Výchova dětí a zejména těch prvorozených - inspirováno Nevýchovou

Téma dnešního článku není tak úplně z mojí hlavy, i když mi v ní něco podobného už dlouho leží. Možná spíš v žaludku. Mám na mysli výchovu prvorozených a druhorozených dětí a jak se proměňuje vztah rodičů k dříve narozeným potomkům s příchody těch dalších. Včera jsem zhlédla webinář Nevýchovy s názvem Tajemství výchovy prvorozených dětí. Byla jsem připravená na všechno, zejména na to, že se v určitých negativních aspektech budu poznávat. A taky, že ano a půlku webináře jsem zase probrečela. Pokusím se nějak shrnout poznatky, které jsem během vysílání nashromáždila a dám je do kontextu s vlastními zkušenostmi.

Zásadní je rozdělení na dvě období. To jest období před sourozencem a po sourozenci. A já bych dodala ještě jedno. Údobí, než se vůbec stanete rodiči. Tím posledním bych asi začala. Nebudu se o něm nijak zvlášť rozšiřovat, ale během první fáze dochází ke shromažďování poznatků a hmotných statků týkajících se budoucího člena rodiny. Z těch poznatků můžu jmenovat třeba čtení různých těhotenských knih a časopisů, což jsem ani nedělala, protože jsem si dost dobře uvědomovala, že na dítě vás nepřipraví nic. Ani dobrá kniha, ani masáž hráze, nic. Hmotné statky zahrnují kočárek, postýlku, přebalovací pult, vaničku, hadříky a další milion věcí, o kterých vám zkušenější matky radí, že se bez nich neobejdete. Obejdete, ale to předem nevíte. Každopádně před prvním dítětem máte neuvěřitelné množství času a připravujete se na to být dokonalým rodičem. A o tom už mluvila včera Nevýchova. Problém nastává ale po narození prvního potomka. Ta dokonalost, jakou se rodič snaží vyznačovat, se postupně přenáší na dítě. Už to není o tom, že my pro dítě chceme to nejlepší. Tzn. že mu kupujeme ty nejdražší příkrmy, mažeme bio olejem apod. Jak přibývají měsíce, postupně tvoříme svůj malý Pygmalion a neustálými pochvalnými komentáři a tleskáním kvůli každému bobku, dokonalost přenášíme na něj. Stojí v centru naší pozornosti a každý jeho úspěch je i naším úspěchem. Pasení koníčků, první úsměv, první přetočení, cucání palců, chytání věcí, plazení, lezení, chození, první slova, první věty, poznávání zvířátek, barev. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Na všechno netrpělivě čekáme a za všechno dítě chválíme. Je zvyklé na naši stoprocentní pozornost a hlavně na to, že když něco udělá správně, přichází odměna. To je systém, který dítě pochopí velmi rychle. Stejně tak jako v opačném případě, když něco provede, tak přijde trest. A pak přijde rána v podobě narození sourozence.

Do této chvíle mělo dítě rodiče jen pro sebe. Nic než ono nemělo takovou prioritu. A najednou je tu vetřelec. Nevýchova vyděluje dva typy změn v chování dítěte. Buď se stane, že dítě zvlčí, anebo se z něj stane rozumné dítě. Já bych spíš řekla, že dost předčasně vyspěje. Druhý typ změny je prý častější u holčiček. Maminy, co mají prvorozené holčičky, jistě znají takové to papouškování. U nás to vypadá třeba takhle: „Bětko, nech tu skříňku, nelez tam.“ Napomenu Bětku. „Bětuško! Nech to! Nelez tam! Jdi pryč!“ Papouškuje Emča. Mám ji prakticky pořád za zadkem a cokoliv udělám ve vztahu k Bětce, okamžitě přiběhne a dělá totéž nebo strhává Bětky pozornost na sebe. Nicméně ta změna, která nastává po narození miminka, musí být pro tu malou duši jen těžko pochopitelná. Najednou si s ním maminka nehraje tak jako dřív. Pořád nosí miminko a místo malování chodí ven na nudné procházky s kočárkem a ani nemůže být pořádně na hřišti, protože brácha nebo ségra má hlad, sotva vystrčí paty ze dveří. Někteří radí, že je potřeba staršího sourozence do péče o miminko zapojit. Aby neměl pocit, že je na druhé koleji, ale že je v rodině stále důležitý. Ano, ale asi jen do určité míry. A taky je důležitý způsob, jakým o pomoc prvorozence žádáte. A především, že o pomoc žádáte a ne, že nařizujete, aby něco udělal. Tady Nevýchova radí nenakládat na starší dítě zodpovědnost za mladšího. Vy jste rodiče a především vy se musíte o svoje dítě postarat a ne, že v rámci zapojení se o péče o miminko přenecháte některé činnosti vlastnímu potomkovi. Který navíc ještě nemůže být schopný, ani to po něm nelze chtít, aby se o miminko postaral. V jakémkoliv věku. Zhruba v této části uvedla přednášející pravdivý příběh. Nechce se mi to úplně parafrázovat. Navíc já bych ničeho takového schopná nebyla. Ale shrnu to, abyste měli představu, jak někteří rodiče své prvorozené dokážou v tak útlém věku poznamenat.

