Cvičeníčko cvičení

Pouštím se do článku o něčem, čemu vůbec nerozumím, ale dost intenzivně to prožívám. Cvičení. Nenačetla jsem si vůbec nic. Co jíst, v jakém množství, jestli k tomu zobat nějaké doplňky stravy, nic. Mám jen vytisknutý e-book a zkrátka jsem začala. A jaká k tomu byla moje cesta?

Vždycky jsem sportovala. Od malička. Rodiče nás s bráchou naučili všechno, co by měl asi každý umět. Plavat, lyžovat, jezdit na kole, bruslit, atd. Ke sportu a aktivnímu stylu života jsme byli vedeni a přišlo mi to tak vždycky naprosto přirozené. Mamka ze mě chtěla mít tanečnici, ale to se úplně nepovedlo. Tak jsem zkusila atletiku, ale ač jsem měla předpoklady, nedokázala jsem soutěžit sama za sebe. Nesnesla jsem osobní prohry. Začala jsem hrát volejbal. Tam jsem se našla, jen jsem nevyrostla a v šestnácti jsem také kvůli potížím s koleny musela skončit. Pak následovala docela dlouhá sportovní pauza, až jsem kolem devatenácti začala běhat a lézt na stěně. Běhání mi vydrželo, přidala jsem brusle a stěna naopak ubyla. Než jsem poprvé otěhotněla, trénovala jsem na Vltava Run, odběhla jsem celkem v poklidu osmnáct kilometrů, až na ta bolavá kolena. Na seznamu jsem měla pražský půlmaraton. Ač jsem sama nebrala těhotenství jako nemoc a chtěla jsem běhat dál, tak gynekoložka byla jiného názoru, a vzhledem k velkému riziku potratu, jsem musela zabrzdit. Maminy mi dají za pravdu, že po prvním dítěti se tělo dostane celkem rychle do normálu. Po šestinedělí už jsem cvičila, na jaře jsem začala běhat a bruslit a během chvilky jsem měla ještě lepší postavu, než před otěhotněním. Až na tu podváhu. Tu jsem připisovala kojení, ale spíš to byly hodiny a hodiny venku na procházkách s Emí. Nebála jsem se tak dalšího těhotenství. S ním přišla ale ohromná únava způsobená péčí o Emičku, která v té době moc neposlouchala. Nevzmohla jsem se na nic víc, než těhotenskou jógu podle lektorky na YouTube.

No a stav po druhém porodu? Marnost nad marnost. Dvě děti už jsou jiná nálož. Dlouhé procházky s kočárkem? Neexistuje. Patnáct kilometrů vám dva a čtvrt roku staré dítě fakt neujde. Běhání s kočárkem? Neexistuje. Ani pět kilometrů vám dva a čtvrt roku staré dítě úplně samo neujde, natož aby běželo. Brusle s kočárkem? Zapomeňte. Občas jsem vyběhla o víkendu, ale ten stres, kdy máte doma miminko, které prořve téměř celý den a noc a je závislé na vašem mléčném zařízení, ne díky. No a takhle jsem to patlala asi do září, kdy jsem se přihlásila na jógu. Jednou týdně od sedmi od večera. Bětce bylo půl roku, začala s kaší na dobrou noc. Takže dostala večeři, já jsem si odběhla na jógu a po návratu domů dostala mlíčko a spala dál. Po půl roce totiž přestala po zásahu shůry řvát. V té době začala Emička chodit do školky, takže jsem si to malovala, jak bude Em ve školce a já budu moct chodit běhat a bruslit s kočárkem. Co přišlo, to už víte. Šňůra nemocí. Takže jsem dál chodila na jednu hodinu týdně na jógu, jednou za čtrnáct dní jsem šla běhat nebo bruslit, v zimě ani to ne.

Strašně dlouho jsem odmítala domácí cvičení. Pustila jsem si nějakou americkou hvězdu, podle které cvičí milióny lidí po celém světě a připadala jsem si jak idiot. Nějakou dobu jsem ještě dál jela ve stejném rytmu, až jsem začala po ukončení kojení kynout. Ano, názory mezi blízkými ohledně mého kynutí se více méně shodují. „Prosím tě, ty přibereš kilo a už máš pocit, že tloustneš.“ Není to ale ani tak o váze, jako o subjektivním vnímání sama sebe. Přestala jsem se cítit dobře. A v tu chvíli opět zapůsobil vliv sociálních sítí. Narazila jsem na holčinu, která sestavila e-book plný zaručeně účinných cviků. Moc se mi to líbilo, tak jsem nápad ohledně zakoupení e-booku sdělila Sobovi. Jeho reakce mě ale znejistila. „Nemůžeš rovnou cvičit podle nějaký knížky. Nejdřív musíš posílit vnitrní systém, pak můžeš teprve cvičit.“ Nechala jsem se zviklat. Pořád mi to ale vrtalo hlavou. Až jsem se jednou podívala do zrcadla a řekla jsem si dost. Běhat nemůžu, bruslit nemůžu, když je Ema pořád nemocná. Vlezla jsem na webovky oné slečny a e-book jsem si zakoupila.

