Zdraví, zdraví, zdravíčko

Tři dny do Vánoc. Venku řádí zase nějaký Kyril. Jedno dítě spinká, druhé chodí co minutu s nějakým požadavkem. Mé rozpoložení nadprůměrné.

Předně bych chtěla říct, že samozřejmě vím, že nejsem jediná máma, která má dvě malé děti a prožívá to, co já s holčičkami. Ale! Popravdě řečeno, trochu sobecky řečeno, je mi to srdečně jedno. Nikdo mi nevidí do hlavy a nedokáže se ani přiblížit tomu, co cítím. Ačkoliv se to často snažím dost autenticky popsat. Každý jsme nějaký a míra snesitelnosti toho, co nám život přináší, je u každého jiná. Mně asi nebyla do vínku dána dostatečná míra trpělivosti a snadno podléhám chmurám. Zkrátka a jednoduše se nad negativní situace nedokážu povznést, přestože jsem schopná si racionálně odůvodnit, jaká pozitiva by mi opačný přístup přinesl.

V životě už jsem si prošla mnohem závažnějšími obdobími, prala jsem se o vlastní život, takže bych teď vlastně měla být ohromně nad věcí. Nejsem. Sotva se člověk z otřesných zážitků otřepe, myšlení se zase pozmění. Teď to zní hrozně nevděčně a rouhačsky. Samo sebou jsem ráda, že jsem utekla hrobníkovi z lopaty, nemám obličej na maděru, můžu normálně žít a fungovat a ještě mám krásnou rodinu čítající skvělého muže a dvě zdravé děti. Ale ne vždycky a v každé situaci si to uvědomuju a podléhám tíze okamžiku.

Když Emča chytila v červenci neštovice, řekla jsem si fajn. Aspoň to bude mít za sebou. Blbý, že to vyšlo zrovna do těch největších veder a kromě toho, že musela být nějakou dobu v karanténě, tak pak ještě nesměla tři týdny na sluníčko, aby neměla jizvy. No nějak jsme to přežily. Dopoledne jsme alespoň mohly trávit na terase. V září nastoupila do školky. Věděla jsem, že bude častěji nemocná, ale jak často a hlavně jak dlouho to bude pokaždé trvat, to jsem si nepředstavovala ani v těch nejčernějších snech. Já jsem hodně aktivní člověk, který potřebuje alespoň minimální pohyb na vzduchu. Hlavně v březnu k nám přibyla Bětka a jak je známo, miminka vzduch potřebují. U Bětky je navíc potíž v tom, že neusne jen tak, když ji dám do kočárku. Musím jet. Dlouho. Aby spala tvrdě. Takže. Je to asi tak, že je Emík týden ve školce, pak přijde rýma, vzápětí kašel, který se změní v chrchel a rýma ve sliz. Léčení trvá minimálně čtrnáct dní, spíš tři týdny. Tudíž týden ve školce se rovná tři týdny doma. Od října doteď strávila ve školce necelé tři týdny. Jsem alergická na výraz promořit. Musí se promořit bacily. Super. A jak dlouho to dokáže to tříleté tělíčko snášet? Nehledě na to, že to od ní všechno chytá Bětka, takže kolikrát jednou rukou odsávám nudle vysavačem a druhou utírám tekoucí soply. No je to očistec. Teď má Emča za sebou týden doma, má antibiotika a vypadá to, že zabrala. Dost mě ale trápí ten fakt, že do tak malé holčičky musíme cpát chemii. Ale už nebylo zbytí.

A co děláme doma, když je pořád nemocná? No. Já prosedím většinu času s hlavou v dlaních. Pak taky vařím, uklízím a utírám holkám zadky a nudle. Emí už po obědě nespí. Jen výjimečně. Den je tak hodně dlouhý. Zvlášť, když devadesát procent času máte na ruce kojence, který si na vás vybudoval chorobnou závislost. Hodně si hrajeme s legem, které si musí ale Emí dávat na stůl, což u ní vyvolává jistou dávku nelibosti. Proč? Protože Bětka je všude. Stačí mžik a oči plameňáka by byly v jejím trávicím traktu. Taky si malujeme, lepíme. Zjistila jsem, že nemá smysl vymýšlet nějakou přehnaně sofistikovanou zábavu, protože u toho madam nevydrží a já jsem pak akorát naštvaná, že jsem se s tím vymýšlela a bezúspěšně.

