A co všechno už umíte?

Nemohla jsem si odpustit narážku na otázky týkající se dítěte, ovšem zahrnující matku s otcem. Jsem zvědavá, jestli tenhle nešvar pomine nebo se intenzita jeho užívání bude nadále stupňovat. Toť k názvu dnešního příspěvku. 

Táta Sob: „Emí, cheš sýr?“

Ema: „Jo.“

Táta Sob: „Tak na.“

Ema: „Ďobý. Eště tati.“

Táta Sob: „Tak počkej, já mám špinavý ruce teď.“

Ema: „Umýt.“

Za posledních pár dní se nestačím divit, jak nám ta holčička roste a jak se vyvíjí. Začíná spojovat slova a dokáže je použít naprosto pohotově v konkrétní okamžik. Jestli mě něco vy vývoji dítěte dojímá, tak je to právě tohle. Když se podívám na její první komunikační pokusy, tak tomu nelze říkat jinak, než zázrak.

Další pokrok jsme zaznamenali ve věci nočník. Kdo občas čte moje příspěvky, tak pochopil, že ačkoliv jí dávám čas, tak mě to nějakým způsobem trápí. Od jejího roka jsem se snažila ji posazovat, aby pochopila, k čemu je ten mobilní záchod vůbec dobrý. Malovala jsem si to, že ji v létě odplenkuju, protože bude teplo, bude běhat polonahá nebo úplně na Evu a plenkovou periodu budeme moct konečně uzavřít. To jsem se ale přepočítala, protože Emička si postavila hlavu a kdykoliv si na nočník sedla, po vteřině se zvedla a pravila: „Ne!“ A odešla. Když jsem se ji tam snažila nenásilným způsobem udržet, kroutila se jak solí posypaný slimák. Rezignovala jsem. Minulý týden si začala sundávat kalhoty a plenu s tím, že jí to bolí. Nejdřív jsem myslela, že je to nějaká revolta, ale když jsem ji nechala běhat jen v triku, po chvilce pronesla: „Čů(r)at.“ A odkvačila si to k nočníku, sedla si na něj, vyčůrala se a pak šla hrdě s nosem nahoru obsah vylít panu Záchodovi. A tak to probíhalo celý den, i ten následující. Přesvědčila jsem se o tom, že vyvíjet na dítě jakýkoliv tlak nemá smysl, protože to nikdy nemůže přinést nic dobrého. Byla jsem trpělivá a jak je známo, trpělivost přináší růže. A že nám přinesla pořádný pugét. Teď máme další misi a to naučit ji, aby si říkala. Jelikož nemůže v tomhle počasí lítat s holým zadkem, tak jsme nasadili kalhotky. Občas zadřepne i s gaťkama a jen tak tak je stihneme stáhnout. Ale považuji to za ohromný skok, který přišel prakticky znenadání.

Kapitola sama pro sebe je jídlo. U Emči se od mala střídají etapy mňam mňam a neci. Etapy mňam mňam mám výrazně raději, protože jí, co jí dám pod nos a s chutí. Za to ten protipól, kdy odmítá prakticky všechno, ze mě dělají rázem stařenu, protože mi vztekem šediví vlasy. Nic mě nedokáže vytočit víc, než když stojim hodinu u plotny a patlám se s něčím, co by mohlo naší madam chutnat a ona pak otočí hlavu a odmítá vzít do úst byť jen jediné sousto. Na druhou stranu jsem ráda, že nejsem taková ta puntičkářská žena, která utírá kapky vody z dlaždiček. Tudíž už jsem před časem dala Emče lžíci a vidličku do ruky a nechala jsem ji, ať se třeba celá opatlá od hlavy až k patě, protože odmítám svoje dítě krmit do osmnácti. Někdy se šprajcne a řekne: „Pomoct.“ Tak se mi jí zželí a třeba s polívkou jí pomůžu. I když poslední dobou je to už všechno zásadně: „Sama. Sama.“ Půl misky skončí v silikonovém, a až neuvěřitelně odolném, bryndáku. Zatím to ještě nedotáhla k dokonalosti a nevylévá si jeho obsah do pusy. Jen pokud v kapsičce skončí kupříkladu nudlička, tak takovou oběť není absolutně ochotná podstoupit a s vyplazeným jazykem se snaží jídlo z korýtka vysvobodit.

Nikdy jsem si asi nebyla schopná předem představit, jaká to bude dřina vychovávat dítě. V práci jsem byla součástí mnoha projektů, ale musím říct, že dítě je úplně jiná liga a projekt je to celoživotní. Člověk už pak jen může doufat, že ho dotáhne do zdárného konce. Faktem ale zůstává, že v určité fázi z něj jako rodiče budeme muset vystoupit a náš projekt se bude samořídit. Teda aspoň doufám.