Sourozenec je spiklenec, ne cizozemec

Tak se zase po delší odluce hlásím. Na fejsbůku jsem vyhlásila anketu o námět dalšího článku, ale ozvala se jen jedna moje pravidelná čtenářka. Takže Miluško, tento článek je jen a jen pro tebe. No dobře, i pro ostatní, co ho budou číst. Ale věnuji ho především tobě. Za zájem a věrnost, jakou mi zachováváš.

Miluška vyslovila přání, abych napsala o sesterských vztazích. Vztah mých holčiček je ještě v plenkách, jako jsou ještě obě raubířky, i když Emča teda už jen částečně. Ale nějaký ten postřeh už mám. Začala bych ale tím, co jsem si odžila já.   

Mám bráchu. O čtyři roky staršího. Nikdy jsme žádný vztah pořádně neměli. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme opačná pohlaví nebo proto, že nás dělil čtyřletý věkový rozdíl. Každopádně já jsem byla pro bráchu vždycky asi vetřelec, který mu částečně uloupil lásku rodičů. Tu čerpal do té doby, než jsem se narodila, výhradně on. Je to přirozený a já bráchovi nemůžu nic vyčítat, že se tak cítil. Však si sama asi od Emy časem vyslechnu, proč jsme jí pořídili sestřičku. Nejsem naivní. Ale stejně mi přijde zvláštní, jak málo mě v útlém, i pubertálním, věku bral. Když měl přinést domů přihlášku na jazykovku, kam chodil, tak na to raději úmyslně zapomněl, protože by pak musel ségru tahat jak kouli na noze a spolužáci by se mu smáli. Tak jsem zůstala na obyčejné základce a místo matematického génia ze mě vyrostl odborník na pojmy. Doteď bych vám o půlnoci, kdybyste mě probudili, řekla definici úsečky, tětivy nebo Pythagorovu větu. No ale zase kdo to po něm v předpubertálním věku mohl chtít, takovou zodpovědnost. Pak začal běhat orienťák, takže místo společných rodinných výletů lítal po lese s mapou a buzolou. Tam se našel a fakt mu to šlo. Byli jsme se i podívat na závodech. Ale kdo ví, o co jde, tak chápe, že orientační běh není úplně divácky atraktivní sport. Běžci zmizí na kraji lesa a pak se po sto padesáti letech objeví na tom samém kraji celí zpocení, potrhaní a od krve. A ještě plní klíšťat. Jak jsme si mohli vlastně budovat vztah, když jsme celý týden byli ve škole a po zájmových kroužcích a o víkendech brácha mizíval do hvozdů.

Všechna čest ovšem, že mě nikdy nepraštil. Někteří sourozenci jsou pověstní tím, že se strašně mydlí, rozuměj, mlátí. Brácha nastavil ale jiný formát sourozenecké šikany, tj. slovní. Slýchávala jsem, že mám inteligenci houpajícího koníčka. A pak vyvinul obzvlášť útrpnou techniku. Představte si, že máte z ruky udělanou špetku, jako byste chtěli něco posolit. Takto „nastavenou“ ruku mi dal přesně mezi oči a začal prsty třepetat a přitom říkal: „Epi, epi, epi, epi.“ A hrozně se mi vysmíval. Věděl, že mě to dokáže naprosto vytočit a moc se bavil, když jsem mu začala nadávat do kreténů apod. S koncem puberty ale tato tyrana ustala. Pak už dostal rozum. Hlavně jako my jsme nezažili ten luxus, že bychom měli každý svůj vlastní pokoj. Náš pokoj o pár metrech čtverečních z největší části zabírala palanda, pak nějaké ty skříně a dva stoly. Když jsem se přesunula nahoru na palandu, tak se brácha bavil tím, že natahoval jeho dvoumetrové končetiny a kopal mi do matrace, že jsem nahoře lítala jak palačinka na pánvi. No a ty věčné hádky o počítač, co budeme poslouchat za hudbu, ať už zhasne, že chci jít spát, sušení jeho zpocených věcí v zimě na topení. Našla bych ještě haldu dalších negativ. Ale víte co? Já jsem za tohle všechno hrozně vděčná. Díky tomu, že jsme sdíleli takový omezený prostor, holka a kluk, co měli mezi sebou propastný rozdíl, jsem se naučila kompromisu. Možná jsem si v patnácti ještě neuměla dupnout, ale brácha mě vyškolil takovým způsobem, že teď mi nedělá problém s někým přijít do konfliktu a zachovat během něj chladnou hlavu. A najít onen pověstný kompromis. A ačkoliv to, co jsem doteď psala, zní vážně nelichotivě, tak když si to v sobě všechno rozeberu, tak je takový vztah asi naprosto normální.

