Plněný kynutý knedlík

Tak jsem se ke shrnutí mého víkendového emocionálního rozladění dostala až teď. Možná lepší, protože jinak bych asi psala opravdu pod velkým vlivem hormonů a mohla bych působit těžce uplakaně, což by mohlo citlivější povahy rozesmutnit. A to nechci. Smutných věcí je na světě až dost, natož abych ještě s dalšími smutky přišla já.

Nicméně. Moje rozladění o víkendu způsobil fakt, že pokročilé stádium těhotenství s sebou přináší různé neduhy. Nebudu to tady nijak květnatě popisovat, protože můj blog čtou podle všeho i někteří zástupci drsnějšího pohlaví, takže ty nehodlám něčím takovým obtěžovat. Každopádně jsem se přes víkend zpočátku na nic moc nezmohla, ani na svých obligátních pár kilometrů, kterými se snažím, nebo si to alespoň namlouvám, udržet v kondici. Manžel v tom všem mém osobním neštěstí nasadil běžecký oděv a vyrazil ven. Emča spala, tak jsem tu mohla dál hnít a babrat se v sebelítosti. Poté, co muž přiběhl, jsem nevydržela a i přes bolest jsem se šla na chvíli projít. Nabalila jsem se do x vrstev těhotenského oblečení, protože už jsem chodící almara, nasadila jsem sluchátka a toužila jsem jen po tom chvíli vypnout, být sama a uspořádat si myšlenky. Na výběžku nad dálnicí při pohledu na sádky a okolní kopce jsem se spolu s Edem Sheeranem v uších rozbrečela. Ano, těhotenství je požehnaný stav a já si neskutečně vážím a cením toho, že se zadařilo a jsem podruhé těhotná. Za nic na světě bych se nerouhala, protože je kolem mě spousta známých a kamarádek, které takové štěstí nemají. Na druhou stranu, ani ta nejpozitivnější osoba občas neodolá návalům hormonů. Když šel Kuba běhat, podívala jsem se na svoje břicho a neustále kynoucí stehna a najednou jsem dostala pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív a já už nikdy nebudu běhat a co víc, už navždycky zůstanu keporkakem. Moje zoufalství nebralo konce a já tam tak sama stála na kopci a utírala jsem si nudle. Samozřejmě, že je to blbost a racionálně vím, že druhým dítětem můj sportovní život nekončí. Ale prostě v ten moment, kdy bylo vlastně všechno špatně, jsem žádné světlo na konci tunelu neviděla.

Instagram je plný aktivních TĚHULEK, které si odmítají připustit byť jen jediné deko navíc. Mně nezbývá nic jiného, než je obdivovat a přát jim, ať se jejich postava příliš nezmění, když se o to tak úpěnlivě snaží. Ale ruku na srdce, i když třeba výrazně nepřiberou, těhotenství je sakra velký zásah do organismu ženy a musely by být Panny Marie, aby na nich nezanechalo žádnou stopu. Já patřím mezi ty těhotné, které s prvním dítětem měly v podstatě jen břicho. Tehdy jsem si mohla dovolit se jít třeba projít a po návratu domů ležet a odpočívat. To se to fungovalo jedna báseň. U druhého těhotenství je tu jeden podstatný rozdíl a to jest to, že už tu kolem mě lítá dvouletá příšerka, která se musí každý den venčit. Už jste venčili dvouleté dítě? Ne? Půjčím. Na nedostatek pohybu si tak nemůžu stěžovat. Ale přesto se sama sebe ptám, proč moje nohy vypadají jako by mi do nich každý den někdo napíchal hektolitr vody? Odpověď je jednoduchá. Pokud se tělo v těhotenství pro něco takového rozhodne, tak s tím stejně nic neuděláte.

 A proto jsem se už před časem rozhodla, že na to kašlu. Ano, občas se neubráním takovým hormonálním výkyvům, což ale považuju za něco, co vůbec neovlivním svou racionální myslí. Myslím, že pro svoje tělo i přes osmý měsíc těhotenství dělám maximum. Pokud nejsem joooo unavená, tak každý večer alespoň dvacet minut strávím s youtube a těhotenskou jógou. Podle sport testeru ujdu každý den víc jak pět kilometrů a že bych se cpala brambůrkama a zalejvala je Kolčou, to taky úplně jako ne. Mohla bych tomu dát víc, ale to už bych pak asi padala na pusu. Ve finále je tohle všechno strašně nedůležitý a nepodstatný, protože mi ze všeho nejvíc záleží na tom, abych porodila zdravé a silné miminko. A taky je pro mě důležitý, aby mi stále zbývalo dost sil na Emu, která mi nic neodpustí a říct jí: „Emčo, maminka je unavená, teď si s tebou hrát nemůžu, udělej si jídlo sama, ukliď nádobí.“ To asi těžko, že jo. Takže i přes chvilkové výkyvy jsem přijala ten fakt, že přibírám, docela v klidu. A hlavně, až tu budou ty příšerky dvě, tak už si nesednu na zadek ani na pět minut. A pak budu pro změnu skuhrat, že jsem zase jak za groš kudla, jak říkají naše babičky.

Ono sledovat ten rostoucí pupík je vážně zázrak a i když s sebou těhotenství přináší taky řadu nepříjemností, a já bych ho nenazývala úplně nejkrásnějším obdobím v životě ženy, tak je to minimálně výjimečné období, na jehož konci je něco, co se nedá ani slovy popsat. Takže čert vem nějaká kila navíc, jde tu přece úplně o něco jiného. A teď si to ještě vštípit do hlavy, až přijde zase hormonální nestabilita.