Experiment

Mám křídla. Kdo mi je dal? Budu je mít napořád? Co když mi je zase vezmou? Ale jak mám vzlétnout? Chci jimi třepetat. Zkusím se odrazit. Nejde to. Tak ještě jednou. Zavírám oči a obličej svírám v bolestné grimase. Nejde to. Sedám si do trávy. Pokládám hlavu na kolena a po nohou mi stékají slzy. Křídla mi visí podél těla jako záclony lemující okna. Pomalu zapadají prachem. Na nohou mě šimrá ranní rosa. Po stéblech trávy se kutálí kapky. To jsou slzy štěstí oslavující nový den. Určitě nejsou slané jako ty moje. Ochutnávám je. Nejsou. Jsou svěží. Jejich životadárná síla mi vlévá do žil novou krev. Vstávám. Znovu zavírám oči. Teď to půjde. Dokážu to. Musím. Vždyť nevím, jak dlouho budu křídla mít. Chci vidět svět z ptačí perspektivy. Chci cítit vzduch proudící kolem mého do košile zahaleného těla. Soustředím se na místa, kde mám křídla vsazená. Pohyb. Pohnula jsem jimi. Cítím mravenčení po celém těle. Na rukách mi naskakuje husí kůže. Znovu zkouším křídly pohnout. Lehce se vznesu do výšky. Rychleji. Teď rychleji. Křídla mě vynáší pár metrů nad zem, ale nezvládám mávat oběma současně a končím obličejem v mokré trávě. V ústech mám pampeliškové chmýří. Ležím v trávě. Ruce i nohy rozhozené do stran. Koukám na oblohu, kterou křižují hejna ptáků. Zavírám oči. Najednou cítím euforický pocit. Rozlepím jedno oko. Koruny stromů zmizely. Můj bezpečný, stromy ohraničený, prostor je pryč. Otevírám druhé oko. Přede mnou je jen obloha. Modrá. Blankytně modrá obloha. Bojím se pohnout. Zkouším svěsit nohy. Padají dolů. Pode mnou je hluboká propast, na jejímž konci se ve větru hýbe orosená tráva. Dokázala jsem to. Letím. Já letím! Vnímám zvuk pohybujících se křídel. Co teď? Pohyb doprava. Dobře. Pohyb do leva. Ano. Škoda, že se na ně nemůžu podívat. Musí být obrovská. Mají peří? Musí mít peří. Líbí se mi, jak legračně mi nohy visí dolů a jak hýbu v prostoru prstíky. Jsem anděl. Jsem anděl? Žiju vlastně ještě? Je to sen? Ruce. Mám ještě ruce, můžu si sáhnout. Mám peří. Lehounké, hebounké. Fouká vítr. Najednou se mě snaží odnést pryč. Kam? Nechci daleko od svého místa. Od louky uprostřed lesů, kde se mezi vysokou travou tyčí barevná kvítka. Zvonky. Zvonečky mám nejraději. Nijak zvlášť nevoní. Ale jsou fialové a tu já ráda. Ale kam mě nese ten vítr? Zaberu křídly. Trochu sklouznu. Znovu. Nabírám jistotu. Vrhám se střemhlav dolů. Vítr mnou hodí a zamotávám se do koruny vysokého majestátního smrku. Jeho špička se kinklá ze strany na stranu. Já s ním. Poryv větru mě uvolňuje. Padám k zemi. Nestíhám rozpřáhnout křídla. Probouzím se.