Když jsem byla před pěti lety ve Španělsku, tak brácha přišel s tím, že by za mnou přijel. No co vám budu povídat, zůstala jsem sedět s pusou dokořán. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale pak jsem pochopila, že to myslí smrtelně vážně. Tak jsem kývla. Měla jsem z toho strach. Co si budeme povídat? Co tam budeme dělat? Vždyť nemáme prach vůbec nic společného. Ale když brašule přijel, tak šlo všechno tak nějak samo. Na všem jsme se v pohodě dohodli. Všechno šlapalo jako hodinky a já nevycházela z údivu. Těch pár dní, co tam byl, nemělo chybu. Máme spoustu společných zážitků, na které budeme asi do konce života oba vzpomínat. Dohnali jsme to, co jsme do té doby zanedbali. Museli jsme zkrátka dospět, než jsme si k sobě našli cestu. A jsem šťastná, že se tak stalo.

A teď k holkám. Když jsem si vyslechla verdikt, že můžeme s klidem začít pracovat na dalším projektu zvaném dítě č. 2, tak jsem předpokládala, že to bude nějakou dobu trvat. Měla jsem představu, že budou od sebe dětičky nějaké tři roky. Ideální, že bude Emča ve školce a já budu mít na miminko dost času a především energie. No, ehm, vyšší instance zařídila, že byl základní kámen položen hned při prvním kopnutí do země. Tudíž se tříletý rozdíl smrsknul na dva a čtvrt roku. Ze všech možných stran jsem slyšela, že je to brzy, proč jsme nepočkali. Ale my jaksi nejsme vševědoucí a nemohli jsme tušit, že to bude na první dobrou. Když se Bětka narodila, tak o ni Emča nejdřív vůbec nejevila zájem. Asi to nechápala, co se vůbec děje. I když jsem ji předem připravovala, co se bude dít. Postupně ji ale začala brát na milost. Poté přišla fáze žárlení a strhávaní pozornosti na své malé já. Ta trvala relativně krátce a teď už jsou kámoši jak hrom. Nejvíc mě asi dostalo, když jsme šly na očkování. Doktor Bětku položil na pultík a vytasil se s injekcí. V tu chvíli se Emča rozeřvala, ať ji nechá, že ji to bude bolet. A začala strašně plakat. Místo toho, abych utěšovala Bětku, která dostala první pigáro v životě, tak jsem uklidňovala Emičku. Přišlo mi neskutečný, že se v takovým prtěti objevily ochranitelské pudy. Ještě jedna věc mě docela dojímá. Když jsou někde tři zvířátka, tak to Emča bere jako děsnou podpásovku a umístí Alžbětku mamince do bříška, že to je obrázek ještě před Bětčiným narozením. Chová se k ní opravdu moc hezky. Dost často k ní přijde a dá jí pusinku a osloví ji ve svém smyšleném jazyce: „Pišínku pišínkovitý.“ Pořád by ji chtěla chovat a objímat, že mám občas nahnáno, aby ji samou láskou neumačkala. Ale jsem ráda, že je to právě takhle, než aby ji odmítala a nedej bože ji mlátila. Myslím, že je to dobrý předpoklad pro to, aby byly parťačky.

Možná jsme měli druhé miminko moc brzy, ale ten záhul bude trvat jen chvíli a pak už, myslím, obě holky ocení, že jsou si věkově tak blízko a budou si spolu moct hrát. Snad v nich vypěstujeme vzájemnou lásku nebo ještě lépe, bude to pro ně natolik přirozené, že to půjde úplně samo. Asi přijdou doby, kdy si budou vjíždět do vlasů a budeme neustále poslouchat jejich dohady. Ale kolem sebe mám hodně sester, které na sebe v dospělosti nedají dopustit a jsou si jedna druhé oporou. Tak jako já teď vím, že i s bráchou bychom drželi za jeden provaz, kdyby na to přišlo.

A zatímco píšu tenhle článek, tak o pozemek níž chlápek dělá střechu na zahradním domku. Dva sourozenci mu podávají hřebíky a trámy a mezitím do sebe strkají a pošťuchují se. Ať žije sourozenecká láska!