Hurá zase po roce, jsou tu další Vánoce

Tak jsem se konečně dostala k tomu předvánočnímu článku. Už jsem přestala počítat, jak dlouho ta naše domácí anarchie trvá. Ale já jsem se rozhodla, že si Vánoce dětskými neduhy nenechám zkazit. Maki, to je pro tebe.

Letos je to nicméně ale docela dřina. Nejtěžší je najít si vůbec čas a energii na to něco tvořit. Co, tvořit, vymyslet, co bych chtěla udělat. Pro mě vánoční čas vždycky začíná první mandarinkou. Jakmile sloupnu první slupku a ucítím tu notoricky známou vůni, tak vím, že se Vánoce blíží. Rok co rok dělám adventní věnec. Vždycky jsem ho motala ze chvojí, kolem dokola rozmístila svíčky a nějakým neinvazivním způsobem na něj navěsila cetky. Minulý rok jsem dokonce sháněla pletený svetr a halila slámový korpus do pleteniny. A ještě jsem motala bambulky. Sob mi říkal, že se s tím vůbec takhle patlám, že se na to nevykašlu. Ale tak loni jsem měla ještě kupu času. Bětka se pekla v břiše a Emča už byla celkem samostatná. Letos jsem zvolila úplně jinou formu adventního věnce. On to vlastně není věnec. Potřebovala jsem něco rychlého a bezbolestného. Až na mě někde vykouknula skandi verze a já věděla, že to je přesně to, co tento rok hledám. Měla jsem koupený tác, na který jsem hodlala jen svíčky postavit a kolem klasicky poházet vánoční pičičinky. Ale skandi video vypadalo fakt super. Kolem svíček se jen nasypaly vlašské ořechy a na svíčky se vystřihly z černého papíru hvězdičky a nadepsaly se příslušnou číslicí. Jedna až čtyři. Netrvalo to ani půl hodiny a měla jsem hotovo a ještě to vypadá skvěle. Pak jsem ještě akvarelkama namalovala tři obrázky nad stůl a mám asi s výzdobou pro letošek hotovo. Ještě jsem si teda vymyslela, když už jsem si pořídila nové štětce na akvarel, že namaluju štítky se jmenovkami. Ale to už mi trochu hoří koudel u zadku, protože Ema je, opět, nemocná. Tudíž na to asi už nebude prostor. Není ani tak problém, že bych to malovala před ní, protože děti vám uvěří všechno, co v sobě skrývá jistou dávku magie. Mám vymyšlené, že ty štítky musím Ježíškovi připravit, protože toho má hodně a sám to nestíhá. A abychom věděli, co je pro koho, tak musíme udělat jmenovky. Potíž je v tom, že jakmile vyndám štětec, jakýkoliv, tak chce Emča malovat taky. Barvičky, co potřebují vodu, to je zkrátka magnet. A ještě mi leze na klín, protože musí mít moje výtvory z první řady. Tudíž se obávám, že je to předem prohraná bitva.

Další položka na seznamu je vánoční stromeček. To bude letos ne oříšek, ale přímo ořech. Bětka se plazí a zvedá se na kolena, potažmo špičky a nárty úplně o všechno. Za cokoliv se může přitáhnout, tak to stojí za zkoušku. Jídelní křesílko, gauč, křeslo, skříňka, židle, věšák na prádlo, šuplíky v kuchyni, nohavice, Emy vlasy (když sedí na zemi), žaluzie, apod. A teď si představte stromeček ověšený ozdobami. Nějaká pěkná větvička, hm? Loni jsem koupila krásné nové ozdoby. Myslím, že tento rok nespatří světlo světa a Ježíšek se bude muset prohlížet v sušeném ovoci a látkových ozdobách. Minulý rok jsme poprvé jeli do lesní školky legálně strom uříznout. Je to super. Dají vám pilku, pustí vás do obory a můžete si najít a uříznout stromeček dle vašeho osobního vkusu. Není to úplně levná záležitost, ale za ten zážitek to stojí. Akorát je fajn si vzít holinky nebo nějaký old schoolový boty, protože tam je celkem bahno a loni jsme tak nemohli cestou odtamtud zavítat do kavárny, protože jsme byli jak tři čuníci. Teď o víkendu tam máme zase namířeno, tak snad tam ještě nějaké koště pro nás zbylo. Asi se z toho stane tradice rodiny Losů. Nebo taky ne, protože jsou holky nemocné a nejspíš se budeme muset spokojit s jedlí koupenou u Alberta nebo u Obi. No a stromeček zdobíme v předvečer Štědrého dne. I když vlastně nevím, jestli jsme ho kvůli Emče nezdobili už dřív. Teda zdobili. Já ho zdobím. Doma jsem to dělala taky já jakožto nejmladší člen domácnosti. Za pár let předám žezlo holkám.

