Chalupáři

Tak jsme poprvé vyrazili i s Bětkou někam dál. Na chalupu. Do hor. Cesta na víc jak dvě hodiny autem a celou dobu víceméně po jednoproudé silnici. A jak jsme to všechno zvládli?

Co je na tom asi nejhorší, že ať se balíme na den nebo týden, tak s sebou vždycky musíme tahat stejnou kupu věcí. Oblečení, cestovní postýlku, hnízdečko, hrací deku, kočárek. Ještě, že mlíko mám pořád u sebe a nemusíme se zaobírat ještě tím. Emča už je naštěstí velká holka, takže ta se vyspí prakticky kdekoliv. Jak nadávám na to, že mám obrovský auto, se kterým se nedá parkovat, tak v tomhle případě naopak přijde k duhu, protože se do něj snadno všechny ty krámy vejdou. Sob vždycky nadává, proč máme tolik věcí. Asi ho to nechám někdy zabalit, aby věděl, co to s sebou vůbec máme. A hlavně, nikdy se neví, jaké bude počasí. Takže musíme přibalit boty všeho druhu, stejně tak oblečení. No prostě auto praská ve švech, a když dorazíme na místo, tak se to neobejde bez komentářů typu: „To se stěhujete? To jste tu na čtrnáct dní?“ Ne, jen rovnoměrně k tomu, jak se množíme my, množí se i počet věcí, co musíme zabalit.

Vyrazili jsme v sobotu ráno. Kontrolka na displeji ukazovala, že brzy začne svítit hladový očičko a budeme muset tankovat. Obě holky spaly a mně bylo nad slunce jasné, že jakmile motor utichne, vzadu se rozsvítí čtyři žárovky a k tomu ještě v případě Alžběty přibude hlasitá zvuková signalizace značící nespokojenost. No a taky že jo. Jenomže z Rakovníka to byla ještě dobrá hodina a půl do cíle, ne-li víc. Po pár kilometrech usoplená a ukašlaná Emča spustila, že už nechce být v autě a nechce jet na chaloupku. Když není úplně fit, tak je fakt děsně lítostivá. A ano, vyrazili jsme s napůl nemocným dítětem. Ale má mít rýmu a kašel doma nebo na chalupě? No, takže jsme asi třičtvrtě hodiny střídavě poslouchali pláč obou dětí, než mě napadla ta spásná myšlenka, tj. že máme v přihrádce CDčko s dětskými říkadly a písničkami. Nazpívané a namluvené kým jiným, než dětmi. Po pěti minutách jsem se chtěla střelit do hlavy, ale Ema byla konečně spokojená. Ještě než jsme se vydali směr chalupa, navštívili jsme moje vyvdané prarodiče. Mezizastávka se celkem hodila a pak už jsme frčeli do pohraničí.

Já to tam miluju. Je tam neuvěřitelný klid, naprosto božský vzduch a všude kolem lesy a louky. Byli jsme tam párkrát s mužem, ještě než jsme měli děti. Tehdy nic nebyl problém. Ráno jsme se probudili, rozdělali oheň v kamnech, udělali si lívance a pak jsme obvykle vyrazili na nějakou dlouhou túru. Večer gril nebo táborák, návštěva místní trojkový hospody. Prostě pohoda. Žádná zodpovědnost a mus. Pak přišla na svět Emča. S jedním dítětem to byla taky celkem dávačka. Bylo jí asi osm měsíců, ještě nelezla, nechodila, nestála. Celkem statický dítě. Šoupli jsme ji do nosítka a šup na houby. Většinu času tam prospala. No a teď přibyla ještě ta druhá škeble. A to už je celkem mazec. Ona Bětka není úplně spokojené dítě, takže většinu času ji musíme nosit nebo se jí věnovat, povídat si s ní. Spí v podstatě jen v kočárku a v noci naštěstí i v postýlce. Ale přes den skoro pořád vokouní. K tomu když se přidají ty úporné koliky, tak je to na vystřelení mozku z hlavy. Byla neskutečně naštvaná, že musela ležet na gauči v korbě kočárku, protože cestovní postýlka byla nahoře v ložnici. A když jsem říkala, že Emča se vyspí všude, tak sice jo, ale... Tam na konci světa v noci občas nesvítí lampy. Není tam žádný světelný smog, takže když se zhasne, je kolem absolutní tma. Není vidět vůbec, ale fakt vůbec nic. Ani vlastní ruce nevidíte. No a do téhle tmy se Emička probudila asi ve dvě ráno. Chytla totální hysterák, že nevidí. Než jsme zmobilizovali veškeré síly, abychom ji uklidnili a našli lampičku, tak byla vzhůru i hladová a nespokojená Bětka. Ráno jsme vstali a oba jsme měli pocit, že snad ani žádná noc nebyla. V tu chvíli jsem si docela vážila toho domácího nevyspání, protože ta noc byla naprosto šílená. Ale tak, dali jsme si snídani a vyrazili s unudlenou Emčou ven. Opět. Já tam nechci, nechci na koníky, nechci k rybníčku, já chci domu, já už tady nechci být. Idylka, že jo? Nakonec se nám naštěstí z procházky podařilo udělat zábavu, když jsme se začarovávali v různé bytosti a hráli si na ně. Emči oblíbené zaklínadlo bylo v ošklivou žábu. Takže ve finále to byla docela sranda. Si nás představte skákající a kvákající na břehu rybníka. K popukání.