Zběžně jsem koukala na cviky a říkala jsem si, že to dám úplně v pohodě. Slovo zběžně je v tuhle chvíli na místě. Nevšimla jsem si totiž, že většinou se jedná o tři série tří různých cviků o třech opakováních. V překladu je to devět různých cviků, které musíte třikrát opakovat. Zkoušeli jste někdy z nuly na sto udělat kromě jiného třicet angličáků? No po prvním dnu jsem ráno nemohla vstát ani z postele a to jsem měla cvičit znovu. Kuba se mi děsně smál, ale to u mě většinou funguje jako ještě větší motivace. „Směješ se mi? No počkej!“ Hecnula jsem se, a ač jsem nemohla udělat další den ani dřep, cvičila jsem znovu. Třetí den mám vždycky pauzu. Doufala jsem tak, že si svaly odpočinou a další den už budu úplně svěží. Haha. Ani náhodou. První týden byl fakt peklo. Ale když jsem začala druhý, tak najednou nebolelo takřka nic. Nebo jen minimálně.

Mám za sebou druhý týden. Zbývá šest. Včera jsem myslela, že umřu. Série na zadek a nohy jsou smrtící. Obzvlášť, když jste celý den na nohách a taháte do kopce a z kopce kočár s ročním dítětem. Nicméně, byla jsem na sebe moc pyšná, že jsem to hecnula a odcvičila jsem, co jsem měla. Dneska znovu. Ze začátku to bylo hodně ve stylu: „Ježiši, já zase musím cvičit.“ Teď už si pomalu pěstuju návyk a baví mě sledovat, jak se u jednotlivých cviků zlepšuju. I když po prvním opakování první série cviků už se modlím za poslední opakování toho posledního. Rozdíl zatím moc nevidím, kromě toho, že už mě svaly téměř nebolí a trochu se sem tam začíná něco rýsovat.

Necvičím, abych zhubla. Naopak jdu váhově nahoru, jak se zvyšuje podíl svalové hmoty. Chci se jen zase cítit dobře. Myslím, že teď budu mluvit za všechny maminy. To, co se během poměrně krátkého časového úseku, stane s naším tělem, je často těžké přijmout. Na jednu stranu se těšíme na miminko, ale na druhou stranu musíme přijímat, jak rychle se mění naše tělo, aniž bychom měly šanci to nějak výrazně ovlivnit. Z velikosti S, je najednou velikost L. A to nikdo nemluví o přejídání nebo tláskání nesmyslů. Přibírání je často dáno geneticky a některá z nás má to štěstí, že jí naroste jen břicho, ale jiné maminky se nafouknou stejně rychle jako kynuté těsto. Víme všechny, jak těžké je se s těmi změnami vyrovnat, přestože víme, že je to všechno pro dobro miminka. Pak porodíme a sledujeme, jak nám postupně mizí bříško. Některé z nás mají strie, jiným zůstává dlouho linea negra, další zase nemizí zadek. Ať chceme nebo ne, naše těla nikdy nebudou stejná jako dřív. Jsem z těch, kterým poporodní tělo připomíná, co všechno dokázalo a nemám ze změn deprese. Jen se necítím dobře, a proto jsem se rozhodla zmobilizovat svalstvo a znovu se zpevnit, protože v tom jsem se vždycky cítila nejlépe.

Závěrem chci jen říct. Milujte sebe a svá těla. Nikdo nemá právo vás soudit za to, jak vypadáte, dokud budete samy ve svém těle sebevědomé a svobodné. Stačí se jen na minutu zamyslet a zeptat se sama sebe: „Vyhovuje mi to tak, jak to je?“ Jedna si řekne, že vyhovuje, má zdravé děti a je jí fuk, jak vypadá, hlavně, že jsou všichni spokojení. Druhá zase, že to takhle dál nejde, že ji bolí záda, když zvedá svoje desetikilové batole. Všechno je subjektivní. Takže holky, myslete jen samy na sebe a na okolí se vykašlete. Jsou to vaše těla a poslouchejte jen samy sebe. Já už jsem svůj vnitřní hlas nevydržela ignorovat a jsem ráda, že jsem ho poslechla, protože mi je čím dál tím líp.