Don't Stop Me Now

Běchovice. Legendární trať. A taky oficiální trať MČR v silničním běhu na deset kilometrů. Nejstarší nepřerušený běžecký závod v Evropě, který se běhá od roku 1897. Dlouho jsem si chtěla Běchovice zaběhnout, až mi jedno večera tohoto roku ruplo v bedně a zaplatila jsem si startovné.

Nic moc jsem o tom závodě nevěděla. Sob Běchovice běžel víckrát a v roce 2014, kdy jsem já ještě běhat po nehodě na bruslích nemohla, jsem stála v cílové rovince a hnala ho za hlasitého povzbuzování do cíle. To byla asi veškerá moje zkušenost. I taťka je běžel, ale v té době jsem byla zřejmě pubertální vejlupek a tátovo běhání šlo bohužel mimo mě. A tak jsem si řekla, že je okusím na vlastní kůži.

Pustila jsem si video, které nahráli pořadatelé a alespoň prostřednictvím kamerových záznamů jsem si mohla ve zrychleném tempu „proběhnout“ trať. Bylo mi jasné, že to zrovna kochačka nebude. Sklady, silnice, auta, autobusy, tramvaje, smrad a na závěr víc jak dvoukilometrový kopec. Ale běžci ví, že je to všechno o hlavě. Nenechat se rozhodit ani nepříznivými podmínkami. Prostě běžet.

Pár týdnů před závodem se do mě zakousnul bacil, kterého přitáhly holky z prázdnin. Dost intenzivně jsem se ho snažila zbavit a vyhýbala se všemu, co by ho mohlo ještě případně vrátit do hry. Omezila jsem pobyt v uzavřených prostorech a ládovala se vitamíny. Ještě tak týden před startem nebyl můj stav úplně ideální, ale nepřipouštěla jsem si prohru.

Start byl stanoven na neděli 25. září 2022. Během registrace jsem měla zadat očekávaný čas a podle toho jsem měla být zařazena do jedné ze tří vln, od čehož se odvíjel čas startovního výstřelu. To jsem si jaksi nikam nepoznamenala, ale nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Ráno jsem vstala, nacpala se banánovými lívanci, protože už vím, že do sebe člověk musí dostat sacharidy, které tělo dokáže rychle zpracovat a něco z nich taky využít. Na rozdíl od tuků, které by měly ještě dávno půlnoc. S velkou časovou rezervou jsem sedla za volant a vydala se na cestu. Svítilo sluníčko, venkovní teplota ideální, déšť to vzdal už den předem. Dokonalé podmínky. No, a tak si tak jedu, pařím si na rádiové hity, provoz minimální, načež se blížil sjezd na Běchovice a já už cítila žaludeční nervozitu. Ta se proměnila v žaludeční neurózu v momentě, kdy jsem zjistila, že sjezd na Běchovice je, překvapivě, uzavřený. Panika. Jela jsem dál po oranžových cedulích s černou šipkou, které značily objížďku. Pořád jsem si opakovala, že mám dost času, že to stihnu, prodýchala jsem se a pokračovala v krasojízdě. Jenomže když jsem sjela kdesi u Nehvizd či co to bylo a vydala se směr Jirny, zjistila jsem, že jedu pochopitelně úplně špatně. Panika, panika, panika. Nestihnu to, nestihnu. Měla jsem si totiž vyzvednout číslo nejpozději hodinu před startem. Jenomže já jsem si nepamatovala vlnu, ve které startuju. To je to, jak jsem psala, že jsem tomu nepřikládala velký důraz. Chyba. Takže jsem jaksi nevěděla, kdy je pro mě nejpozději. A druhý zádrhel byl v tom, že věci jsem si musela dát do mobilní šatny, která se zavírala v 10.45 a nákladní auta s bagáží pak odjížděla směr cíl. Hysterie. Kolik jsem valila po dálnici ani psát nebudu. Měla jsem připravené slzy pro policajty, kdyby na mě vyjeli s majáčkem. Dostala jsem se ke sjezdu na Běchovice z druhé strany, tak jsem zajásala, jenomže pak zase pásky. Vyskočila jsem z auta a hulákala na dobrovolníka, že jedu na závod, že to nestíhám, jestli to můžu projet. Naštěstí měl pro můj hysterický jekot pochopení a pustil mě. Najít parkování. Kde je parkoviště? Vjela jsem někam k požární stanici, kde byly všude zákazy. Jinam. Oukej. Parkoviště závodníci, to bude asi ono. Vypla jsem motor, vyskočila z auta, zamkla, to ještě musím zkontrolovat všechny dveře včetně kufru (OCD) a běžela jsem na určené místo pro číslo. Fronty, dlouhé fronty. A jaké fronty? Podle startovní vlny. Hysterie na druhou. Přišla jakási ženština a ptala se, jestli stojíme všichni ve správné frontě. Odvětila jsem, že netuším. Poslala mě k seniorům, že tam nikdo není a podle seznamu mi řeknou, kam si mám stoupnout. Neřekli. Ale zeptali se na číslo a já zjistila, že jsem v první vlně. Což znamenalo, že za chvíli končilo vyzvedávání čísel a fronta měla minimálně padesát metrů. Jelikož jsem věčný pochybovač a seniorkám jsem nevěřila, pardon, obešla jsem řadu a slečny u výdeje se vyzpovídala, že nevím, jestli jsem ve správné frontě. Zeptala se na jméno a číslo (to jsem naštěstí měla v posledním mailu) a k mému překvapení a velké radosti mi rovnou dala číslo, batůžek a tričko. S omluvou před dlouho čekajícími spolutakyběžci jsem mazala k mobilním šatnám. Stres, stres, stres. Tepovka asi tak tři sta. Svlékla jsem nežádoucí, navlékla žádoucí, půlku věcí, co jsem si chtěla ještě vyndat a narvat do trialových gatí, jsem nechala v batohu. Nekápla jsem si do nosu, nešlehla Ventolin, nenapila se a nedala si mini čokorolku. Ale číslo jsem měla, věci v autě taky a náramek k batohu na ruce. Nádech, výdech.

