Silvestr napříč dekádami

Když jsem byla ještě malá holka, tak jsem nenosila péro, šíp a luk. Za to jsem věděla, co to je sníh. Rok co rok jsme s rodiči, přáteli a jejich ratolestmi jezdili do Krkonoš na hory. Táta nás péroval na svahu a ve třech letech už jsem sjížděla černou sjezdovku. Tehdy jsem si asi vůbec neuvědomovala blížící se konec roku. Bylo mi to, jak se říká, putna. Ano, ohňostroj byl zábava, pokud se zrovna jeden z otců nepodpálil. Což se čas od času stávalo vzhledem k tomu, co měli o půlnoci upito. Ale světýlka nad zasněženými kopci byla dech beroucí.  

Jak se blížila puberta, tak Silvestr začínal dostávat jasnější obrysy. S kamarády jsme někde potají upíjeli alkohol, což byl ten největší adrenalin a pak jsme před ojíněnými rodiči dělali, jako že jsme vlastně úplně v pohodě. Výhoda byla, že měli špičku, takže nepoznali, že jsme si taky dali trochu do volátka.

S plnoletostí přišly zase trochu jiné Silvestry. Jen bylo třeba dát hlavy a kamarády dohromady a vymyslet, kde co pořešíme. Ať už to bylo v Praze, u někoho na bytě nebo na horách, vždycky už to bylo jen o alkoholu, tanci, případně o nějakých společenských hrách. Tyto Silvestry měly pak většinou na prvního ledna stejného jmenovatele. Kocovinu. Ještě poslední Nový rok před otěhotněním jsem strávila s hadrem na hlavě a nad záchodovou mísou.  

Minulý rok touto dobou byl Emče měsíc, takže půlnoční rej světel a třískání petard a rachejtlí spokojeně prospala. Letos přišly ale úplně jiné poznatky. Vlastně mi vůbec nedošlo, jak bude na ten randál reagovat. Respektive jsem si ani neuvědomila, že nějaký rámus tady na vsi bude. Když jsme ji v obvyklý čas, tj. před osmou hodinou, uložili do postele, tak sotva začala spokojeně oddychovat, za okny jí někdo prásknul snad nějakou světlici. Ozval se jekot. Stála v postýlce celá vyděšená a vůbec neměla ponětí o tom, co se děje. Opakuji, že to bylo v osm hodin večer. Když se situace párkrát opakovala, tak jsme byli nuceni sestrojit cestovní bivak a umístit ho k nám do obýváku. Sice se přestala bát, ale konečný efekt byl takový, že stála, držela se rantlu a koukala střídavě na nás a televizi. Jelikož silvestrovský program na našich televizích stojí za starou bačkoru, tak nám ani nevadilo, že jsme jí pustili ukolébavky a koukali jsme na hopsající ovečky. Opět efekt nula. V jedenáct večer už nám došla trpělivost a Emče energie, takže jsme ji odložili do pokojíčku a do vteřiny byla tuhá až do druhého dne do rána. Nutno dodat, že noc byla celá v mlze, takže to ani pro ty pyromany nebyla, bůh ví jaká, podívaná.

Připomnělo mi to našeho psa, který byl z rachejtlí tak vystrašený, že se schovával v koutě předsíně a klepal se jako ratlík. Kamarádky, co mají kočky, tak na Silvestra právě kvůli děsu v kočičích očích, vždycky nadávaly. Konec roku jsem od jistého věku už považovala za organizovanou zábavu, kdy někdo řekne, že něco končí a něco jiného zase začíná, takže se má hrozně moc chlastat a dospělí lidé se mají chovat jako hovada. Bohužel většina obyvatelstva na taková doporučení přistupuje. Od včerejška mám na poslední den v roce těžkou averzi. A pokud to jen trochu půjde, tak příští rok se sebereme a odjedeme někam na samotu u lesa, kde bude maximálně riziko v tom, že nás navštíví galantní jelen.

Někdo by řekl, že se nad to mám povznést a jeden den v roce to přežít. Že nás nikdo neohrožuje na životě, můžeme se zavřít doma a všemu tomu šílenství se vyhnout. Ale pro mě je vyděšené dítě něco, co už nechci zažít a nemíním ji do doby, než bude mít rozum, znovu vystavovat podobným situacím.