Zpočátku jsem hodně řvala. Pořád. Zakazovala, přikazovala, vyhrožovala. Ale můžu říct, že s každou další nemocí se četnost a intenzita řevu snížila. Sice není den, kdy bych nezvýšila hlas, ale minimálně už to není co minutu. Mnohé jsem se o sobě naučila. Díky zdravotní krizi se mi odkryly záporné tváře mojí osobnosti. Asi je to i hodně ovlivněno nedostatkem spánku, který se za těch necelých devět měsíců už jen prohlubuje. Nejdřív Bětčiny koliky, teď zuby. Kojení a přílišné bdění i uprostřed noci mi ubírají natolik cennou energii, která by se mi přes den tolik hodila. Nicméně nebudu alibista a narovinu přiznám, že dokážu být hodně zlá. Že dokážu vyprodukovat takové množství vzteku, že bych ohnula železnou tyč jak Zeton. A když jste neustále zavření mezi čtyřmi stěnami, není jak tuhle negativní energii ventilovat. To pak stojím uprostřed místnosti a dupu do země jako vzteklá a pištím jak myš, protože nemůžu ani popadnout kecky a jít si zaběhat. Což způsobuje Emčin záchvat pláče, protože neví, co to má znamenat. Pak jí vysvětluju, že už je maminka hodně unavená a kdyby mě nezlobila a Bětuška kdyby neustále nebrečela, tak by to bylo výrazně lepší.

To je zase antikoncepce tenhle článek, co? Ale stačí těch pár odstavců a cítím se mnohem líp. Psaní je pro mě terapie. A léčí moji labilní duši.

A co bych si přála, když přijde ten Ježíšek? Aby už nějaké vyšší síly nedopustily, aby byla Emička tolik nemocná. Není to fér. Tak malé dítě by trpět nemělo. A taky by se nám všem ulevilo, kdyby se z Bětky konečně vylouplo usměvavé dítě, protože když se směje, tak byste jí dali pětikorunu. Nepřeju si nic víc, než zdraví pro celou rodinu. I když to jsou jen virózy a já vím, že mnozí trpí opravdovými vážnými nemocemi, které často vyléčit ani nejdou, tak přesto to není jednoduché. A já bych byla vděčná, kdyby mi bylo dovoleno si to naše malé drama žít a moct si postěžovat. Já nejsem superžena, nemám žádný kouzelný nápoj, který by mi rázem dopřál novou dávku energie. Jsem jenom člověk a mám omezené možnosti, jak energii načerpávat. A taky mám city a prožívám denně velkou dávku emocí, ano hormony, a není jednoduché s tím v uzavřeném prostoru takovou dobu pracovat.

Zítra se ale už těšíme všichni na zdobení stromečku. Emička už má starťáka. Je jak na péro, protože už umí celkem obstojně počítat, takže pojem tři dny je pro ni už snadno měřitelný. A jelikož budou letos jen nerozbitné ozdoby, tak ji asi nechám si stromeček ozdobit podle jejího gusta. Mohlo by to být docela zábavný. A to jsou ty momenty, které za tohle peklíčko stojí. Zítra se zase stokrát rozčílím, až si bude z Bětky dělat živou panenku, nimrat se v jídle, až se za mnou Alžběta poplazí přes celý byt na záchod s tím svým mamamamamama. Ale večer si zase sednu, nadýchnu se a budu mít v hlavě jen to pozitivní, co ten den proběhlo. A to je podle mě alfa a omega všeho. Tak jako je žena schopná zapomenout na bolest z porodu, tak jsou rodiče schopni eliminovat šílenosti, co jim děti provádí, pro ten úsměv, pohled a pusu na dobrou noc.

Veselé Vánoce a šťastný rok 2019 všem dobrým lidem, kteří mě v mém blogovém emočním výlevu neustále podporují. Pevně doufám, že vás budu bavit i v následujícím roce.