Rok venkovany

Nejubilejní dvacátý šestý příspěvek vzniká dnes, kdy je to přesně rok, co jsme se přestěhovali na ves. Pravda, jednu noc jsme ještě strávili u známých, protože přes veškeré sliby dům nebyl připravený k předávce, ale to je vedlejší.

To, že jsme se přestěhovali právě sem, považuji vzhledem ke všem možným okolnostem k nejlepšímu kroku, který jsme zatím jako rodina učinili. Všichni minimálně slyšeli, jak si na tom teď stojí ceny bytů a kterak stoupají úrokové sazby hypoték. Nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že jsme pořídili bydlení za pět minut dvanáct. Zpočátku jsme si docela vyžírali nedostatky, které se pravděpodobně vyskytnou téměř u všech novostaveb. Některé způsobily zmnožení šedin na našich pokrývkách hlav a některým jsme se po chvilce smáli. Jedno je jisté. Všechna negativa nás poučila a my víme, na co si případně v budoucnu dávat pozor, kdybychom se ještě někdy rozhodli, že chceme trvale změnit adresu.

Od jara to tu byla pěkná dřina, krev, pot a slzy. Když teď koukám z okna na zahradu, hřeje mě u srdce, co jsme všechno zvládli. Okolní pozemky se stále skrývají pod nánosy bahna a naše, stále ještě zelená, tráva, je tak balzámem na duši. Dokonce se nám tu ve větru hýbají totemy, co budou snad už na jaře příštího roku připomínat stromy.

Dneska jsem se koukala na fotky před rokem. Víte, na čem člověk nejvíc pozná, jak letí čas? Kromě vrásek na čele jsou to děti. Před rokem jsme si sem přivezli miminko, které se nehodlalo vzdát dudlíku a znečistilo za den cca sedm plenek. Teď mi tu na klíně sedí malá slečna, co chce pustit Popelku, do plen prdí akorát v noci a dudlík už je dávná historie.

Jedno z hlavních negativ spojené s přibývajícími měsíci jest, že město, pod které spadáme, trpí nedostatkem mateřských školek. Respektive místem v nich. Emče budou v září necelé tři roky a já bych ji ráda umístila do školky. Problém je, že je tu takový přetlak, že by tu musela vyrůst ještě nejedna mateřinka, aby byla pokryta místní poptávka. Všude kolem se staví jako o život a nikdo zřejmě nepřemýšlel o tom, že se sem budou stěhovat zejména rodiny s malými dětmi. Které bude, překvapivě, potřeba někam zapsat. Minulá vláda cosi hovořila, že se postupně bude snižovat věk, ve kterém budou muset školky povinně děti přijímat. Otázka je, na kolik se původní záměr naplní. Každopádně Emči se to nejspíš ještě týkat nebude a poroste nám z ní zřejmě asociál. Nejde o to, že bych ji nechtěla mít doma, ale mám zájem, aby byla mezi dětmi a probíhal normální a standardní socializační proces. Místní politická síla si zřejmě myslí, že si všechny mladé rodiny můžou zaplatit soukromou školku. Netvrdím, že na dva až tři dny v týdnu je to nemožné, ale rozhodně by měli spíš myslet na to, aby se k tomuto nemuseli lidé uchylovat. Nicméně asi nemá smysl se tím dopředu stresovat a jak řekl můj moudrý muž, který moje strachy obvykle zahání, budeme to řešit, až taková situace nastane.

Přesto všechno bych neměnila. Ano, občas si vyslechnu ani ne výčitky, jako lítost ze stran přátel, že už mě skoro nevidí a že nikam nechodím. Je pravda, že pokud člověk bydlí někde, kam se dostane posledním spojem nejpozději po jedenácté večerní, návštěvy velkoměsta jsou komplikovanější. A popravdě si hodně vybírám. Ale je tu takový drobný detail. Jsem máma. Mám dítě, se kterým jsem ráda a muže, který jezdí domů po sedmé večerní. A není divu, že chci jako rodina trávit čas společně a to především o víkendech. Vždycky jsem hodně obětovala vztahům, možná to byla chyba. Ale když má člověk rodinu, tak mu to nikdo nemůže vyčítat. Divoká léta už mám za sebou. Ráda občas někam zajdu. Ale rozhodně už neprahnu po vysedávání v hospodách a barech každý páteční a sobotní večer. Sama jsem tomu dřív nerozuměla a říkala jsem si, proč lidé mající děti nikam nechodí. Vždyť je můžou dát někomu na hlídání a normálně pařit. Teď už tomu rozumím. Samozřejmě někdo ve svém životním stylu dál pokračuje, možná trochu poleví, ale hospodu a přátele si nenechá dítětem vzít. Já doufám, že všichni mí přátelé mi alespoň trochu rozumí. A jestli ne, tak až budou mít vlastní rodinu, tak možná porozumí. Já už na to jednoduše nemám energii. Věnuju ji Emě a dnes a denně chodím spát se slepicema. Možná až povyroste, tak chytnu druhou mízu a noční život pro mě zase začne být atraktivní. Ale to zase budou mít třeba děti ostatní.