Virus jménem Výkon

Tak jsem měla přes den ambice, jak článek napíšu, než to všechno zapomenu. No, a co se nestalo? Myšlenky, co jsem chtěla sesmolit, mi hlavou lítaly mezi třetí a pátou ranní, kdy se probudila Bětka a následně Ema. A já nemohla spát. Takže v devět večer už je z nich jen mlhavý opar. Něco si ještě pamatuju, tak zkusím zachytit alespoň zlomek. Upozorňuji všechny čtenáře, že náplň článku je smyšlená a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná. Ne, tak každý se v tom možná trochu uvidí, najde, nevím. Možná se jen domnívám, ale uvidíte sami.

Mnozí, ať už na Facebooku nebo na Instagramu, zaznamenali, že jsem si poslední dny trochu sáhla. On závěr není vlastně nijak dramatický. Nic mi v podstatě není, kromě toho, co už jsem věděla. Přesto mě i taková hloupost, jako je únava, dostala na kolena. Tak od neděle jen ležím, tatínek se stará o mě i holčičky a já můžu zase nabrat alespoň něco z tolik potřebných sil. Zítra už teda musím nastoupit v plné polní. Ale ještě teď nám vaří na zítra oběd, abych nemusela stát u plotny. Slova nestačí. Patří mu jedno velké díky.

K čemu se ale dneska chci dopracovat? Každá generace je něčím specifická. Když se kouknete o pár desítek let zpátky, tak vaši prarodiče žili dočista jinak, chovali se k sobě jinak, to samé vaši rodiče, i když je vám to už o něco bližší. A my už jsme zase jinačí. Co by definovalo pokolení vašich prarodičů? Já bych řekla třeba pokora, slušnost, úcta. Jaký měli život? Chodili do práce od do a starali se o děti. Ženy byly upíchnuté k plotnám, doma dřely do úmoru a muži, když se vrátili z práce, rozložili noviny a čekali, až jim přistane na stole talíř s večeří. Často ale bydleli v jednom domě se svými rodiči. Ať už jednoho nebo druhého z nich, a tak se práce dělila mezi více lidí. Naši rodiče už, řekla bych, toužili po větší volnosti, a tak od společného bydlení utíkali. Přesto byli vždy prarodiče poblíž, aby mohli hlídat vnoučata, vodit je na kroužky, apod. Tehdy byl také dost rozšířený trend chat a chalup, tudíž rodiče potomky vypakovali minimálně na týden, dva, na chalupu. Předchozí generace už byla tak po revoluci liberálnější a stále víc se začala upřednostňovat práce před rodinou. Ač naše maminy měly děti výrazně dřív, než máme my. Bylo to totiž normální. Nemohly studovat, protože jim to často režim nedovolil, tak šly raději na mateřskou. Tak a co my? Naše generace je zaměřená na výkon. Po nás se chce, abychom vyšli ze základní školy s co nejlepšími známkami, abychom se dostali na kvalitní střední školy, kde musíme získat maturitu, první velký papír, který nám otevírá dveře do dalšího světa. Světa vysokých škol, kde se minimálně tři až šest let lopotíme, abychom měli další papír, protože bez toho se dneska takřka neobejdete. I když dnes už má vysokou každý blbec, že ano. Hned po škole, nebo kecám, vlastně ještě při škole, musíme mít odpovídající zaměstnání. Takové, které není dostačující vzhledem k našim studiím, se nepočítá. Po opuštění vysokoškolské půdy už je třeba, abychom měli nějaké zkušenosti, protože jinak dostaneme almužnu, ze které, pokud chceme stát na vlastních nohách, těžko vyžijeme. Pak je dobré mít partnera, aby se budget znásobil.

No a jsou tací, nebo spíš takové, které když všechno tohle úsilí podniknou a úspěšně završí všemi papíry, tak sotva nastoupí do odpovídající práce, tak otěhotní. Tak. To je čára přes rozpočet. Který jste vlastně ani nestačili sestavit. Protože není z čeho. Celou vysokou školu jste pracovali, ale zřejmě na neodpovídající pozici nebo jste zkrátka a jednoduše neměli štěstí nebo protekci. V tu chvíli se vaše výkonnost limitně blíží nule. Do té doby, než se vám narodí dítě. Výkon je něco jako virus, který naší generaci proudí v žilách. Neexistuje transfúze, která by vás viru zbavila. Teď budu mluvit za sebe. Pro mě, říct si o pomoc, je něco jako selhání. Nebyla bych dostatečně výkonná. Kromě péče o dítě, jsem vždycky pečovala o domácnost, prala, žehlila, uklízela, vařila (i když to postupně převzal Kuba, když viděl, jak strašně mě to s počátkem příkrmů nebaví). Nikdy jsem nevzala telefon a nezavolala jsem mámě s tím, že chci pomoct. Ona sama se mě ptala. Když jednou přišla, já seděla ještě po porodu na kruhu, sotva jsem stála, tak jsem teda spolkla hrdost a poprosila jsem ji pomoc s žehlením. Ale tehdy mě virus upozornil, že to teda jako ne. Když mi říkala: „Veru, tak já vezmu kočár, půjdu se s Emou projít. Ty si lehni, odpočiň si nebo si tu něco udělej.“ Ne. Já jsem musela jít taky ven, protože jsem se chtěla nadýchat vzduchu a zase bych tím narušila výkonnostní tabulky. My zkrátka a jednoduše musíme zvládat všechno. Jsme tak naprogramovaní. Teda alespoň já to tak cítím.

