté, zda bude místo. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si tu nohu zranila asi den poté, co nám dostupnost potvrdili a my jsme zájezd zaplatili. V půlce týdne, kdy byla Ema pryč, lehla Bětka s rýmou a kašlem. Den před návratem z lyžáku mě kontaktovala učitelka, že Em začíná pokašlávat. No. Bětuš už v ten moment zápolila s horečkou, a než jsem se stihla vrátit z pracovního pohovoru z Prahy, Emča po návratu domů vyskočila s horečkou ještě výš. Říkala jsem si: „To bude dobrý, máme ještě dost času, to se holky dají dohromady.“ 

 

Jelikož se ukázalo, že horečky jen tak neopadnou, objednala jsem holky k lékaři. Máme totiž speciálního pana doktora, u kterého se i akutně nemocní musí dopředu objednávat. Oceníte, že nemusíte s nemocnými dětmi sedět v čekárně mezi tunou nemocných dvě hodiny. Na druhou stranu, pokud potřebujete něco ASAP vyřešit a v objednávkovém systému vám první volný termín svítí za tři dny, to může být trochu problémek. Doktor se na holky vytasil s antigeny. A protože musíme vždycky mít něco extra, tak jedné vyšla pozitivita na chřipku typu A, a druhé na chřipku typu B. Bětuš s áčkem byla brzy v lepším stavu, ale Emči béčko byl solidní sajrajt. Začali jsme se smiřovat s tím, že nám zájezd propadne. Ale máme super babičky a dědečky, takže jsme začali zjišťovat možnosti. Abychom mohli jet aspoň ve třech. Ještě jsem prozíravě Emu objednala v pátek (v neděli jsme měli odjíždět) na kontrolu, protože se dál trápila v horečkách, nejedla a nepila. A lup, pozitivní poslech, antibiotika a kontrola v úterý. Zavolali jsme SOS a jedna z babiček se nabídla, že přijede a v úterý s Em skočí na kontrolu. Bětka měla trochu rýmu, ale stále to vypadalo tak, že odjedeme ve třech. Ale jelikož nevíte dne ani noci, tak následující den se Bětky stav zhoršil a znovu jí vyskočily teploty. 

 

Tak a teď se dostáváme k tomu finálnímu rozhodnutí. Abychom nepřišli o ne úplně malou sumu a alespoň někdo ochutnal italskou kuchyni a místní sjezdovky, vyhodnotili jsme to tak, že pojedeme sami dva. Sob a lemra s bolavou nohou. Před odjezdem jsem stihla zajet za mamkou a kromě toho, že jsme společně poobědvaly a zkoukly výstavu Czech Press Photo, zatejpovala mi ono bolavé lýtko. 

 

Čekalo nás osm hodin jízdy. Jdu s kůží na trh a přiznám, že řídím pouze vozy s automatickou převodovkou. Neptejte se proč, a jak k tomu došlo. Nestydím se za to a jakékoliv nemístné poznámky na mou adresu budou vymazány ze záznamu. Takže k Sobově smůle to byl pouze on, kdo musel snášet řidičské neumětelství mnoha národností. Já jsem si čas krátila tím, že jsem vypracovávala úkol na další kolo pohovoru. Po dlouhých hodinách strávených v autě jsme dorazili na místo. 

 

Apartmány stály přímo na sjezdovce, na které čas od času září jako hvězda a dělá tak čest svému jménu Ester Ledecká (nebo minimálně tomu budu věřit). Hned jsem zalitovala, že tam holky nejsou s námi, protože nemuset poslouchat remcání, že musí v lyžácích na skibus, by bylo k nezaplacení. První den jsme vyjeli do prostřední stanice areálu, kde jsme si chtěli vyzvednout skipasy. Nicméně se ukázalo, že na recepci v ubytování vědí kulový a skipasy lze vyzvednout pouze dole v Bormiu. Koutkem oka jsem zahlédla bílou krabici připomínající kabinu lanovky pro větší počet osob. Zhodnotila jsem to jako pojízdnou rakev a zapřísáhla se, že mě do toho nikdo nedostane. Sjeli jsme dolů kabinkovou lanovkou, vyzvedli skipasy a vydali se zase zpět nahoru. Když jsme stísněný prostor kabinky opustili, po naší levici byla poměrně nová rychlá sedačka, u které se kupilo relativně velké množství sjezdu chtivých lyžařů a snowboardistů. Po naší pravici byla ona bílá krabice, která končila svou jízdu až na vrcholu vzdáleného kopce. Fronta žádná. Sob se tedy rozhodl otestovat můj žaludek a nervový systém a vyhodnotil jako časově efektivnější nastoupit do rakve. Myslím, že strach z prostor, odkud není úniku, jsem si vysloužila ve svých cca osmi letech, kdy se se mnou zasekl výtah a poměrně dlouho jsem v něm trčela. Když se tenhle strach ještě nakombinuje s informacemi v sezóně, kdy vás média ráda upozorňují na případy, kdy se utrhla lana lanovek nebo museli lyžaře ze nějaké zaseknuté lanovky v těžko přístupném terénu vyprošťovat, je to něco jako tikající bomba. Prknem jsem si do dlaní vyryla rýhu hlubokou jako Mariánský příkop, než jsme bezpečně stanuli na pevné vrcholové půdě. Do té věci jsem byla nucena vlézt opakovaně a s každým dalším pokusem se můj stres nijak nemírnil. V hlavě mi jen dokola jela ta samá mantra: „Není mi souzeno umřít v lanovce, není mi souzeno umřít v lanovce.“