Pak přišlo na řadu večerní koupání. U Bětky jsem na nějakou hygienu rezignovala, protože není snad nic horšího, než miminčí nudle a ústní odsávačka. To už byl ale asi hodně velký zásah do jejího režimu, protože je zvyklá se denně rochnit ve svojí vaničce. Nemohli jsme se tak divit, že pořád brečí. Emča měla docela zážitek. Hrozně se jí líbila společná sprcha s tarantulema v rohu sprchy. Chtěla, abych je postříkala, ale jako ti pavouci byli fakt gigantický a já jsem měla celkem nahnáno. Tak jsem jí namluvila, že kdybych je pocákala, tak umřou. A modlila jsem se, aby si to nenamířili přímo k nám, protože bych v tu ránu asi spustila řev a vybudovala bych strach z velkých a odporných osminohých pavouků i v ní. Druhá noc už byla o poznání klidnější. Možná i z toho důvodu, že jsme byli všichni unavení. Ono najít si během dvou dnů systém na místě, na které běžně nejezdíme, je ve své podstatě nemožné. A to už tam proběhla řada úprav, které v ledasčems usnadňují chalupářům bytí.

Taky jsem jako malá jezdila na chalupu. Tam nebyly lautr vůbec žádné vymoženosti. Koupali jsme se ve škopku na zahradě na zápraží, zatápělo se v kamnech a krbu, babička prala pěkně v neckách na valše a v sobotu ráno nás probouzel amplión a hlášení místního rozhlasu. Musím se zeptat mamky, jak to tam celé léto s námi dělala. Já asi nemám problém přiznat, že s příchodem dětí jsem si docela zvykla na komfort a jsem dost pohodlná. Na srdci mi leží především blaho mých dětí, a i když si uvědomuju, že jim stačí vlastně jen naše láska, náruč a pozornost, tak stejně potřebuju nějaké to pohodlí. Když k tomu přičtu, že na dovolenou v zimě jsme s našima jezdili na chalupu, kde spalo v místnosti třeba osm lidí, záchod a koupelna společné někde na chodbě, a v létě na vodu pod stan, tak teď s mojí neustálou potřebou zázemí, si to vůbec nedokážu představit. Je fakt, že s námi nikam nejezdili, kromě chalupy, dokud jsme trochu nevyrostli. Jsem rozmazlená? Asi jo. Ale zase nepojedu nikam, kde bych byla vystavená stresu, že mi něco chybí, abych všem kazila náladu.

V dohledné době nás ještě čeká týdenní dovolená v chatičce na jihu Čech. Tam doufám, že si vytvoříme nějaký systém hodně rychle, protože týden neustálého řevu by mě stál asi poslední zbytky sil. Když jsme dovolenou plánovali, tak jsme uvažovali dopředu a počkali jsme, jaké bude miminko. Naštěstí jsme se nepustili do žádných velkých akcí a rozhodli jsme se pro dovolenou v tuzemsku. Jet totiž autem s Bětkou, která probrečí tři čtvrtiny dne a s Emčou, která se nám za jízdy vyvlíká z pásů, protože ji to tam nebaví, někam do Chorvatska, by byla sebevražda.

Ale i přes všechny útrapy jsme si to spolu všichni užili. Máme jeden druhého, třetího a čtvrtého. A ve čtyřech už se to sakra dobře táhne.