Částečně jsme si to udělali sami, když jsme se odstěhovali dál od možné pomoci. Dneska už bych spíš sáhla po pomocné ruce. Přesto se ale dál takové možnosti vyhýbám. Proč? Protože virus. Takže to vyvrcholilo tím, že mi moje tělo vyhlásilo válku. Měsíce, vlastně roky, nekvalitního spánku, neustálá péče o holky, fyzická i psychická námaha. Do toho jsem se rozhodla, že budu cvičit, protože kdo dostatečně po porodu necvičí, tak je líný. Kdo cvičí málo, tak je lemra, kdo moc, tak zase magor. Na všechno jsou limity, ukazatele, měřítka. Nebere se v potaz individuum, ale celek. Takže když jsem rok po porodu chodila jednou týdně na jógu, občas si popoběhla nebo si šla zabruslit, pojala jsem podezření, že jsem právě lemra a řekla jsem si, že si pořádně naložím. Protože virus. Musíte s prstem v nose zvládnout děti, domácnost, cvičení. Všechno. A někdo ještě práci. To jsem taky zkoušela. Naštěstí moje dítě mělo rozum a nenechalo mě pracovat. Měla jsem z toho samozřejmě deprese. Protože virus. VŽDYCKY VIRUS!

A teď si říkám, co čeká naše děti, když společnost neustále zvyšuje na její jednotlivce nároky. Jestliže se sobě neustále jako rodiny vzdalujeme, spíš prostorově řečeno, tak jak to bude s našimi potomky? Odstěhují se od nás až někam na Mars? Tak jako možný to je, že jo. Emča teda tvrdí, že s námi bude bydlet pořád. Že nechce žádného cizího chlapa, ale bydlet tady s námi v domečku. Až to bude zase jednou tvrdit, tak si to nahraju, abych jí to za pár let pustila, až nám bude říkat, jak nás nenávidí a těší se, až půjde z domu. Ne vážně. Neděsí vás to? A co všechno je čeká, když už my jsme tak strašně výkonní, že kolabujeme. Spousta z nás chodí k psychologům, trápí nás civilizační nemoci. O tom, co se děje s planetou ani nemluvě. Hlavně, že budeme mít papíry, vydělávat spoustu peněz a za chvíli nám budou k ničemu, protože v moři budou místo ryb plavat plastové lahve od Coca Coly. Což už plavou, ale plně nahradí veškerý podmořský život.

Mám dojem, že k takové úvaze dojde valná většina žen na mateřské, potažmo rodičovské. Pokud si tedy nevyrobily děti jen z toho důvodu, aby si splnily položku na seznamu. Papíru. Aby je společnost nezavrhla. Protože tak jako tak, generace negenerace, plodit děti je v nás zakořeněné. Každopádně já jsem třeba prozřela. Nikdy jsem nebyla kariéristka, ale stála jsem o to mít dobrou a dobře placenou práci, abychom mohli s mým drahým mužem cestovat a užívat si života. Nicméně mi už tehdy spousta pracovních činností přišla stupidní. Přesto jsem práci ohromně prožívala a byla jsem výkonná. Abych měla šanci se posunout dál. Teď mám ale úplně jiné priority. Vychovávám dvě děti, které můžou být těmi, které změní svět. Záleží teď především na mně, protože s nimi jsem 24/7, jak se budou chovat a jakým směrem se budou v životě ubírat. A co si budeme, v tom je trochu větší smysl, než v reportech, kolik tým přijal hovorů z jaké země. Jo, je to strašně důležité, protože to musí vědět hlavouni, aby mohli měřit výkon. Virus.

Občas mám pocit, že na mně leží celá tíha světa. A protože nejsem dostatečně výkonná, nedokážu ho zachránit. Dokud si nedám facku a neřeknu si, že jsem polobohyně za to, co dělám každý den. Teď mluvím hlavně k maminkám. Všechny jste polobohyně. Možná vám to nikdo moc neříká. To, co děláte, se bere jako samozřejmost. Chtěly jste děti, tak makejte a nestěžujte si. A pokud vás nikdo nechválí, tak vás teď chválím já. Musíme toho vydržet hodně, protože se to po nás požaduje. Zatínáme zuby a jedeme. Každý den, každou noc. Pořád. Z práce člověk může odejít, když není spokojený. Děti už nikam nevrátíte. Nemůžete nikam zavřít ani je, ani sebe. Když tohle všechno někomu, kdo to ještě nezažil nebo už je to dlouho, řeknete, tak máte pocit, že si stěžujete. Že jste negativní. Ne. Mateřství není jen země zalitá sluncem plná dětského smíchu a radosti z pokroků. Je to taky dřina, která nás stojí spoustu sil. Takže si je, holky, opatrujte a dobíjejte, jak jen to jde. Pokud se vám něco nechce, tak to jednoduše nedělejte, do ničeho se nenuťte a poslouchejte sebe, svoji intuici, rozum a hlavně tělo. To máte jen jedno a z vlastních, bohatých, zkušeností můžu říct, že funguje jako spolehlivý ukazatel.