Ema jde do školky

Měla jsem rozepsaný takový celkem pohodový příspěvek o Emčiných začátcích ve školce. Až jsem si říkala, že to bude nuda. Ale poslední dny jsem neměla čas ho dokončit. Samo sebou se toho dost změnilo, takže nakonec toho mám na srdci víc, o co bych se ráda podělila. Cílím teď spíš na rodiče s dětmi, co začaly nebo brzy začnou chodit do školky.

Emča je úžasná v tom, že je neuvěřitelně flexibilní. Když měla jet v kočárku, tak prostě jela. Když jsem jí naopak řekla, že bude muset ťapat, tak neprotestovala a po kočárku ani nevzdechla. Měla ji hlídat babička, Emí byla spoko. Odjeli jsme na tři dny na hory, ani neplakala. Je takový náš samorost. Takže když jsme jí oznámili, že začne chodit do školky, tak jsme neočekávali žádnou jinou reakci, než pozitivní. Hned první den nám už pomalu ve dveřích vzala čáru a utíkala ven hrát si s dětmi. Ani neřekla čau. Což je ta lepší varianta. Nějakou dobu jsme strávili vybíráním obrázku. Pamatujete si to, že jo? Já měla sluníčko. Na skříňce, peřince, u ručníčku, zkrátka všude. Emička chtěla medvídka. Do námi zvolené školky chodí všeho všudy sedm dětí a zrovna medvídek byl zabraný. Tak zamáčkla slzu a ukázala na želvu. Víkend předtím jsme byli totiž v ZOO a Emču naprosto uchvátily obří želvy. Ve školce strávila poslední srpnový týden dvě dopoledne, dokonce i s obědem, takže jsem se s ní nemusela po X měsících rozčilovat u jídla a ve středu už měla rýmu. Řekla jsem si fajn, stejně bude do konce týdne doma, tak do té doby nachlazení odezní a v pondělí už zase půjde a tentokrát na celý den. Byla spokojená, že konečně může spát nahoře s ostatními dětmi. No každopádně tam strávila dva celé dny a ve středu jsem ji vyzvedávala po o. Hned ráno poté teplota a během chvíle horečky. Ale takové, jaké ještě doposud neměla. Musela jsem s Bětkou odjet na kontrolu kyčlí, takže maroda vyfasoval tatínek. Od té doby, co s ní byl v nemocnici, když bylo Bětce čtrnáct dní, tak je na něj zatížená, když marodí. Všechno musí dělat tatínek. Já nesmím ani vybrat pohádku. Natož jí dávat meducínku. Dneska jsem doktorovi volala, že má už dost vysoké horečky, co s tím. Tak jsem musela naložit obě holky a dojet na vyšetření. Nějaký virus. Takže příští týden můžeme na školku zase zapomenout. A já se ptám, jak je tohle možný?

Všichni říkají, že se děti musí promořit bacily a je normální, že jsou první rok pořád nemocné. Najednou jsou v kolektivu, každý tam donese něco jiného. Jenomže. Ema je zvyklá od mala chodit mezi prcky. Hřiště, cvičení, plavání. Nikdy nic takového nechytla. Maximálně rýmu. Ale že by mi přišla domů a druhý den měla skoro čtyřicítky horečky? Nechci zpochybňovat péči vychovatelů a učitelů ve školkách. Ale, na rovinu, mají tam kupu dětí a za boha nemůžou být schopní všechno ohlídat. Když jsme ji tam vedli první ráno, bylo asi šest stupňů a mrňousové lítali venku. V mikinách a kraťasech. Emča byla teda docela oblečená, ale není zvyklá běhat ráno v šesti stupních venku. Takže je jasný, jak si zadělala na nudle. Jenže mě tohle donutilo uvažovat. Co až bude fakt zima. Zkontrolují, jestli má triko v kalhotách, jestli má na hlavě čepici a zda má suché boty? Tohle všechno jsem teď řešila jen a jen já a jsem v tomhle dost opatrná. Radši ji stokrát navlíknu a pak sundávám vrstvy, než aby jí byla zima a nastydla. V létě neustále mažu krémem a na sluníčko bez klobouku nebo kšiltovky nevyleze. Natož přes poledne. Ve středu jsem si všimla, že běhala na zahradě bez pokrývky hlavy a pražilo do ní slunce. A to jsem učitelce říkala, že má pak s sebou kšiltovku. Takže. Myslím, že potíž není jen v tom, že nemají děti ještě dostatečnou obranyschopnost, ale taky v tom, že personál nemá šanci všechno a všechny uhlídat. Zbývá mi tak jediné a to jest naučit Emičku se o sebe ve všem postarat. Říct si, když bude mít pocit, že jí je na nějakou část těla zima nebo horko. Že má mokré boty nebo ji zebou ruce. Doteď jsem nad ní bděla já, potažmo tatínek, měla veškerý komfort a nemusela si sama na nic myslet. Až na výjimky. Ale nebudu jí křivdit. Umí si říct, když má žízeň, hlad, je jí zima nebo horko. Ale něco jako – Mami schovej mi triko do kalhot – ještě čekat nemůžu. Kdybyste viděli, v jakém stavu mi ji vracejí. Ráno odchází čisté a nažehlené dítě a vrací se čuně od omáčky, kříd a se špínou až za ušima. No musíme si na to všichni zvyknout. Že každý den házím oblečení do pračky, to už jsem vstřebala. Nakoupila jsem jí starší věci z druhé ruky, protože obsah talíře vyklopený na nových kalhotách mě dost šokoval.