Za úkol jsme měli zavřít oči a představit si, že jsme pětiletá holčička, která sedí v obýváku na koberci a hraje si. Přijde za ní maminka, že musí dolů k tetě, protože zapomněla koupit mlíčko a aby mohla dodělat koláč, tak potřebuje pár deci. Holčička měla pohlídat mladší sestřičku a pokusit se ji udržet v neřvoucím stavu. Jenomže sotva se zabouchly dveře, malá sestřička začala plakat, protože neviděla maminku. Takže starší holčička započala s trdlováním, které obvykle fungovalo a taky, že zabralo. Skákala, točila se, tancovala. Jenomže pak zavrávorala a do ségry strčila a ta spadla a bouchla se do hlavy o stolek tak, že jí začala téct krev. Samozřejmě se znovu rozplakala a to tak, že pomalu nemohla dýchat. Holčička zařvala mami, jenže maminka nikde nebyla. Vzpomněla si na to, jak šly s maminkou po ulici a na silnici ležela kočka v kaluži krve a maminka jí řekla, že půjde do nebíčka, když má takhle kolem sebe tolik krve. Tak si holčička myslela, že i sestřička půjde do nebíčka, protože jí teče krev. No a v tom mohutném řevu se domů vrátila maminka a slyšela nářek. Přiběhla a ptala se holčičky, co se stalo. Jenže ta plakala, protože byla z celé té situace v šoku. Maminka ji pokárala, že měla na sestřičku dávat pozor a místo toho pláče a teče jí krev.

Ta scéna byla natolik emotivní, že jsem měla knedlík v krku a po tvářích se mi valily slzy. Já osobně bych nikdy něčeho takového nebyla schopná. Nesvěřila bych přerostlému miminku ještě menší miminko. Na takovou zodpovědnost není dítě v tak nízkém věku připravené a žádný rodič nemá právo na něj valit tak velkou tíhu. Já spíš Emu nechávám, co se týče péče o Alžbětu, bokem. Ona občas sama přijde, že chce něco udělat. Třeba ji umýt nebo nakrmit. V tom jí pak samo sebou nebráním. Ale ať je Ema sebevíc šikovná a skvělá ségra, na tohle kolikrát nestačí sami rodiče, natož batole. Myslím, že v tomto ohledu máme doma konto čisté. Má jen takové povinnosti, jaké by ve svém věku měla mít. Musí si mýt ruce, uklízet hračky, oblékat se a svlékat. Nic, co by ji mělo nějakým způsobem zatěžovat nebo frustrovat.

A jak z toho kolotoče ven? Nikdo není dokonalý a snažit se být dokonalým rodičem je nesmírně vyčerpávající a jak jsem zjistila, spíš kontraproduktivní. Je fajn v té honbě za perfektností polevit a uvědomit si, že naplňovat vlastní ambice skrze děti, je blbost. Pak s nimi budete akorát chodit předčasně k psychologům a řešit, proč nemají dostatek sebevědomí. A odpověď je nasnadě. Od mala jste na ně kladli přehnané nároky a oni ve snaze vám vyhovět, nikdy nebudou mít pocit, že jsou dobří. Protože nikdy nebudou moct naplnit nenaplněné ambice svých rodičů. Zatímco vy budete snít o tom, že bude Maruška vydělávat statisíce jakožto právnička, Maruška bude ve sprše zpívat se sprcháčem v ruce a sledovat se slzami v očích Superstar.

