Hlupák nesnásí oponenta, opilec abstinenta

 Alkohol. Uf. Kde začít? Tolik skloňované téma. Pít či nepít? Hodně, málo, vůbec? Je sklenička vína denně zdravá nebo je to mýtus? Na nic z toho vám nemůžu dát asi jasnou odpověď. Ale můžu vám sepsat, o čem jsem během prvních téměř dvou měsíců abstinování přemýšlela a proč jsem se vůbec abstinovat rozhodla.

Dlouho už jsem vzhledem k mojí běžecké aktivitě přemýšlela, že bych měla alkohol výrazně omezit. Ale s jídlem roste chuť. A speciálně u alkoholu toto přísloví platí. Dáte si jednu skleničku, pak druhou, třetí. Dáte si jednou týdně, pak dvakrát týdně, třikrát. Takže jediný způsob, jak alkohol omezit, byl úplně ho vyřadit. Rozhodně není dobré, když máte jít v sedm ráno běhat, ještě v deset večer popíjet. Jenomže jsem pořád nenacházela ten správný nakopávač. Byla jsem schopná několik dní nepít, ale pak jsem si zase pivo nebo víno otevřela. A pak to přišlo.

Už si nevzpomenu, kdo to byl, ale na IG někdo z influencerů sdílel odkaz na podcast s názvem Huberman Lab a epizodu What Alcohol Does to Your Body, Brain & Health. Autorem je Andrew D. Huberman, americký neurovědec a neurobilog, který se zabývá vývojem mozku, neuroplasticitou mozku, schopností regenerace mozku apod.

Nemusíme být asi zrovna Einsteini, abychom si nedomysleli, že alkohol páchá na mozku dost často nezvratné změny. Některé mozkové buňky se obnovit dokážou, některé ne, některé částečně. Ale nechci se tu pouštět do rozboru toho, co všechno bylo v podcastu řečeno, ani to nechci špatně interpretovat. Kromě toho, že má alkohol vliv na náš mozek, má vliv i na střeva a střevní mikrobiom. Střeva a mozek spolu dost intenzivně komunikují a co způsobíme jednomu nebo druhému orgánu, se u toho druhého taky nutně projeví.

Pojďme si říct na rovinu, že alkohol je jed. Tento fakt je vlastně takové veřejné tajemství. Všichni o něm ví, ale málokdo je realitu schopen přijmout a postavit se jí. Alkohol je běžnou součástí našich dospělých životů a bohužel i těch mladistvých. Když jsem o tom tak posledních pár týdnů přemýšlela, tak alkohol byl kolem vždycky. Táta pil pivo, mamka chodila s holkama na víno, šampaňské na rodinných oslavách, na víkendových akcích. Litry vína, naražené sudy s pivem, panáky. Když mi bylo zhruba osm let, jeli jsme s našima na chatu ke známým, kde se dost pilo a my s kamarádkou si čepovaly pivní pěnu do dlaní (protože nám to nešlo tak, aby to nepěnilo) a připadaly jsme si strašně hustý. Od rodičů jsme slýchaly, že alkohol nesmíme. Až od osmnácti let. Ale nikdo vám neřekne, abyste nepili. Dají vám limit, kdy už je to legální, ale já jsem za celý svůj dospívající život neslyšela, aby mi někdo řekl, ať alkohol vůbec nepiju. Taky jsem si uvědomila, že zatímco na krabičky cigaret se dávají reálné fotky orgánů kuřáků, tak na lahvích alkoholu není nic. Pouze přeškrtnutý obrázek těhotné ženy a možná zmínka, že se zakazuje pít alkohol osobám mladším osmnácti let. Upřímně ani nevím a moc ráda se v obchodě ještě podívám. Každopádně výrobci alkoholu, pokud jim tak můžu říct, se skoro předhánějí v tom, kdo bude mít hezčí etiketu, aby se produkt prodával. Ale že je obsah lahve škodlivý, to už se nikde nepíše. Alkohol tak v očích mnoha z nás není droga. Není návyková látka. Je to způsob, jak se odreagovat, jak si odpočinout po náročném dni, společenská záležitost a dokreslovač atmosféry. Sama jsem to tak měla a často jsem se těšila na večer, že si tu skleničku dám. Práce, odběhat, vyvenčit, dojet pro holky, poklidit a konečně mít ten čas pro sebe, nalít si víno, sednout si a oddechnout si, že je ten bláznivý den za mnou.

Dost se ve výše zmíněném podcastu mluví o tom, že tím, jak často a jakým způsobem pijeme, mozku vytváříme vzorce. Nechci do toho motat alkoholiky, protože to je dočista jiná liga. Ale vezměme si běžného smrtelníka. Podobnost čistě náhodná, ale nemluvím o sobě, jo? Jenom aby bylo jasno. Tak, máme maminu kolem třiceti. Manžel, dvě děti, dům, zahrada, práce. Ženská, která je společenská, ráda se baví a trochu jí ten rodinný a pracovní život přerůstá přes hlavu, takže je ráda, kdy si může v pátek s holkama někam vyrazit, pokecat, dát si víno a zanadávat si. S kamarádkami má tedy takový hezký páteční rituál, že zajdou u nich ve městě do vinárny. Každý pátek. Přes týden vůbec nepije nebo výjimečně, když manžel koupí nějaký pivní speciál nebo si společně uvaří jídlo, ke kterému se hodí sklenička vína. Ale to jen sporadicky. Přes týden má tedy ten každodenní shon kolem práce, domácnosti a dětí. V pátek ráno se probudí a už se těší, až si večer půjde pokecat s děvčaty. A já se ptám, co by jí na to asi řekl její mozek, kdyby jeden pátek vynechala? Vytvořila mu vzorec, že pátek, co pátek dostává její tělo určitou míru alkoholu. A pan mozek to po ní chce, a když to nebude mít, bude nervózní? Bude nepříjemná? Jsem si téměř jistá, že ano. Mám totiž srovnání sama se sebou, co se děje, když nemůžu jít běhat.

