Dylít

Když se přihlásíte na Facebook, tak uvidíte více ze stránky XXX. Zaregistrovat/Přihlásit se.

Tahle hláška se mi objeví pokaždé, když se chci podívat na facebookovou stránku nějaké oblíbené kapely nebo jiného umělce. Dokonce ani nezmizí a visí přes celou šíři obrazovky, aby bylo prohlížení co nejméně pohodlné. To mě zase Facebook verbuje do svých řad. Před týdnem jsem ho totiž smazala. Důvod?

Náš režim s Emčou je teď asi takový, že ráno vstaneme, nakrmíme se, hodíme se do gala a hrajeme si. Jelikož jsem se rozhodla být užitečná, tak dvě hodiny dopoledne pracuju, zatímco si Ema dopřává dopolední odpočinkovou chrupku. Pak poobědváme a obvykle jdeme ven, když není mínus milion stupňů, jako posledních pár dní. Posvačíme, hrajeme si, povečeříme, hrajeme si. Pak už jen vykoupat, pomodlit a spát. S trochou Coolové nadsázky. Během našeho denního režimu jsem ale postřehla, že příliš často civím do telefonu. Místo toho, abych napodobovala zvuky zvířátek a prozpěvovala Emičce různé sprostonárodní písně, tak jsem trávila minuty na Facebooku. A to i přesto, že jsem smazala appku z telefonu. Nebylo pro mě tak náročné si Facebook otevřít v prohlížeči. I když to trvalo drahnou chvíli, než se stránka načetla. Android. Musela jsem proskenovat denní dávku blbostí a to i v momentě, kdy mi dítě lezlo po hlavě. Ještě jsem neváhala se na ni utrhnout, ať mě nechá, že se na něco dívám. A pak jsem si jednoho lednového večera řekla: „A dost!“ Nejdřív jsem uvažovala, že bych napsala na zeď, že hodlám Facebook smazat, že na koho nemám číslo, ať mi ho dá. Ale pak jsem dostala strach, že bych čelila různým rýpavým komentářům, nebo že by mě třeba někdo přemlouval, ať si ho nemažu. Stačilo opravdu málo a osmiletá historie na sociální síti skončila v propadlišti dějin. Docela by mě zajímalo, kolik hodin jsem na fejsíčku za těch pár let strávila. Asi by to nebyla zrovna zanedbatelná cifra. Každopádně je po všem a můžu říct, že mi to vlastně vůbec nechybí. Kromě toho, že bych se opravdu občas ráda podívala na něco z té hudební nebo knižní branže a Facebook byl v tomhle celkem kvalitní zdroj informací.

Co mě ještě napadlo je fakt, že ani moje malé milé publikum tady na blogu nebude mít potuchy o tom, že jsem uveřejnila nový článek. Bylo nejjednodušší sdílet odkaz na zdi a všem vám moje myšlenky tak trochu vnutit. Vsadím se, že mnozí z vás ani neví, jak se můj blogísek jmenuje. Tak to asi pojmu jako takový malý experiment a budu se slzami v očích sledovat, jak už moje emocionální výlevy nikdo nesleduje. To mi však nezabrání v tom, abych v něm dál pokračovala, protože to sobecky dělám hlavně pro sebe, abych trochu uvolnila pnutí v mozkovně. Čímž nechci říct, abyste mě přestali sledovat. Naopak. Za každého čtenáře budu nesmírně vděčná. Ještě je tu vlastně možnost, že mi můžete své dojmy sdělit v komentářích přímo pod příspěvkem.

Nu což, tímto se omlouvám všem, které jsem před svým odchodem ze světa sociálních sítí nevarovala, ale dělám to především pro dobro své dcery, na kterou mám teď mnohem víc času a během pár dní už umí najít na požádání ovečku a dokonce ji pojmenovat jako bébé. Horší to bude, až se naučí bůbů a ukáže na mě. To se pak třeba zase na ten Facebook přihlásím.