 

Ty čtyři dny byly dost intenzivní zejména pro moji hnátečku. První den jsem cítila docela tah, takže druhý den jsem se rozhodla pro kombinaci tejpu, kompresních podkolenek a ještě obinadla. Asi i tady platí, že méně je někdy více. Tak moc jsem tu nohu stála v trojobalu, že jsem ji skoro necítila. Tudíž jsem tento pokus o stabilizaci vyhodnotila jako kontraproduktivní. Zbývající dny jsem se svěřila jen trochu více napnutému tejpu. Italské sjezdovky jsme si oblíbili. Taky proto, že si v lokálním restaurantu můžete dát carbonara a espresso, a ne smažák s hranama a Nescafé 3v1. Zním jako fajnovka? No a co. Prostě mám jen ráda dobré kafe a jídlo. Na to se pak jezdí mnohem líp, než když se po pár minutách začne smažák hlásit zase o slovo. Budiž nám útěchou, že vánoční zkušenost v Rakousku byla co do kvality jídla srovnatelná s tou českou. Ani v Rakousku není tráva zelenější. Asi bych řekla, že záleží na lokalitě. Co mě trochu trápilo, byly neustále stávkující lanovky. Zejména jedna měla ten dar se náhle zastavit, ideálně ještě když jsme byli přesně na středu mezi sloupy a při několika dalších pokusech o plynulý provoz jsme se vesele houpali v rytmu Mambo Italiano. 

 

Ještě před pár (desítkami) let by mi vadilo být někde v pustině, kde není kam jít. Tady jsme si vystačili s jedním après-ski barem a restaurací plnou personálu, který připomínal vzezřením i rychlostí pohyby lenochoda z filmu Zootropolis. To je na té Itálii asi to nejkouzelnější. Jak jsou všichni totálně vyzenovaní. Mimo silnice. I když jsme teda v autě v kopci, když jsme obtěžkáni dobrotami z místního obchodu mířili zpátky na hotel, potkali elettricistu, který Sobovi přivodil dalších minimálně osm šedin, jako bylo v kopci zatáček. Ovšem když si vzpomenu na jeho jméno, kterým měl hrdě polepen svůj vůz, tedy Zen Uberto, tak jak říkám. Jsou vyzenovaní. 

 

