Satelit, souboj mentalit

Slíbila jsem článek na téma soužití rozličných kultur na moderní vesnici. Od včerejška jsem stihla trochu vychladnout, tak to alespoň nebude tak útočné.

Jsou to asi tři měsíce, co jsme si přivezli domů kočku. Mnozí vědí, že jsme v létě bojovali s invazí hlodavců a jejich přítomnost v kuchyni, a vůbec v domě, byla nadmíru nesnesitelná. Naskytla se nám možnost adoptovat si kočičku. Od začátku to s ní bylo ale dost komplikované. Těsně před tím, než jsme si pro ni měli jet, tak si ošklivě vykloubila nožičku. Veterinář zhodnotil, že je to k operaci, ale nikomu se do toho úplně nechtělo. Kočka byla směsice všech možných dalších směsic, která žila na statku na slámě, lovila myši, ptáky a chodila se pomazlit a pokusit se proniknout do domu a uvelebit se někde v posteli nebo ukrást něco k snědku ze stolu. Rozhodovali jsme se ještě, jestli si místo ní vzít jinou kočku s tím, že by se tu původní podařilo umístit někam na „dožití“. Přesto nás to ale táhlo k Felis a rozhodli jsme se vzít si ji i přes její hendikep. Ještě se stihla zatoulat, ale pak už jsme si ji konečně převzali od majitelky a vytvořili jí nový domov. Asi tři dny byla uvnitř, aby si zvykla, kam se má vracet, a pak už mazala ven. Měla na výběr ze dvou pelíšků, jídlo dvakrát denně a nějakého toho mazlení a dlachnění ze stran holčiček se jí taky dostávalo.

Dlouho se držela jen u nás. Pak ale začala skákat vedle k sousedům, kde se jí nedostalo u jednoho člena rodiny úplně vřelého přijetí. Asi týden nebo čtrnáct dní jsem ji úzkostlivě hlídala, aby tam nelezla. Ale těžko kočce něco poručit a ještě hůř se vysvětluje někomu něco, co není ochoten ani pochopit. Nicméně humbuk kolem kočky po nějaké době ustal a my jsme si mohli ulevit. Netrvalo to ale dlouho a kočka se vydala naproti na pozemek. Majitelky domu prakticky neznáme. Jen od vidění. A to bydlí pár metrů od nás. No nic. Jedu takhle pro holky do školky a telefon od sousedky. Že prý kočka vlezla k nim a že ji nakrmily. Jedno řvoucí dítě v náručí, druhé poskakující na kraji silnice, déšť a telefon u ucha. Do pár minut jsme s holkama dorazily domů a slečna vylezla z domu s Felis v náručí. Začala mi vyprávět, jak je hubená, jaký měla hlad a že kašle. Ptala se, proč ji nemáme doma. Tak jsem jí řekla celou její historii. Že je to zachráněná kočka odněkud z kravína, kde ji našli absolutně zuboženou. Podařilo se ji zachránit. Bohužel už díky tomu nevyroste, navíc je vykastrovaná. A kašel nemá, protože jí někdo asi ošklivě nakopnul a zlomil jí nosní přepážku. Tak chrochtá, protože se jí hůř dýchá. Osoba na mě koukala dost nedůvěřivě. Poprosila jsem jí, ať kočku už nekrmí, že má u nás jídlo dvakrát denně, spát kde má a dostává se jí péče, jakou potřebuje. Situace se ještě jednou opakovala a já osobě znovu řekla, ať ji nekrmí, že pokud to bude dělat, tak se kočka nevrátí a budou ji tam mít pořád.

Včera, v den oslavy Emči čtvrtých narozenin, šel Kuba přeparkovat auta a vrátil se celý rudý s kočkou v náručí, že zase odtamtud vyběhla a je celá vyhřátá. Tak jsem ho pošťouchla, ať už tam na ně vlítne. Výsledek hovoru byl takový, že osoby vzaly kočku bez našeho vědomí k veterináři, který konstatoval, že je podvyživená. Takže kočka vypadala jako by měla v břiše dvacet koťat, protože ji přežraly nějakými hnusy pro jejich pětikilového kastráta. Asi si domyslíte, kam je Kuba poslal. Nechápali jsme, jakým právem něco takového udělají. Jak si vůbec můžou dovolit vzít cizí kočku na veterinu a ještě ji opakovaně krmit, přestože jsme jim vysloveně řekli, že to nemají dělat. A ještě jako bonus jí koupit nějaký domeček, kde poslední dvě noci spala. Ani už nepřišla domů. Teda přišla. Vykadit se holkám pod domeček. Nakonec jsme se domluvili s tchyní a tchánem, jestli by si kočičku vzali k sobě na opravdovou vesnici, kde jí bude mnohem lépe. A holky si ji tam alespoň budou moct jezdit pomazlit. Dokud tam teda bude.

