Mezi námi sestrami

Včera jsem slibovala článek o tom, jak se často realita neshoduje s představou o trávení chvil s dětmi. Jenomže Emča mě docela překvapila. Dost možná proto, že jsme nebyly venku samy, ale měly jsme společnost.

Každopádně je to tak rok, a myslím, že jsem o tom tehdy i pár řádek sesmolila, co takhle napadl sníh jako teď. Vzala jsem boby a měla jsem představu, jaká to bude s Emí venku sranda, že ji budu vozit a ona se bude smát a radovat se z té bílé peřiny venku. A ono to tak bylo, ale pět minut. Pak se mi vyválela na stráni v bahně a šly jsme domu. Já supěla, protože jsem měla už břicho jak pátrací balón a Emča řvala, protože ze mě cítila značnou míru rozhořčení.

Včera ale dřepěla v bobech, vozila kámošku, Bětka chrněla a já vlastně nemám ani o čem psát. Jediný problém nastal, když se Emí rozhodla, že chce lozit v hlubokém sněhu mimo vyšlapanou cestu. Vyklopila tam do sněhu sněhuláka, co jsem jí uplácala, aby ho mohla vozit. Tak jsem ji vzala zpět na cestu a bylo po dramatu. No ale čím to? O tom možná teď něco víc.

Kamarádka vzala totiž sourozenecký Thule. Posadila do něj svou holčičku a vedle jsme zaparkovaly Bětku. Ta byla ve vteřině tuhá. Tudíž jsem měla okamžitě čas na Emču. Mohla jsem s ní běhat, vozit jí, plácat výše zmíněného sněhuláka. No zkrátka jsem se jí stoprocentně věnovala. A na tom je teď Emička bita. A proto taky dochází často k nekontrolovatelným záchvatům pláče a hysterie. Bětka vyžaduje ještě dost péče a pozornosti, i když už je to oproti prvním měsícům ohromný rozdíl. Teď si ale všude stoupá, kleká, skáče po kolenou, takže jí musím být pořád za zadkem, jinak by těch ran do hlavy bylo mnohem víc. Pak Emí musí často poslouchat: „Teď ne. Teď nemůžu. Počkej. Vydrž.“ A tak dále, dokola a pořád stále. Já se snažím tahle zraňující slova používat co nejméně a i když zrovna držím Bětku za ruku, aby nespadla, tak druhou rukou oblékám Emče panenku, apod. Je to všeobecně rozšířený fenomén, který zažil každý, kdo pořídil prvátku sourozence. Každý prvorozený to ale snáší jinak. Ema, ač vypadá navenek, že je silná a se vším smířená, tak uvnitř s velkou pravděpodobností křičí. Občas z jejího pohledu vyčtu, že se jí moje ňuhňání s Bětkou úplně nelíbí. Těžko jí vysvětlím, že Bětka nemůže jen tak existovat celý den na zemi bez jediného doteku, že je ještě miminko a mazlení teď potřebuje ze všeho nejvíc. Kdo by si však myslel, že se všechno točí jen kolem miminka, tak se šeredně plete, ač se jedná o poměrně hojně se vyskytující názor. Ano, musím dávat pozor, aby Bětka nepadala. Ale když byla Ema miminko, maximálně jsem věnovala pozornost jejímu psychomotorickému vývoji, ukazovala jí v knížkách zvířátka, cvičila s ní a kdesi cosi. Na to s Bětkou není čas. Vyvíjí se v tomhle směru víceméně sama. Občas k ní přijde Emča a něco jí čte nebo ukazuje. Většinu dne se musím věnovat Emě. Buď si chce malovat, skládat, tancovat, zpívat, hrát hry nebo číst. Ležíme tak na zemi, Bětka mě valchuje, bere Emě věci a tak nějak na podlaze koexistujeme. Kdyby nebyla Ema neustále nemocná, ledacos by se vyřešilo. Ale.

Nic dalšího ze mě dneska asi nevypadne. Mít dvě děti, z nichž ani jedno nechcete o nic ošidit, je věčný boj. Myslím ale, že to docela zvládáme. Ne, neměli jsme je hodně brzy po sobě. To by od sebe musely být holky rok, aby to bylo brzy po sobě. Ač je to zpočátku náročnější, jsem si jistá, že menší věkový rozdíl brzy začne přinášet své ovoce. Holky si spolu zanedlouho budou moct hrát a taky se brzy dostanou do věku, kdy budeme moct na nějakou dobrodružnější dovolenou. Až kolem bude další vlna babyboomu, my už budeme mít plenky a hovínka dávno za sebou. Miminka jsou super, ne že ne. Ale já se strašně těším, až budou holky takové ty parťačky, budeme jezdit společně na kole, na vodu, na hory, večer rozbalíme společenské hry a skončí noční seance plné bubáků a kojení. Ano, někdo by namítnul, že malé děti, malé starosti a velké děti, velké starosti. Určitě to tak je. Pak budeme řešit zase jiné trable. Ale já se na to vážně těším. Už teď je Ema fakt šikovná, pálí jí to a je dítě do nepohody. Neremcá, když někam máme jít. Jasně, zkusí to, ale ví, že jí to stejně neprojde. Není žádná květinka. A ač Bětka bude asi větší tulík, plánujeme z ní vychovat další pohodovou holčičku. Velkou část osobnosti tvoří povaha, se kterou člověk nic nezmůže a byla by blbost se snažit to změnit. Ale další část ovlivníte výchovou a v tom by měli mít oba rodiče jasno a táhnout za jeden provaz. A díky bohu, u nás to tak funguje.