Já běhám čtyřikrát až pětkrát týdně. V úterý, čtvrtek, sobotu a neděli, plus někdy středu nebo pátek se psem. Nedávno jsme byli s Kubou na horách a bavili jsme se o mých tréninkách. Na sobotu jsem měla naplánovaný typ tréninku, který se ne úplně slučoval s horským terénem. Kuba mi říkal, ať vynechám nebo to běžím volně a já byla pomalu hysterická, že to nemůžu běžet volně, protože musím odběhat trénink. Nakonec jsem to stejně musela jít volně, protože se to jinak nedalo. A stejné to je s alkoholem. Když mozek naučíte nějaký vzorec, bude ho po vás vyžadovat. A je jedno, jestli pijete jedno nebo dvakrát týdně. Pokud to děláte pravidelně, máte zaděláno na průšvih. Žádná závislost není dobrá. I já s běháním jsem na tenkém ledě. Ale u toho mám aspoň argument, že si neničím zdraví. Teda doufám.

Další z informací, která mnou hned po poslechu začala rezonovat, je zvýšené riziko vzniku rakoviny prsu v závislosti na množství konzumovaného alkoholu. Statistiky jsou sice americké, ale nebudeme na tom jako Evropani asi o mnoho lépe. V posledních letech přibývá rapidně mladých žen s rakovinou prsu. Můžeme se jen dohadovat, co na tom má největší podíl. Jestli genetika, antikoncepce, nevhodná strava, mikroplasty nebo alkohol. Každopádně čísla mluví za vše. Muži se asi v tomto ohledu příliš bát nemusí, ale jako ženu mě tato informace hodně zasáhla. Rozhodně tomu nechci jít naproti. Neméně mě vyděsila zmínka o tom, kolik cigaret se rovná jedna sklenička vína co do rizikovosti vzniku onemocnění. To číslo už vám neřeknu přesně, ale tuším, že to bylo něco kolem sedmi cigaret. A já stále nechápu, jak je možné, že denně vidíme v TV desítky reklam na alkohol v akci, když je zrovna tak škodlivý jako cigarety. A nechci slyšet argument, že moje babička kouřila a pila celý život a nic jí nebylo. Jasně, může to tak být, ale taky ne.

Hodně z toho, co v podcastu zaznělo, si dokážeme domyslet. Veškeré ty negativní vlivy. Zároveň se tam dozvíte spoustu nových informací. Šokující na tom je ale to, že ve víc jak dvou hodinách na vás chrlí všechna ta fakta a jak to slyšíte takhle v kontextu pohromadě, je to docela nálož. Slabší povahy jako já tak zabrzdí ze sta na nulu a alkohol vyřadí ze svého života. Ať už definitivně nebo výrazně spotřebu omezí. Já jsem si za ty necelé dva měsíce nedala ani kapku.  

Nevím, jestli se k pití alkoholu někdy vrátím. Občas mi chybí chuť „ejlu“ nebo ta večerní sklenička na chuť a na uvolnění. Bylo už několik příležitostí, kdy jsem byla vystavena alkoholu a pokaždé jsem s díky odmítla. Začínám cítit, že je to zbytečné. Pokaždé, když si řeknu, že třeba někdy, až bude speciální příležitost, tak si dám, napadne mě: „A PROČ?“ Dítě se dá zapít vodou nebo rakytníkovou limonádou (že, Béčáci?), na svatbách se dá tančit i bez sypání soli na hřbet ruky, životní milníky jdou slavit s Rychlými špunty. Alkohol je příliš zažitou součástí našich životů, a když nepijete, tak jste buď těhotní, nemocní nebo jen divní. Všichni vás budou přemlouvat, ať si dáte aspoň skleničku, budou se divit, proč nepijete. Ale to vám může být jedno, protože to děláte především pro sebe, pro svoje zdraví.

Nikde není psáno ani dáno, že to vydržím až nadosmrti. Sama nevím, jaký to vezme další spád. Ale nemyslím si, že by se můj postoj v následujících měsících měl měnit. Mám lepší formu, líp spím a obecně se cítím líp. První velká zkouška budou asi Vánoce, kdy se bude úplně nabízet dát si nějaké to prosečko. Tak uvidíme. Ale zatím návrat k alkoholu neplánuju. Dost mi pomáhá fakt, že Kuba skoro nepije. Takže nemám doma žádného pokušitele, co by se mi tady producíroval s lahví piva nebo vína po domě a sváděl mě na scestí. Takhle se abstinuje mnohem snáz.

Mám jen prosbu pro všechny, co se s nějakým abstinentem setkají. Nenuťte mu alkohol, nepřemlouvejte ho, ať si dá jenom jednu. Nikdy nevíte, z jakého důvodu ten dotyčný alkohol nepije, pokud vám to sám neřekne. Je to záležitost vzájemného respektu.