Loading...87,5%

Tohle je dost možná poslední článek před porodem. Ono se toho už totiž moc neděje.

Tento týden jsem absolvovala poslední návštěvu u své doktorky, která mě předala do péče porodnice. V úterý jedeme s Emčou a bříškem poprvé na kontrolu. Jsem na to docela zvědavá, protože musím mít tu malou drndu s sebou a ještě mám docela dobře v paměti, jak probíhaly monitory v Krči. Kolem břicha pás a dvacet minut snímání srdeční činnosti miminka. Emča byla vůbec expert, protože ten pás se snímačem zevnitř odsouvala nožičkou. Takže jsem tam kolikrát strávila víc jak hodinu. Můžu jen doufat, že ta druhá kráčmera bude ukázněnější. Je teda mnohem víc aktivní a spáč to asi úplně nebude. Ale třeba ji nenapadne stejná lumpárna a po dvaceti minutách vylezu ze dveří s perfektní křivkou. Nezbývá mi nic než doufat. To ovšem stále zahrnuje Emču v mé přítomnosti. Prochází takovým pubertálním obdobím. Denně se přemlouvám k tomu, abych nepronesla větu, kterou měli v repertoáru moji drazí rodiče – „Ty vůbec nevíš, co se s tebou děje.“ Což ona teda taky neví. Vymýšlí jednu blbost za druhou a naprosto odmítá poslušnost. Takže si to tam pojedeme jednou zkusit a pak případně nastoupí tatínek a bude tu naši adolescentku hlídat.

Hodně často slýchám otázky, jak moc je to druhé těhotenství jiné, jestli mám větší břicho, jestli se bojím toho, jak to budeme zvládat. No, dá se to poměrně jednoduše shrnout. Jiné to těhotenství rozhodně je. Od začátku mě trápí různé neduhy, a když se jednoho zbavím, tak přijde s velkou pompou jiný. O Emče jsem prakticky nevěděla a ještě v sedmém měsíci jsem chodila deset kilometrů s prstem v nose. Ale byl tam ten velký rozdíl, že jsem ještě neměla žádné dítě. Takže když jsem přišla utahaná z práce, tak jsem si lehla a mohla jsem chvíli spát nebo se dívat na film. Teď když si dovolím ten luxus a natáhnu se, okamžitě mám v klíně nějakou stavebnici – „Hdát, maminko s Emičkou.“ Nebo když si třeba pustím nějaký program v TV, který mě zajímá – „Ne, to neci, ci pohádku ňákou.“ No a s tou chůzí to je docela záhul, protože dostat se někam dál, tak to obvykle znamená Emču naložit do kočárku. Ten kočár má sám o sobě nějakých třináct kilo. Přičtěte si Emči cca dvanáct kilo, plus taška na kočárek plná krámů a jsme na téměř třiceti kilech. Jestli jste někdy byli na Berounsku, tak jste si všimli, že je to tu samý kopec. Ať se vydáme na jakoukoliv stranu, vždycky musíme jít z kopce, což logicky znamená, že cesta zpátky je prakticky celá do kopce. Což je na konci osmého měsíce těhotenství docela challenge. Nicméně se pořád ještě snažím fungovat jako člověk a sem tam na takovou procházku společně se spřízněnou duší od vedle, miminkem a jejich pejskem vyrazíme. Když je člověk v dobré společnosti, tak alespoň nemá čas myslet na to, že už funí jak lokomotiva a sotva leze. Břicho větší asi mám. Nebo minimálně jiný. Roste mi hodně dopředu, takže jde vždycky nejdřív břicho, pak dlouho nic, a pak se objevím já. No a poslední odpověď. Jasně, že se bojím, jak to budeme zvládat. Doteď tu bylo jen jedno živé dítě, které jsem i tak horko těžko krotila s co nejmenší dávkou negativních emocí. A najednou přibude miminko, které bude chtít co dvě hodiny mlíčko, předpokládám, že budu kojit, takže budu hormonálně ještě víc jak na houpačce, nevyspím se a předpokládám, že když zrovna bude spát miminko a mohla bych si lehnout taky, tak taky bude zase poletovat ta čemeřice a cpát mi „hdačky“ do klína. Od září půjde aspoň na tři dopoledne do školky, takže asi budu popohánět kalendář očima.

Dneska jsem četla jeden nevýchovný článek, který mě nicméně docela uklidnil. To jen my, lidé, máme neustále potřebu si dávat nějaké cíle a na cestě za nimi nejsme schopní snad ani o píď uhnout doprava nebo doleva. Já vím, že chci kojit. Ale pokud to nepůjde, tak nebudu drásat ani sebe, ani miminko. Jen abych naplnila, co jsem si předsevzala. Zkrátka a jednoduše se všichni adaptujeme na každou situaci, která nastane. A není třeba se nějak zvlášť bát. Nějaký ten strach je přirozený, ale v rozumné míře.

Tak kdybych už nic nepsala, jakože asi už vážně teď nebude co, tak se zatím loučím a zase se brzy vrátím. A teď, Ondro, to je pro tebe, už jako MOM OF TWO.