Už zase skáču přes kaluže

Poslední dobou jsem blog trochu zanedbávala. Slíbila jsem týdenní reporty ohledně cvičení, ale měla jsem výpadek. Tak dneska pár řádků třeba právě o tom.

Byla jsem v necelé půlce osmitýdenní výzvy, cítila jsem se už vážně skvěle, svaly nebolely, cviky, co jsem zpočátku nebyla schopná vůbec udělat, už šly skoro samy. A najednou bum. Nepředstavitelně mě začal bolet podbřišek. Pánové omluví, tohle bude spíš ženské povídání. Ale co, přemožte se a vystrčte hlavu z ulity. Však někteří máte nebo budete mít doma ženy po porodu. Zkrátka se ozvala na první pohled neviditelná bolístka a vyřadila mě na čtrnáct dní z provozu. Přisuzovala jsem to břišní diastáze, ale kromě té se vykulila cysta. Vzhledem k absenci tuku v břišních partiích jsem citlivá na každé píchnutí. Tudíž ten meloun, co se mi vytvořil, začal tlačit na pobřišnici a z toho důvodu jsem měla bolesti břicha. Jo a věděli jste, že se můžou utvořit křečové žíly i ve vašich útrobách? Ty se rozhodly si udělat vážně početnou párty. Verdikt zněl jasně. Odpočívat. Měla jsem fakt vztek. Za ty cca čtyři týdny jsem nevynechala jediný trénink. Ať jsem byla unavená sebevíc, klidně v osm, v devět večer jsem se hecla a šla jsem odcvičit, co jsem měla v plánu. A najednou jsem měla zase přestat. Vzhledem k minulosti jsem už ale poučená a poslechla jsem svoje tělo. Taky už mi není dvacet, že jo. A mohla bych to krutě odnést. Takže jsem sklopila uši a naordinovala jsem si klid.

Když jsem po dvou týdnech usoudila, že jsem opět schopná pohybu, čekala jsem cokoliv. Jen je to, že se budu zase trápit, pomalu stejně jako na začátku. Ještě ten večer zaklepala na dveře nezvaná návštěva. Paní migréna. Ona je to taková jezinka. Přijde, jenom prstíček, že jo. Ale pak se naštve a rozbalí to se vší parádou. V noci během jedné z Bětčiných mléčných seancí už byla pomalu hlavou uvnitř a ráno už se mi producírovala po ložnici. Mít migrénu a muset se starat o dvě děti je něco jako sebevražedná mise. Tudíž jsem ten den musela zase trénink odložit. A to už jsem to měla celé rozplánované znovu. Nechtělo se mi to už celé zase přepisovat. Takže mi nezbylo nic jiného, než jezinku poslat do háje a přemluvit svou hlavu, aby se dala rychle do kupy.

Najednou mi v diáři svítily tři tréninky tři dny po sobě. Normálně cvičím dva dny, den mám pauzu a zase dva dny. Jedná se o osvědčenou metodu, kterou jsem ale chtě nechtě musela změnit. Dneska jsem cvičila třetí den za sebou. Jako pozitivní je, že už nejsem máslo, protože i když jsem toho měla plný kecky, svaly to vydržely. Ani mě nijak zvlášť nebolí. Nicméně začínám pátý týden a náročnost cviků se stupňuje. Dnes místo toho, abych si dala nohy nahoru, když Bětka po o spala a Emča dělala v pokojíčku bordel, tak jsem tu skákala jak pako a sotva jsem udělala poslední plank, tak se z terasy ozvalo: „Maaaaaama.“

Ale jako musím říct, že jsem na sebe jinak docela pyšná. Ten čtrnáctidenní výpadek byl proti mé vůli a doteď mě to pěkně štve. Jak jsem zmínila, není mi dvacet a na nějaké hrdinství už není prostor. Pořád svoje tělo obdivuju, co už bylo všechno schopné zvládnout a stále se mnou táhne za jeden provaz. Zítra mám zaslouženou pauzu, kterou strávím u zápisu do školky. U Emčina zápisu do školky. Ale šla bych tam klidně taky. Hrát si zase na doktory a spát za trest v jídelně. Byla jsem rebel. A vlastně pořád jsem. I když už jsem se naučila nepřekračovat své vlastní hranice.