Taková ta tříletá dovolená

Dneska jsou to přesně tři roky, co jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Prý se zase projednávalo, jestli se tomu dál bude říkat dovolená. Bude. Však jo, taková tříletá flákárna.

První mateřská byla zpočátku strašně super. Ležela jsem v posteli, koukala na Gilmorky a další seriály a nemusela jsem dělat vůbec nic. Po týdnu už jsem se ale začala docela nudit, tak jsem chodívala na procházky a chystala jsem si věci pro miminko. Prala, žehlila, čančala, protože už to mohlo přijít kdykoliv. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. To si totiž nejde ani představit. Ale tehdy se to ještě dovolenou docela i dalo nazvat. Když se Ema narodila, život najednou nabral obrátky. Plavala jsem v tom docela slušně. Nevěděla jsem, jak ji oblékat, koupat, kojit. Nic. Denně jsem brečela a propadala chmurám a měla jsem se za špatnou mámu. Po šestinedělí se to ale začalo pomalu lepšit a postupně jsem nabírala na jistotě. Myslela jsem si, že je to děsný zápřah. Že nic nestíhám. Bála jsem se jít na záchod nebo se jít osprchovat, že by mohla brečet. Do sprchy jsem si ji brala s sebou v sedátku. Obědvala, teda spíš vdechovala, jsem chleba, protože jsem ji přece nemohla nechat pár minut plakat. Hroutila jsem se, jak jsem unavená, protože jsem ji na čtyři hodiny dávala do kočárku a chodila s ní po Krčáku a Modřanské rokli. A divila jsem se, že po skoro dvaceti kilometrech nemám energii. V kočárku spala. Pak začaly příkrmy a najednou jsem poobědvala maximálně jablko. Takže se ze mě po půl roce od porodu stal kostlivec a jelikož jsem se v té době vdávala, Tim Burton by mě byl býval mohl obsadit do filmové verze Mrtvé nevěsty. No, a když se Ema začala plazit, lézt a pak i chodit, to už jsem měla za to, že to je konečná. Že už neudělám vůbec nic. Všichni mi říkávali takové to oblíbené jedno dítě, žádné dítě. A já to nesnášela, protože dokud nemáte s čím srovnávat, tak vždycky prožíváte to své osobní peklo. Emička byla od mala živel. Jen jsem ještě nevěděla, co mám, když spala celou noc.

Když bylo Emče něco přes rok a půl, tak jsem znovu otěhotněla. Nečekali jsme to tak brzy, takže jsem okamžitě začala počítat. V době narození miminka bude Emě dva a čtvrt roku. Měli jsme ohromné štěstí, že Emí začala hodně brzo mluvit. Ve dvou letech už mluvila ve větách a byla schopná si říct prakticky o cokoliv. Nicméně mi to dávala během těhotenství docela sežrat a já se strašně bála, co přijde, až se druhé miminko narodí. Věděla jsem, že to bude mazec, a když mi to ještě Ema neulehčí, tak mě za měsíc odvezou do blázince. Tak a teď se nějak pomalu dostávám k tomu, k čemu jsem se dostat chtěla. Jako druhorodička jsem měla jednu nesmírnou výhodu. Už jsem nebyla ze všeho tak děsně vyplesklá. Starost s oblékáním, koupáním, sprchováním sebe sama, to všechno mi odpadlo. Protože jsem věděla, že když ji nechám pět minut plakat, tak se vážně nic nestane. Že hlavu nemá z porcelánu, takže když jsem jí oblékala, nedržela jsem ji jako bych měla v ruce Fabergého vejce.