Vrtalo mi hlavou, jak to může někdo udělat. A nechci teď znít xenofobně. Ale. Majitelky růžového domu jsou ruské národnosti. A tady narážíme na problém soužití odlišných mentalit. Obávám se, že někomu, kdo je ruské národnosti, můžete říkat, co chcete třeba stokrát. Ale stejně si to udělá, jak chce on. Protože on je Rus a vy jste Čech. A je jedno, že žijí ve vaší zemi, kam se přistěhovali. Jsou oni a oni jsou už za zásady víc. Jim nikdo nebude říkat, co mají dělat. Oni si berou. Přijdou si a vezmou. Tak jako to udělali v šedesátém osmém. Možná je to dost radikální přirovnání, ale zkuste se nad tím zamyslet. Řekli jsme jim to minimálně třikrát. A jak se zachovaly ony? Koupili jí domeček a přetáhly si ji k sobě. Je jim jedno, že máme dvě malé děti, které se s kočičkou rády mazlily a pomalu si na ni zvykaly. My jsme tu kočku podle nich zkrátka týrali a ony měly pravdu a ony ji zachránily. Asi jako vojska Varšavské smlouvy v čele se Sověty naši zem.

Žijeme v satelitu. Já jsem si to asi nikdy neuměla dost dobře představit, co to všechno bude obnášet. Existují jen drobné výjimky, které si tu uvědomují, že pořád žijeme na vesnici. I když si tu téměř každý kolem pozemku udělá hradbu, na zahradu si položí koberec a aby se neřeklo, tak si zasadí nějaký ten pseudo strom. Nebo raději keř. Neopadavý, protože z opadavého stromu nebo keře by bylo listí a to už by musel shrabat. Více méně je to směska lidí, včetně nás, kteří si nemohli dovolit bydlení v Praze, tak se odstěhovali do blízkého okolí Prahy, kde se snaží vybudovat nový domov. Spousta z nich se ale zasekla mentálně v paneláku. Tudíž se chovají stejně, jako by dál v paneláku žili. Nikdo se tu pořádně nezná, proto se tu krade ve velkém, protože není nikomu divné, když se na pozemcích pohybují lidé. Řekne si, to je asi nějaký dělník a pracuje tam. Zdravíte lidi, o kterých nevíte vůbec nic. Ani jestli tu bydlí. A pokud ano, tak kde. Není tu náves, hospoda, kavárna, obchod. Žádné místo, kde byste s místními lidmi přišli do styku. Jak jsem říkala, že vlastně o těch ženských odnaproti nic nevíme, tak to je typický příklad. Vidíte jim pomalu do talíře, ale ani nevíte, jak se jmenují.

A pak je tu problém střetávání kultur. Nejbizarnější na tom je to, že nemusí jít jenom o rozdíly mezi Čechy a cizinci. Ale vnímám výraznější nuance i mezi Čechy z různých koutů republiky. Je to tu jedna velká fúze národností a kultur, které se musí snažit mezi sebou vycházet. Od toho tady máme ale hodně daleko. Vzpomínám si, že na chalupě u babičky a dědy to nebylo jiné. Místní se tam taky pomlouvali, udávali, škodili si. A nedej bože, když jste přijeli vy, lufťáci. Ale přijde mi, že nebyli tak agresivní a nenávistní, jak to umí lidé dnes. Máme tu takovou pěknou facebookovou skupinku, která měla sloužit jako sbližovací prvek zdejších obyvatel. Když si projedete komentáře k nějakému příspěvku, tak se vám chce zvracet. Není nic, co by některý z přispěvatelů proti autorovi příspěvku neotočil. Dřív šel Pepa za Frantou, zabouchal mu na vrata a řekl mu: „Vole, nesekej, je neděle a my obědváme.“ Franta buď poslechl, nebo ho poslal kamsi a bylo vyřešeno. Aspoň na chvíli. Tady si Pepa s Frantou nadávají, s prominutím, do kreténů na Facebooku místo toho, aby zvedli zadek a řekli si to z očí do očí.

Tři roky jsme tu žili dost v poklidu. Samozřejmě to není všechno černé. Máme tu kolem sebe i skvělé a příjemné lidi. Normální lidi. Bez nich bychom se tu ale už asi zbláznili. Každopádně nás tohle všechno pomalu, ale jistě nutí přemýšlet o budoucnosti. A víme určitě, že tady na věky věků nezůstaneme. Pokud teda situace dovolí. Utečeme pravděpodobně někam do kopců, ještě víc do přírody, kde nebudeme muset řešit psí exkrementy na příjezdové cestě k domu, rozhrabanou kůru, polystyren pod autem, na autě i za autem, apod. Kde budou kočky běhat volně tak, jako běhaly stovky let a nikomu to nevadilo, kde budou psi štěkat i o půlnoci a nikdo to nikomu nebude vyčítat, kde kohout ohlásí kokrháním nový den a kde budete koukat z kuchyně třeba do lesa místo na ploty a fasády okolních domů. Člověk by měl umět snít. A já bych ráda, aby se jednou tenhle sen stal skutečností. Protože jinak nás lidská agresivita a arogance zahubí.