Měli bychom si dát pauzu

Blíží se druhé narozeniny naší holčičky. Za celou dobu, co je na světě, bych nedala dohromady snad ani týden, kdy jsem byla bez ní. Záměrně mluvím jen o sobě, protože tatínkové, ač se starají, jak mohou, tak přeci jen tráví bez potomků výrazně víc času. Dřív nebo později musela přijít chvíle, kdy se nakupí únava a budeme si od sebe potřebovat s Emčou odpočinout. Tak jsme dali hlavy dohromady a domluvili se s babičkou a dědečkem a vypravili Emí na prázdniny.

Ještě dva dny před loučením jsem byla děsná hrdinka a těšila jsem se, až si odpočinu. Ale když přišel den D, tak se nervozita začala stupňovat a minutu poté, co muž nastartoval motor našeho posunovadla, jsem bulela jak želva. Po příjezdu domů, když můj zrak spočinul na všech těch krámech, co má Emča všude po domě, přišla druhá vlna. My všichni, co jsme si někdy prošli zkouškovým obdobím, tak dobře známe pozkouškové selhání organismu. Dokud člověk jede na plný plyn, tak se mu virózy vyhýbají obloukem, ale jakmile tělo zjistí, že už si může odpočinout, vždycky zaručeně na dveře zazvoní bacil Emil. A jinak tomu nebylo ani tentokrát. Jak já, tak muž jsme okamžitě, jakmile se naše těla dozvěděla, že bude holčička pět dní pryč, měli Emila za krkem. Plánovali jsme si, jak zajdeme na večeři a do kina a užijeme si taky jeden druhého. Chyba lávky. Je fakt, že jsme se nakonec hecli a i přes bolest hlavy jsme strávili dvě hodiny s Kingovým Pennywisem. Doteď nechápu, že jsem připustila, abych šla po dvou letech do kina na lekačku. Ale kdy se nám zase poštěstí zažít nějakou kulturu, že ano?

Tchýně už je zkušená babička, však Emča není ani zdaleka první vnouče, které jí prošlo rukama. Takže ctí zásadu, že pokud nenastane kritická situace, nevezme do ruky telefon. Já se stejně informovala, jak jim to spolu jde. A zjistila jsem, že máme opravdu výjimečné dítě. Za celou dobu po nás nebrečela, papala víc, než od maminky a zdá se, že se naučila spoustu nových věcí. Údajně nás dnes překvapí sdělením, že má plenky velikosti čtyži. Nicméně, už prý včera začala zmiňovat maminku a tatínka. Takže se ukazuje, že maximálně čtyži dny a dost.

Už se té naší žížaly nemůžu dočkat. Je fakt, že jsem si těch pár proválených dní opravdu užila. Na druhou stranu nebyla chvíle, kdy bych nekoukala na hodiny a neříkala si, co asi právě dělá. Vrchol všeho byl, když jsme si večer pustili na Déčku Kamarády Tygra a Pú a při zaznění její oblíbené písničky jsme ji imitovali. Nic naplat, jsem na ní závislá. Alkoholik se taky občas naštve, že už má toho chlastu dost, ale stejně pak po té lahvi zase sáhne a vypije ji do dna. Feťák by nejradši spláchnul všechny ty srajdy do záchoda, ale stejně si pak přepudruje nos. Stejně tak já se na tu moji malou drogu někdy naštvu a řeknu si, že už nemůžu. Ale pak se na mě usměje a já bych ji láskou sežrala. Už budeme zase hezky pohromadě a příští víkend hurá na hory! Budou zase další zážitky.