Dárky. To mě vždycky docela bavilo. Vymýšlet a nakupovat. Měla jsem vždycky radost, když jsem přišla na něco nového a neokoukaného. Žádné ponožky, papuče, trencle a tak že jo. Ale měla jsem ráda, když jsem si mohla všechno v obchodě prohlídnout. Poslední roky je to trochu smutné. Všechno totiž nakupuju přes e-shopy. Letos je to úplný extrém, protože je Ema ustavičně nemocná. Není tak ani možné, abych se jela s Bětkou někam podívat. Vánoční atmoška mě tak dočista míjí. Ode dneška je zase doma, takže vánoční trhy v Plzni tento víkend padají. Když to klapne, tak pojedu v pondělí s Bětulí za naší drahou vánočnicí Maki do Prahy. Takže se za nás modlete, ať si může vzít tatínek home office, abych aspoň něco málo z vánoční atmosféry nasála. Ale žel bohu ne svařák, protože za A řídím a za B mě pořád vysává ta malá pijavička. No každopádně letošní dárky jsou všechny komplet doručené přepravními společnostmi. Teda vlastně než je předám Ježíškovi.

Co dál? Cukroví. V tom jsme s mámou profíci. Už jsme se toho společně napekly tolik, že nám to jde vždycky pěkně od ruky. Nejsme blázni, abychom dělaly padesát druhů. Takže jsme se omezily jen na tři. Linecké, křehké hvězdičky a důlkové koláčky. Já jsem pak ještě sama pekla perníčky. Perníčky jsou pokaždé peklo. Nikdy, nikdy, nikdy se mi ještě nepovedlo sehnat zdobičku, se kterou bych se nemusela rozčilovat a nadávat, že už to nikdy znovu dělat nebudu. Protentokrát jsem zvolila cukrářské sáčky s ultratenkou špičkou, do čehož jsem vkládala velké naděje. Marně. Opětovně se mi v polevě dělala vzduchová bublina a málem jsem praskla vzteky, jak jsem se snažila z toho něco vymáčknout. Pět sáčků letělo do koše. Ze zoufalství jsem pak koupila takovou děsnou plastovou věc a hotovou polevu, kterou jsem do toho vytlačila a dodělala zbytek perníčků. Přesto jsou letos asi historicky nejhezčí. Tak ještě aby byly taky k jídlu. Emča mi pomohla s jedním plechem při vykrajování, pak pravila, že už nechce a bylo vymalováno.

Pak už asi jen takové drobnosti, které ale neřadím mezi nějaké extra tradice. Před časem jsme namalovali pruh za televizí v obýváku tabulovou barvou. Měla jsem totiž děsně velké ambice, že budu krasopsát. Protože jsem si naivně myslela, že bude Ema chodit do školky. Netušila jsem, že tam víc nebude, než bude. Takže na nějaké super kaligrafické nápisy není vůbec čas a prostor. Chtěla jsem udělat takovou pěknou malůvku. Ema spala, Bětka taky, tak jsem vzala houbu, že smažu narozeninový obrázek. V momentě, kdy jsem udělala první tah houbou, se probudila Alžběta a začala řvát jako na lesy. Vyndala jsem ji z postýlky. Nalepila se mi na nohy a řev byl ještě naléhavější. Musela jsem si ji dát do nosítka a malovat i s ní na břiše. Výsledek připomíná naivní umění a sob má místo parohů dubové listí. Na závěrečnou fázi ještě vstala Ema s pláčem a vynadala mi, že jsem jí smazala narozeninový nápis s trojkou, že už jí nejsou tři a nemá žádný narozeniny. A proč já to teda dělám? Jo a taky jsme lili olovo. To byla velká zábava. Než jsme to vůbec nějak roztavili. V krbu, jestli si dobře vzpomínám. Ještě bych chtěla udělat lodičky ze skořápek. To je podle mě docela neškodná činnost. To by nemuselo skončit fiaskem.

A to je asi všechno. Naše vlastní tradice a zvyky si teprve tvoříme. Kuba není takový vánočník jako já. Takže je mu třeba jedno, co budeme jíst. Každý rok máme na talíři rybu. Ale kapra, řízky a bramborový salát byste na naší štědrovečerní tabuli nenašli. My jdeme prostě vždycky proti proudu. Nedivila bych se, kdyby letos stromeček visel ze stropu. Ale ty základní zvyky a tradice dodržujeme. Těším se, až zazvoní zvoneček a holky se vrhnou na dárečky. Emča už bude letos podle mě úplně paf ze všeho a Bětka se třeba stihne ke stromečku doplazit dřív, než zhasne poslední prskavka.