Po pěti dnech jsme museli, ač neradi, opustit naše dočasné útočiště. Poslední pokochání horami a sluncem a zpátečních osm hodin před námi. Cestou zpátky jsme přibrzdili v o něco známějším a oblíbenějším Livignu. Kdo zná, tak ví, že je Livigno bezcelní zóna. A tak jsou na každém roku výlohy vyzývající k nákupu alkoholu, cigaret a parfémů. Na to nás úplně neužije, takže jsme chvíli marně hledali obchod s lokálními sýry a sušeným masem. Ale naše radary nás úspěšně dovedly ke zdroji. Naložili jsme úlovky do auta, Sob odkliknul v navigaci, že se chceme vyhnout švýcarským clům a zařadili jsme rychlost domov. Jenomže. To by zase nebylo jen tak. Když se nám k našemu překvapení poměrně rychle podařilo dostat přes Munt-la-Schera tunel a míjeli jsme švýcarské vesničky, najednou nás navigace táhla k dalšímu tunelu, kterým jsme ale cestou do Itálie nejeli. Rychlý dotaz od řidiče: „Mám jet do tunelu?“ Odpovídám: „Tak asi jeď, když nás to tam vede.“ Přichází pochybnosti: „Ale co když se tam bude platit clo?“ Já na to: „No tak jeď rovně.“ Před námi jel nějaký Brňák, tak jsem si říkala, že asi ví. No věřili jsme navigaci a Brňákovi a vzali to k tunelu. U jeho vjezdu žádná kukaň nebyla, načež ale Sob prohlásil, že jsou Švýcaři mazaní, že by mohla být třeba až na druhém konci. Brzy se nám dostalo odpovědi, když jsme se zařadili do fronty a následně vyplácli 39 švýcarských franků. Už nebylo cesty zpět. Jenomže podruhé. To nebylo všechno. Sob: „Ježiš marjá, my pojedeme ještě vlakem?“ Jo. Najeli jsme na nákladní vlak pro auta. Ten litr najednou začal dávat smysl. Stáli jsme si pohodlně ve vagónu, když se přiblížil muž s koženou brašnou, teda oranžovou vestou a pokynul nám, ať popojedeme. A ejhle, stáli jsme na spojovníku mezi vagóny. Už jsem psala o něco výš o tom mým strachu, že jo? Tak si najděte Vereina tunnel a dejte si obrázky. Navigace nám prozradila, že tunel měří 19 kilometrů. Ten litr dával v tu chvíli ještě větší smysl. A teď si představte auto naložené na vlaku, téměř v úplné tmě, který jede zpočátku docela pomalu, ale nemají tam na to celý den a musí se to točit, takže docela dost zrychlil. Rozjela se mi pumpa a začala jsem lehce propadat panice. Kritický moment nastal ve chvíli, kdy vlak začal uprostřed tunelu zpomalovat, protože se míjel s protijedoucí soupravou. Kdybyste mě viděli, jak jsem schopná vyvádět, když zastaví metro v tunelu a nedej bože ještě zhasnou světla, tak tohle bylo dost podobné. Nevím, jestli to dokážu dobře popsat, ale v hlavě mám najednou dost divný tlak, začne mě tlačit kolem očí a brnění stoupá do čela. Dýchám jak účastník kurzu kundalini jógy. To si taky najděte. Když tenhle stav opadne, jsem taková paralyzovaná a jak kdybych najednou neměla hlavu. Nemůžu moc mluvit, přemýšlet a trvá to nějakou dobu, než se vrátím do původního stavu. Takže když jsme se úspěšně přemístili na druhý konec, byla jsem přesně v tom stavu. Mezitím jsem ještě stihla brečet a hulákat, že: „To jsem si k svátku nepřála.“ Neuklidnila mě ani Kubova slova, že mám zážitek. Obešla bych se bez něj. 

 

Nadechla jsem se, vydechla. A pak už jen na půl ucha vnímala hudrujícího Kubu, že budeme muset koupit někde dálniční známku, protože nás to táhne na dálnici. Toliko k tomu, že jsme se chtěli vyhnout švýcarským clům. Zastavili jsme na nějaké random benzínce. Toalety gdě? Nebyly. Bohužel jsem neměla jinou možnost, než si odřít Vasky na náspu u dálnice a ukázat Švýcarům, co si o nich doopravdy myslím. Upřímně doufám, že mě ale stejně nikdo neviděl. Zavítala jsem dovnitř a začali jsme se dotazovat obsluhy benzínky, zda hovoří anglicky. Vydala nějaký zvuk, z čehož jsme pochopili, že asi ne a posunky vyzvala svou spolupracovnici, která reagovala slovy: „A little bit.“ Její chybějící zuby odpovídaly počtu toalet na pumpě. Každopádně jsme se dozvěděli, že ve Švýcarsku se nedá koupit krátkodobý kupón. „Only one year.“ Když Sob, dle jeho slov, křivě nalepil švýcarskou dálniční známku na čelní sklo, už jsem byla zpátky ve svém těle a hlavě a chtělo se mi zavtipkovat, že můžeme v létě do Švajcu na kola, když máme tu známku až do konce roku. Ale rozum mi říkal, ať mlčím. Vyplácli jsme totiž dalších 40 švýcarských franků, abychom se svezli celých cca 50 kilometrů po švýcarských dálnicích. 

 

Jste pověrčiví? Já jsem nabyla dojmu, že bylo těch varování, proč nikam nejezdit, dost. Moje často katastrofická hlava má pocit, že se musí nutně něco stát. Proto mě vesmír neustále varuje. Kuba by řekl jenom: „Ta tvoje varování pořád, prosím tě.“ Kdybych svojí hlavě dala prostor, aby mě ovládla, tak bych teď neměla o čem psát. Je fakt, že ten zážitek s bílou rakví nad horami a skalami nebo auto vlak bych oželela, ale zase se podívejte, kolik z toho je odstavců. Necestujeme nějak extrémně moc, ale každý náš výjezd stojí za to. Teď už jen vykurýrovat celou famílii, ať můžeme zase někam vyrazit a sbírat nové příběhy.