Další zásadou, kterou byste měli podle Nevýchovy jako rodiče dvou a více děti ctít, je nesrovnávat je. Každé dítě je jiné a myslet si, že sourozence vychováváte stejně, je nesmysl. Už jen ten diametrální rozdíl, do jakého prostředí se narodí. To už je samo o sobě protimluv. Takový evergreen: „Vždyť je oba vychovávám stejně. Tak jak to, že jeden je takový a druhý makový.“ Nemyslím si, že by se měl člověk stydět, když se ke každému z dětí chová jinak. Ovšem za předpokladu, že tím ani jeden z nich nebude trpět. Já třeba vnímám ohromné rozdíly v tom, jak jsem přistupovala od začátku k Emě a jak přistupuju k Bětce. Je to věkem, zkušenostmi a taky určitým nadhledem, které člověk během výchovy dítěte získá. S Emou jsem opravdu asi toužila po tom být skvělá. Aby hned lezla, a když nelezla, tak jsem se cítila frustrovaná a méněcenná. Všechny děti kolem už chodily a Ema se sunula po kolenou a plazila se stylem raněný voják. Pokud by Bětka měla psychomotorický vývoj stejně opožděný jako Emča, nebudu se nijak vzrušovat, protože vím, že se to tak jako tak jednou naučí. A kdy to bude, to je čistě na ní. Nebudete horší rodiče jen proto, že vaše dítě ve dvou letech ještě neumí počítat do deseti. Ten přístup k oběma je hodně rozdílný a Emča měla bohužel asi tu nevýhodu, že byla první a stala se takovým nechtěným (rozumějte ne cíleným, ne že jsme ji nechtěli) zkušebním modelem. Všechno jsme se na ní učili. A pořád učíme. Bětka oproti ní roste trochu jako dříví v lese. Velkou spoustu věcí vypouštím a možná to bude v budoucnu nevýhoda druhorozeného dítěte. Už to naopak zase tolik neprožíváme. Ale k tomu srovnávání jako takovému. Chci se ho co možná v největší míře vyvarovat. Nejsem naivní a myslím, že mi to někdy asi ujede. Pod návalem emocí nebo vzteku, který mi občas, no docela často, holky působí. Ale takové to: „Co to zase děláš? Podívej se, jak ségra jí. Proč ty musíš dělat opak?“ Nebo: „Co ta dvojka z češtiny? Ségra má jedničku.“ To jsou zabijáci sebedůvěry a sebevědomí. A pokud chceme vychovat sebevědomé a cílevědomé děti, neměli bychom hřešit slovy. A už vůbec ne se něčeho takového dopouštět na svých dětech.

Aby se prvorozené dítě mohlo cítit, že o svoje rodiče nepřišlo, potřebuje jednu zásadní věc. Být někdy s maminkou nebo tatínkem, či dokonce oběma samo. Bez vetřelce. To je něco, co konkrétně mě dost trápí. Bětka je ještě hodně malá a vzhledem k tomu, že je ještě závislá na mléčných zařízeních, nemůžu ji někomu nechat, popadnout Emu a jít s ní třeba do divadla nebo plavat. Jednou o víkendu jsme byly společně na komentované procházce a hledaly jsme trilobity. Tatínek byl doma s Bětkou, ale stále jsem byla na telefonu, kdyby se savec přihlásil o slovo. A pak je tu ještě ten fakt, že chceme s Kubou trávit čas společně, jako rodina. To vylučuje tu možnost rozdělit se na skupinu A a skupinu B. Možná jsem teď trochu alibista a jednoduše se nechávám příliš ovládat vlastním strachem. Kdybych Emu popadla a někam s ní šla, nic by se vlastně nestalo. Kaše tu je, přesnídávky taky, takže hlady by neumřela. Mlíko už je teď spíš doplňkový sortiment. Alespoň z mého pohledu. Takže na tomhle je ještě třeba zapracovat a já si toho jsem moc dobře vědoma.

Do článku jsem vnesla velký kus sebe. Ne všechno jsou myšlenky Nevýchovy, ale je fakt, že tentokrát se s ní dost shoduju. Nejsem nevýchovný typ rodiče, jsem spíš autoritativní. A ačkoliv jsem se o partnerský přístup snažila, narazila jsem. I když poslední dobou můj autoritativní přístup trochu selhává. Přičítám to krizi ve třetím věku dítěte. Snad jsem vše vyjádřila dost pochopitelně a srozumitelně. Informací bylo mnoho a jejich přijímání je silně subjektivní záležitost. Je to jako když si děláte poznámky při přednáškách. Když srovnáte troje zápisky z jedné přednášky, často, pokud se nejedná o faktická data, máte pocit, že se jedná o tři různá pojednání. Jsem otevřená diskuzi. Takže pokud by se chtěl někdo zeptat na nějakou konkrétní část, stačí napsat. Já doufám, že jsem zmínila tak nějak všechno. Ale jak říkám, je k tomu přidružených dost mých myšlenek.