Ze všeho nejhorší ale je, že najednou je vaše dítě, které jste měli denně na očích, v péči úplně cizích lidí, kterým chtě nechtě musíte absolutně důvěřovat. Pořád jsem ale radši, i když to není zadarmo, že chodí první rok do soukromé školky, kde je výrazně méně dětí, než v té státní. Prcci jim tak nepřerůstají přes hlavu a je tu stále větší pravděpodobnost, že výše zmíněné uhlídají. A stejně tak prťata venku na procházce nebo na hřišti. Jsem s tou školkou vesměs moc spokojená. Je to taková velká rodina a HLAVNĚ, Emička tam chodí vážně moc ráda. A to je pro mě to nejdůležitější. O to víc mě teď mrzí, především kvůli ní, že musí být zase doma. Když už jsme ji začali zvykat na nový režim, tak se jí opět rozhodí. Ale jak jsem psala, ona je skvělá. Vše přijímá tak, jak to je. Slyšela jsem historky o dětech, které se drží maminek a ječí, že do školky nechtějí, tři týdny stonají a zvrací, když mají jít zpět. To u nás zjevně nehrozí.

Všem, co ještě potomky ve školce nemají, přeji hodně zdaru. Je to velký milník jak pro děti, tak pro rodiče. Nadobro totiž mizí miminko a stává se z něj z velké části samostatný človíček. Teprve tehdy děti začnou vše dělat samy účelně. I to, co jim nejde. Zkouší, protože to vidí u ostatních. Musím říct, že jsem neměla z nové životní etapy strach. Emičce jsem věřila. Spíš jsem se obávala vlastní reakce. A nakonec jsem ani nebrečela, když jsem viděla, jak je tam hned jako doma. Možná je to i tím, že od malička byla hlídaná a párkrát už byla na prázdninách u babičky a dědečka, takže na nás není tolik fixovaná a my na ni. Pro někoho je oboustranná fixace metr pro velikost lásky. Věřte, že nemilujeme Emíka o nic méně, než jiní rodiče svoje děti. Jen se nám narodila holčička, která je velmi silná osobnost a je hodně svá. Pomazlí se, jen když chce. Dělá jen to, co uzná za vhodné a do ničeho se nenechá nutit. Někdy to může vypadat, že jsme na ni přísní, ale ona potřebuje řád a mantinely. Kdykoliv jsem se pokusila rezignovat a nechala ji chovat se, jak se jí zlíbí, aniž bych na ni zvýšila hlas nebo jakkoliv zasáhla, narazila jsem jen já sama. Nejsem máma, co jí bude dělat culíky a rozplývat se u motání copánků blahem. Culíky jí budu dělat jen a proto, aby neměla místo vlasů jednu velkou koudel. Zatím stejně nic na hlavě nechce. Ani sponky, natož gumičky. Náušnice se jí nelíbí a raději chce být lvem, než mít v uších nějaké cetky.

Nebudu ostatní rodiče nabádat, aby se školky nebáli. A proč? Protože každé dítě je úplně jiné. Jediné, co bych doporučila, je na novou situaci mrně dobře připravit. Já jsem Emičce koupila knížku Rok ve školce a měsíc jsme si v ní spolu listovaly. A taky se svých dětí, ani jiných dětí neptejte, jak se do školky těší. Protože jak vám může být ten prťous schopný odpovědět, když vůbec neví, co ho čeká? Zkuste s nimi mluvit jako se sobě rovnými. Nebo si to obraťte sami k sobě. Představte si, že byste se třeba po půl roce viděli s nějakým známým a první otázka, co by vám položil, by byla – Jak se těšíš zítra do práce? Ve třech letech (skoro) už si zaslouží trochu jiné jednání. Ale pořád je důležité jim na cestu svítit.