Je čas udělat létu pápá

Na vesnici přišel podzim. Muž sice namítá, že je pořád léto, ale teploty venku a především studené nohy našeho batolete po ránu jsou důkazem, že by měl astronomický podzim zvážit datum v kalendáři.

Léto bylo u nás na vršku opravdu horké. Naše těžce vypěstovaná tráva dostala pár šoků až do morku kořenů. Na některých místech se vytvořily nelichotivé fleky, které v mžiku zarostly jedinou rostlinou, která přežije snad úplně všechno, plevelem. Ten náš jsem nenašla ani v atlasu plevele, takže mu nemůžu nadávat jménem. Šíří se jako mor a postupně okupuje čím dál tím větší plochy. Snažíme se proti němu bojovat za pomoci speciálního vytrhávače, ale zatím se nám to jeví jako předem prohraná bitva. Na válku asi ještě dojde. Mimoto nám asi už nestihnout dozrát papriky. Jediné, co se ještě drží, jsou bylinky. Včera mi došla ta smutná skutečnost, že je nebudeme mít přes zimu. Což považuju za jedno z největších dramat. Když člověk vidí v krámech ty uvadlé mrtvolky, které po větvičce prodávají za třicet korun, tak začne ještě víc panikařit. Opravdu jsem si zvykla na ten luxus, že vylezu ze dveří na terasu a ušmiknu si, co je mi libo.

Ještě teď před zimou se můj drahý pustil do výroby brány. Udržet Emu na zahradě je totiž občas nadlidský výkon. Po silnici kolem nás totiž často projíždí bagry a ty jsou mnohem zajímavější, než třeba bábovičky na písku. No každopádně abych si užila té možnosti vypustit dítě bez obav, tak budu muset sedět venku ve spacáku. Ale klidně tu oběť podstoupím. Třeba ještě to babí léto bude. K druhým narozeninám má pak ještě Emča dostat houpačku. Taktéž z dílny mého muže. Takže i Em se bude asi muset houpat ve spacáku. Třeba opravdu ještě to babí léto bude. Na jaře nás pak čeká velká sranda. Bystrá oka si jistě všimla, že Sob rád kutí. Proto se pustí sám do výstavby zahradní boudy. Už jsem ho obdivovala, když počítal a měřil materiál na tvorbu terasy, bedny na nářadí, lavice a stěny do chodby. Ale bouda bude podle mě majstrštyk. A to ještě nedávno přišel s tím, že si uděláme zahradní pec. To když jsem slintala u televize, když nějaký kuchtík dělal domácí pizzu. Pak přijdou na řadu stromy, keře, kávový koutek, val posetý okrasnými travinami a rovněž záhony. Myslím, že se uložíme všichni společně k zimnímu spánku, abychom na jaro nabrali spoustu sil, protože to bude jedna velká jízda.

Jednu zimu už jsme tady zažili. Však zanedlouho tu oslavíme rok. Loňská zima byla dlouhá a studená. Ale s hořícím dřívím v krbu a horkým svařeným vínem v hrníčku se to dá vydržet. Ještě tu kolem zbývá pár nezastavěných pozemků, takže budeme moct s Emou vytáhnout boby a užít si srandu, když ji budu vyklápět do sněhu.

No a Ema? Je fakt vtipná. A taky moc šikovná. A ukecaná po mamince. Je ta nejlepší kamarádka, kterou jsem si kdy mohla přát. I když mě někdy mlátí hračkama po hlavě nebo mě sem tam kousne v domnění, že jsem asi kousek piškotu. Museli jsme usoudit, že je třeba v jejím slovníku omezit nábožensky motivovaná slova. A taky ta rouhačská. V zápalu hry se často ozývají slova typu: Ježiši, sakra, bože, hergot. Taky už si musíme dávat pozor na sprostá slovíčka. Všechno opakuje. Když s ní jde člověk po ulici a proti jde paní a Emča řekne: „Kába.“ (=kráva), tak by se ve mně krve nedořezal. Zřejmě jsem někdy o podobně vypadající osobě utrousila nelichotivou poznámku. Něco mi říká, že bude pohotová. Jo, někdy je to fakt dřina a nejradši bych ji zavřela někam do komory, kde by z toho ale měla ohromnou srandu. Ale zároveň si nás umí tak neuvěřitelně omotat kolem prstu. Občas se jí povede nějaký husarský kousek, za který musí do vězení, rozumějte její postýlku. Nechám ji tam třeba půl hodiny, aby zlobící křivka klesla do normálu. Přijde tatínek, vyndá ji, protože netuší, jak velkého zlobu se dopustila a přijde s ní do obýváku. Emička se culí, otočí se k němu obličejem a dá mu eskymáckou pusu. V tu chvíli je tatínek na měkko, Emička vyhrála a vítězoslavně se na mě usmívá. Můžete se na ni dál zlobit? NE!

Obávám se, že námětů na články bude s blížící se zimou ubývat. Možná budeme s Emčou chodit na nějaké hýbánky nebo zpívánky, takže tam bychom mohly zažít trochu vzruchu. Doufám, že mě brzy napadne nějaké zajímavé téma, o které bych se s vámi mohla podělit. Teď jdu dělat třeba špaldový koláč s rybízem. Ale myslím, že už jsem kdysi zmiňovala, že nemám ambice mít kulinářský blog. To asi proto, že se většinou pustím do jídla, které vypadá ohromně jednoduše, ale jakmile se do něj pustím, tak zjistím, že opak je pravdou. Výsledkem jsou hodiny vzteku a pláč nad nepovedenou krmí na hony vzdálené božské maně. Zůstanu raději u dětí a věčných pěstitelských začátků.