Zen není pro každého

Už dlouho jsem nic nenapsala. Zřejmě si procházím osobnostní krizí. Když mi zkušenější maminy říkávaly: „Počkej, až budeš doma pár let, bude ti z toho hrabat.“ Tak jsem tomu pochopitelně nevěřila. S Emčou to bylo všechno strašně jednoduché. Mohly jsme dělat úplně všechno. Nebyla nemocná, chodily jsme plavat, běhat, bruslit, s krosnou na výlety, blbly jsme ve sněhu, na ledě. Ale teď je všechno jinak.

Nedávno jsme si psaly s kamarádkou, jak je to vlastně strašně těžké. Být věčně doma s nemocnými dětmi. A já se ji snažila podpořit, protože ač je to asi jen týden zpátky, byla jsem relativně v pohodě. Em sice nechodila do školky, měla jsem ji z preventivních důvodů doma, ale mohly jsme všechny společně alespoň ven na vzduch. I když většinou jen tady po satelitu. Nicméně kyslík, je kyslík. Teď se situace obrátila a na dně jsem já. Pomalu mi dochází síly, trpělivost, chuť cokoliv dělat. Ema po měsíci a půl vlezla na týden do školky a v pátek už měla rýmu. To mi prostě hlava nebere. A ještě jednou přede mnou někdo řekne, že se děti musí bacily promořit, tak už se neznám. Už je promořená podle mě až do morku kosti.

Dneska mi tatáž kamarádka poslala článek. Možná ho někteří z vás četli, protože jsem ho sdílela na Facebooku. Tématem bylo, kterak psychická pohoda, potažmo nepohoda, ovlivňuje zdraví dětí. A mimo jiné také v prenatálním období. Nebudu se o tom jinak zvlášť rozšiřovat. Resumé bylo asi takové, že nevyrovnaná a vystresovaná matka, se rovná nemocné dítě. Tím, jak se chováte, zvyšujete hlas, jste nešťastné, nafučené, otrávené, vystresované, jedovaté, otrávíte svoje vlastní děti a ovzduší doma. Ony to ještě neumí říct a jejich jediný možný způsob, jak na vaši chybu upozornit je právě onemocnět. Jejich nemoc je tak logickým důsledkem vašeho chování. Přišlo mi to na jednu stranu ohromně zajímavé, ale zároveň na mě v tu chvíli padla celá tíha světa a začala jsem se obviňovat. Nakolik je možné, abych svým chováním ovlivnila zdravotní stav svých dětí. Od přírody mám takovou jednu dost pitomou vlastnost. To jest, že jsem hodně vztahovačná a všechno si dávám za vinu a beru si to příliš osobně. Tudíž po přečtení těch pár odstavců jsem nabyla dojmu, že se na holkách dopouštím neodpustitelných hříchů a to, že je Ema nemocná a Bětka dráždivá, je jen a jen moje vina. Takhle funguje můj mozek. Během života se tak naprogramoval a já nemůžu najít tu správnou složku, kde bych ho resetovala. Dnes a denně se snažím kontrolovat svoje emoce, opakovat si, že je Ema jen dítě, že za to nemůže, že je ještě malá. Ale pak udělá nějakou kolosální kravinu a okamžitě naskočí modrá obrazovka a já jednám naprosto neadekvátně. Místo toho, abych si napočítala do desíti a mávla nad tím rukou. Dokud se nepokusím svoje reakce ovládat, bude Ema nemocná a budu si za to moct sama. Děs, co?

A teď se ptám. Je to všechno záležitost povahy? Nebo jsem na dítě nebyla připravená, když nebylo plánované? Chovám se tak proto, že už jsem doma s dětmi příliš dlouho? A existuje z toho nějaká cesta ven?

