Tři za a pět před

Slíbila jsem týdenní reporty a budou to asi opravdu jen krátká hlášení. I když nevím, často se rozepíšu, u mě jeden nikdy neví.

Začínám čtvrtý týden s e-bookem. Předevčírem jsem byla nadopovaná endorfiny a cítila jsem se psychicky a fyzicky na výši. Takový ten pocit, kdy vám přijde, že vás už nic nerozhodí. Dva dny na to bouchám čelem o zeď a prosím všechna pohanská božstva o smilování. Bětka se rozhodla, že kromě rostoucích zubů, přidá ještě virózu od Emičky. Takže ji bolí celá pusa a ještě nemůže dýchat a kašle. Dneska v noci byla vzhůru co deset minut. Pokaždé, když už jsme obě zabraly, ji probudil chrchel a zase nanovo. Ráno jsem myslela, že se rozsypu. A představa cvičení byla naprosto nemyslitelná. Ale já když už se do něčeho fakt pustím, jsem jak Pit Bull. Zakousnu se a držím, dokud mě někdo násilím neodtrhne. Takže když jsem do obou, dnes naprosto šílených, holčiček narvala oběd a jednu šoupla do kočárku a druhou odeslala do postele, tak místo toho, abych si sedla a pustila si nějaký film, jala jsem se cvičit. Dneska Hiit a kardio. To je naštěstí jeden z tréninků, který je dost závislý na vašich momentálních fyzických silách. Je to série X cviků, z nichž každý musíte provádět čtyřicet vteřin a mezi jednotlivými cviky je dvacet vteřin pauza. Takovou sérii dáte dvakrát. Výhoda je v tom, že není určený počet, ale jedete na svoje maximum. Asi jsem to dneska docela flinkala, ale na druhou stranu, taky jsem se na to mohla vykašlat. Každý trénink se počítá, i když s polovičním nasazením.

Jinak ale můžu říct, že se fyzicky cítím skvěle. Po posledním tréninku na nohy a zadek mě teda bolely i ty svaly, o nichž jsem neměla ani ponětí, ale mohla jsem se zvednout z postele, na rozdíl od prvního týdne. Dokonce mám pocit, že už se i něco začíná zpevňovat. I když teda dneska jsem těžce pesimistická a zdá se mi, že je to celé k ničemu. Ale tak to je, když začínáme s něčím novým. Zažíváme vzestupy i propady. Za tři týdny jsem nevynechala jediný trénink, byť jsem byla často unavená a demotivovaná. Našla jsem si, ač jsem nevěřila, že tohle někdy vypustím z úst, v domácím cvičení systém. To, co na rodičovské s dětmi tolik postrádám. S dětmi nemůžete nic moc plánovat, všechno se řeší podle situace. Takže pravidelné cvičení je najednou bod, o který se můžu opřít a je to taková moje jistota. A hlavně je to jen a jen moje aktivita, čas, který trávím sama se sebou. Ano, mezi čtyřmi stěnami, košem na prádlo, dětskými sedačkami a lahvemi od piva. Ale je to moje vakuum, do kterého se zavřu a pětkrát týdně v něm trávím svých pětačtyřicet minut slávy. Mezi utíráním zadečků, soplů a poprskaných kusů nábytku a podlahy, je to příjemná změna. Vřele doporučuji všem maminkám, které třeba ještě váhají, jestli se do cvičení doma pustit. Pro mě je to ve dnech, kdy ani nemůžeme kvůli nemocem ven, záchrana. Ventil.