Rozdíl v tom mít jedno a dvě děti je vážně veliký. Vidím kolem sebe spoustu maminek, které mají třeba jen malá miminka a jsou vlastně ještě neuvěřitelně svobodné. Můžou jít ven s kočárkem, na jak dlouho chtějí. Pokud jim teda nevadí kojit někde venku na lavičce třeba. Teď to ještě jde, v mrazu už to bude horší. Když miminko spí, můžou vážně spát taky. Jako fakt. Já jsem to nedělala, ale hlavně proto, že jsem byla z noci odpočatá. Ale ten luxus je fajn si dovolit. Protože když se vám pak narodí dítě, jako je Bětka, které vstává minimálně třikrát do noci na mlíko a když zrovna nechce jíst, tak si má ve čtyři ráno potřebu povídat, tak to máte pak smůlu. Protože musíte přes den fungovat i pro to starší dítě. Když je kupříkladu nemocné a nemůže do školky. Nebo když jede tatínek do práce na kole a taxikaříte celý den. Do školky, domů, k doktorovi, domů, do školky, domů. Jako dneska třeba. Dnes už to vygradovalo, když jsem vyhodila večeři do koše, protože než jsem se ke svému talíři dostala, jeho obsah byl studený jak psí čumák. Dělala jsem Bětce první kaši, a když to Emí viděla, tak nutně potřebovala krupičkovou kaši. Emča už se naštěstí nají sama, takže jsem to ládovala do Bětky, a pak jsem si šla udělat jídlo. Jenomže v momentě, kdy jsem pozřela první sousto, tak mi Em oznámila, že jde kakat. Což zvládá sama, ale odnést to musíme spolu a utřít pak taky, protože jinak to nedopadá dobře. Když jsem si znovu sedla a vzala do ruky vidličku, pro změnu spustila Alžběta, protože byla unavená. Proč by odpoledne spala, že jo. Zbytečný. Takže jsem jednou rukou jezdila s košíkem a druhou jsem se snažila jíst. Jenže Bětky řev byl natolik pronikavý, že se ve mně zvedla vlna vzteku a studené těstoviny jsem šla rovnou vyhodit do koše. Nějak mi jídlo v ústech zhořklo.

Upřímně, tři roky jsem doma a poprvé cítím opravdu velkou krizi. Mít jen Emu, tak jsem furt venku, běhám a bruslím s kočárkem, chodíme cvičit apod. Teď už jsem tak unavená, že to poslední, na co mám ještě pomyšlení, je vydávat ještě další, natolik cennou, energii. Asi proto jsem vzdala nápad na to udělat si licenci na fitmami cvičení s kočárky. Co mi vlastně chybí? Ta možnost jít jen tak někam na jídlo do restaurace a nemuset přitom neustále opakovat – jez, nech toho, seď, nedělej čuňačiny – a držet při tom všem kojence v náručí. Chybí mi naše, moje a Kubovy, večery ve Zlých časech, Beer Geeku a Kulovým blesku. To jsme si prostě řekli uprostřed týdne, že se nudíme a šli jsme na pivo. Pak taky výlety, kam jsme nemuseli tahat kočárek a nosítko a taky spoustu dalších krámů, co kdyby náhodou. Chybí mi salsa a bachata, taneční večery v Macumbě a v Solidní jistotě. Možnost sejít se s přáteli, kdykoliv se mi zachce. Slavit s nimi narozeniny, a nebo jen to, že jsme na světě a jsme živí a zdraví a máme se navzájem. Listopadové koncerty J.A.R. v Lucerně a koncerty obecně. Chybí mi to, co jsme s Kubou nestihli ani prožít. A teď asi většina čeká, že řeknu, že to je sice pěkný, ale mám rodinu a kdesi cosi. Ano, to je sice pravda, ale já po těch třech letech cítím, že už potřebuju začít žít taky pro sebe, pro nás dva, nejen pro naše děti. Bětka je ještě malá, takže mě potřebuje prakticky nonstop. Jsem natolik uvědomělá, že je mi jasný, že to tak ještě nějakou dobu bude. Někdo by podotknul, že se mi ještě po tomhle období bude stýskat, až budou holky velký. Možná. Ale věřte nebo ne, nikdy nezapomenu na ten dnešní pocit, který mnou projel u večeře, která skončila v odpadcích.

Mít děti je to nejkrásnější, co může člověk zažít. Ale stejně tak máme jako rodiče, nebo spíš asi matky, právo na to, mít toho někdy po krk. Někdy mě udivuje, kolik toho jsme kvůli dětem schopní obětovat. Někteří z nás až moc, někteří zase příliš málo. Záleží asi na povaze a taky na tom, co je pro koho stěžejní a co staví do popředí. Já zřejmě už obětovala příliš a teď cítím, že potřebuju zase něco málo uloupit pro sebe. V hlavě mám tolik nápadů na seberealizaci, ale pořád nemám dostatek prostoru. Dávat si nějaké cíle u mě nikdy moc nezabralo. Napsala jsem si to do diáře a pak jsem div netrhala vzteky stránky, když mi to nevyšlo. Něco jako u kuřáka – zítra už opravdu přestanu kouřit. Stále je pro mě důležitější, abych s Bětkou šla ven, aby byla na vzduchu, než abych konečně namalovala ty tolik kýžené podzimní obrázky nad stůl. Než se k tomu dostanu, přijede Martin na bílém koni. A tak je to zkrátka se vším. A teď je otázka, jestli je to normální všechno obětovat pro dobro dětí nebo jestli by člověk měl i jako rodič být někdy trochu sobec.