Těch otázek by bylo asi mnohem víc. Zoufale prahnu po tom být lepší mámou, lepším člověkem. Mám, stejně jako výše zmiňovaná kamarádka, pocit, že všude kolem jsou supermatky. Nadlidi. Holky, které kontrolují emoce, jsou věčně vysmáté a nad věcí. Nekřičí na svoje děti, a když zlobí, tak se tomu zasmějí a ještě řeknou, že svoje děti milují za to, jaké jsou. Já Emče můžu každý den snad milionkrát říct, ať Alžbětku netahá za hlavu, za ruce, za nohy. Že je živé miminko a ne panenka a mohla by jí ublížit. Vím, díky chytrým knihám, že nemám používat výraz: „Kolikrát jsem ti to už řekla?“ Tříleté dítě není schopné si vybavit kolikrát. Neví, co znamená kolikrát. Tak jenom pořád dokola opakuju, ať jí to nedělá. Ale to řeknete v devět a v devět nula pět to udělá znovu. Mám pocit, že někde, kudy proudí informační tok z uší do jejího mozku, je černá díra. V té se ztrácí veškeré zákazy a příkazy. Nebo je tam možná nějaký transformátor, který sdělení upravuje v pravý opak. Třeba kdybych jí říkala, ať Bětku tahá a bere jí všechny její hračky, tak by to nedělala. Asi to zítra vyzkouším. Na těch hračkách raději. Protože říct jí, aby tahala ségru za hlavu, to by nemuselo dopadnout dobře, pokud by se moje teorie nepotvrdila. Nebo třeba příkaz: „Sedni si na gauč, neběhej a netancuj, jsi nemocná!“ Jak myslíte, že to vypadá v momentě, kdy informace doputuje do té malé hlavičky? Běží přes celý obývák, skáče, a pokud zrovna ještě náhodou zahraje hudba, tak udělá otočku a teatrálně sebou praští o sedačku. A tohle je dnes a denně. Od šesti od rána cécéá, do osmi do večera cécéá. Kdybych byla nadmatka, tak bych Emičku pochválila, jak je super, že se Bětušce věnuje a jakou umí pěknou otočku, i když je jí špatně. Ale já jsem běžný smrtelník.

Nechci vypadat, jako že si stěžuju. Vůbec ne. Prý působím trochu zoufale a negativisticky. Já jsem jen upřímná a nejsem z těch matek, které se jako zenové maminky jen tváří. Nikdy jsem si moc nepotrpěla na pózy, a pokud jsem zrovna prožívala nějaké drama a krizi, tak jsem to řekla na plná ústa. Někdo to má za negaci, já to mám za normální součást života. Každý prožíváme pozitivní a negativní období. Každý má taky jinou míru odolnosti. Já už jsem si peklem prošla. Naučilo mě to mnohé. Tehdy jsem si toho v hlavně dost srovnala a stala jsem se lepším člověkem. Děti jsou ale větší oříšek. Až díky nim jsem zjistila, čeho jsem schopná, jak dokážu být hysterická a protivná. A není to tím, že bych byla fyzicky unavená. Fyzická únava je relativní. Když si myslíte, že už jste na pokraji sil a vážně už nemůžete, tak můžete ještě stokrát víc, tomu věřte. Jsme schopni svoje síly zmobilizovat neskutečným způsobem, i když už jsme přesvědčeni o tom, že žádné nemáme. Takže o fyzické únavě to není. Vyčerpaná jsem psychicky. A doposud jsem nepřišla na to, jak dobít baterky. V noci, když se jedna z cácorek, nebo obě, budí a já trávím dlouhé minuty a hodiny uspáváním a uklidňováním, tak sama sebe prosím, abych ráno vstala a pokusila se celý den nekřičet. Vymýšlím si v duchu aktivity, které budeme dělat. Třeba když nebudu plánovat a nechám vše celkovému rozpoložení po rozlepení očních víček všech členů rodiny, dopadne to líp.

Pro Lindu bych měla hodit zase nějaký happy endový konec. Že se i tak máme fajn, protože máme jeden druhého, třetího a čtvrtého. Jako jo. Protože i přes nějaké ty chřipky, nudle a kašle, jsme zdraví. Jestli si rozumíme. Opravdu zdraví. Já mám tímto za sebou obvyklou dávku autoterapie. Díky za „vyslechnutí“. Doufám, že některým maminkám, které prožívají totéž, udělám radost, že v tom nejsou samy. Nejste, vážně ne. Ale možná se umíte kontrolovat víc, než já. A můžete mi poradit, jak to děláte.