Family time

Dnes smolím článek na přání. Normálně zjišťuju, že psát pozitivně laděný text je mnohem složitější, to asi že nedochází k takovým emocionálním výkyvům. Každopádně jsem dostala podnět, že by byl zájem si přečíst o tom, co s holkama pořád děláme a jak to u nás vlastně vypadá, když třeba nejsou zrovna nemocné.

Asi bych to rozdělila na část před Bětkou a po Bětce. S jedním dítětem se toho totiž dá dělat spousta. I když si člověk nejdřív myslí, že vůbec nic nemůže, protože co kdyby se něco někde tamto a tohle, že jo. Jakmile vám ale dojde, že je miminko člověk a ne porcelánová panenka, tak objevíte velkou svobodu. S Emičkou jsme jezdili na výlety, chodili do restaurací, trávili jsme celé dny venku, na hřištích, chodili jsme běhat, bruslit. Všechno, co jsme si zamanuli. Jen je třeba, aby byly činnosti a místa baby friendly. A samozřejmě i denní doba. Emička byla náš miláček. Adaptabilní dítě, které vše přijímalo tak, jak mu to bylo podáno. Měla jet v kočárku, jela. Když bylo třeba, aby chodila, tak ťapala. Nikdy nic nebyl problém a ještě u toho rozdávala úsměvy. Ještě musím zmínit, že byla extrémně spavé miminko. Takže když jsme na svatební cestě v Krkonoších vyrazili na Sněžku a několikahodinovou pěší túru po hřebenech směr chalupa, mohli jsme si být bezpečně jistí, že nám to prospí. A taky že ano. Probudila se na kus žvance, pak zpátky do nosítka a zase měla půlnoc. Večer jsme ji uspali, zapnuli chůvičku, nechali si napustit party sud na terase, a zatímco Emička spokojeně oddychovala, my jsme popíjeli v horké kádi prosecco. Takže kdo se bojí, že s dítětem končí veškerá svoboda, nemějte obavy. Jen musíte svůj život potomkovi trochu přizpůsobit. A jakmile je možné, aby ho hlídali prarodiče, tak to už je úplná pohoda.

Svoboda končí až s druhým dítětem. Ne, kecám, ale ten čas, kdy můžete začít normálně žít, se dost protahuje. Obzvlášť, když prvorozené dítě neustále stoná a ani o víkendu nemůžete nikam jít nebo jet. Ale dneska jsem pozitivní. Jenomže to nejde úplně opomenout. Ráda bych řekla, že jezdíme po výletech stejně, jako když jsme měli jen Emičku. Nejezdíme. Byli jsme v červnu na dovolené, která nám celá propršela a Bětka nám ji komplet prořvala. Ale byli jsme se podívat v zoo a taky jsme jeli parním vlakem. To bylo super. Bětuška si hověla v nosítku a Emí odchodila pět kilometrů jako prd. Od té doby vlastně nic, protože Emička v létě chytila neštovice a už se to s ní veze. Takže jsme skoro pořád doma. A co děláme doma?

Emík miluje lego, takže si dost často staví z lega. Když Bětka spí, tak vytáhne malé kostičky a to je svátek. Úplně se do toho zabere a hraje si. Jako fakt hraje. A když je škůdce vzhůru, tak vytáhneme duplo a to už je celkem sranda. Emička má v hlavě nějaký koncept, který Bětka nechápe. Ta chce prostě toho panáčka a žrát mu hlavu. Takže obvykle bráním vlastním tělem Emči rostoucí stavbu. Bětka se vzteká, protože ty kostičky nutně potřebuje rozebírat a rozhazovat po celém obýváku. Emík si hodně maluje a zbožňuje nálepky. To jsou věc i, které jí chvilku vydrží. No a největší klid mám, když jí dám štětec a tempery. Jen musím občas kouknout, jestli nelije vodu na papír a tak. Bětka je už docela samostatná. Zhruba deset hodin denně tráví s dřevěnou paličkou od bubínku v ruce. Nebo v puse. Když zapomenu zavřít dveře od obýváku, tak ve vteřině slyšíte ŤUK, ŤUK, ŤUK. To jak leze po čtyřech a v jedné ruce drží paličku. A to ťuk se neustále přibližuje nebo vzdaluje. Podle toho, kam se zrovna rozhodla zdrhnout a kde bude ožírat věci. Obecně má ráda bordel, takže to, co já xkrát za den uklidím, ona zase v minutě rozhází. V tom je úplně jiná, než Emička. Ta ležela nebo seděla na místě a zkoumala věci. Než se naučila lézt po knihovně. Ale i tak byla a je hodně přemýšlivá. Bětuška je torpédo. Taková malá tsunami. Kam se přižene, tam po sobě nechá spoušť. A tyhle dvě dohromady? Myslím, že jim to docela funguje. Emča teda ještě úplně nechápe, že Bětka jejím hrám dostatečně nerozumí. Občas na ni má dost vysoké požadavky a její očekávání se nesetkávají s úspěchem. Taky si z ní dělá živou panenku. Tahá ji za nohy, halí ji do deky, nasazuje enormně velké čepice, že pak nic nevidí. To všechno vyvolává vlnu nevole. Ale obě jsou k sobě celkem trpělivé. Ema, když jí škůdce ničí koncepty a Bětka, když ji diktátor tyranizuje.

Jako co vám budu povídat. Dost se těším na jaro. Bětka už možná brzy bude chodit, takže to bude show. Emče vytáhneme kolo a obecně budeme trávit hodně času venku na zahradě minimálně. I kdyby byla Emí dál nemocná. Ta zima je obecně prostě zbytečná, jak má člověk DVĚ malé děti. Na hory pořádně nemůžete, protože lyžovat se nedá, pokud si s sebou nevezmete hlídače. Nebo jsme moc úzkoprsí. Spíš možná razíme tu teorii, že počkáme, než holky trochu vyrostou a začneme normálně fungovat, než to teď lámat přes koleno a zuby nehty se snažit dělat všechno, co jsme dělali za svobodna nebo když jsme měli jen Emičku.

Ono to asi vypadá, že hrozně trpím. Jsou dny, i týdny, které stojí za nic a já už prostě nemůžu. Nevidím pak už nic pozitivního, celé dny tu ječím a večer chodím v devět do postele celá otrávená a zničená. Ale pak venku vysvitne sluníčko a najednou se to dá snést líp. Najednou mi nevadí, že Ema rozpatlává sliny po okně a Bětka mi leze po nohách a řve, že si nemůžu ani dojít na záchod. Cítím takový nával štěstí a vděku, že mám dvě zdravé děti. A říkám si, ať si zlobí, jen ať jsou v pořádku. Zbožňuju, když mi Ema češe vlasy Barbie hřebínkem a když Bětka natáhne ruce a chce se pomazlit. Dávají mi tak moc lásky, že bych si někdy nafackovala, když jsem na ně protivná. Teď třeba koukají na Mickeyho klubík a Emča tančí myš tanec a Bětuška klečí, hopsá na kolenou a v ruce drží samozřejmě paličku. Nevím, jestli si to dokážete úplně představit. Ale to jsou prostě ty chvilky, ty „obyčejné“ chvilky štěstí. A já už dávno přišla na to, že mě neučiní šťastnou věci. Ale moje rodina. A zážitky, které společně máme. I když teď většinu prožíváme doma v karanténě.