Hrála hudba a dopředu už se řadili seniorští běžci. Jako klobouk dolů. Jestli budu v jejich věku taky ještě běhat, tak budu nejšťastnější seniorka pod sluncem. A mluvím ale o běžcích, kterým je klidně osmdesát let a běželi už xtý ročník. Dojala jsem se při státní hymně a poté se začala trochu rozbíhat. Kolem mě se mihnula (v překladu proletěla) Moira Stewartová, královna silnice, asi tak poloviční jak já. Koukla jsem na svoje tělo a pochopila jsem, proč nemám desítku za třicet dva minut. Pak Tereza Hrochová, Martin Zajíc a další běžecká esa. Už jen to, že jsem se mohla postavit na start závodu, kterého se zúčastnily takové hvězdy, pro mě bylo uspokojující. Udělala jsem si běžeckou abecedu, zkusila pár „sprintů“ a zatleskala po výstřelu, který vyhnal na trať silniční chrty. Pak už přišla řada na nás, závodníky v první vlně. Líbí se mi ta atmosféra závodů, očekávání i nervozita, která tepe všem ve spáncích.

Po výstřelu z pistole určeném pro nás hobíky se daly nohy do pohybu a ocitla jsem se na trati. Začala jsem konzervativně a postupně zrychlovala. Sklady, sklady, pumpa, domy, sklady, sklady, pumpa, domy. Poměrně brzy mi došlo, že se musím uzavřít do neprostupné bubliny. Když řeknu, že to byla nejhnusnější závodní trať co do prostředí, kterou jsem kdy běžela, tak nebudu muset lhát. Sledovala jsem si tempo, soustředila se na dech a představovala si cílovou rovinku, která ve finále není moc dlouhá, protože o rovince nemůže být moc řeč. Z Hrdlořez na Spojovací se stoupá poprvé, přičemž na obávaný Hrdlořezák navazuje Koněvova, která se narovná v podstatě až těsně před Pražačkou. Takže zabrat můžete až během posledních metrů. Pokud nejste Moira nebo Martin. Ale slíbila jsem si, že se s nimi nebudu srovnávat. Na druhou stranu jsem ty kopce čekala horší, že se budu víc trápit. Ale pošetřila jsem na sedmi a půl kilometrech síly na závěr, proto to tolik nebolelo. Kdybych to víc odpálila a to já bych to byla bývala udělala, tak by mi v závěru došlo a výsledek by byl výrazně horší. Takhle jsem trať v celkové délce deset kilometrů a sto deset metrů zdolala v čase 46 minut a 57 vteřin a zaběhla jsem si i osobní rekord na deset kilometrů. Tajně jsem snila o tom, že to zvládnu zaběhnout za 45 minut, ale to si nechám na rovinku. A skoro bych řekla, že na rovinaté trati by to mohlo být s trochou snahy i pod 45 minut. S výsledkem jsem tak celkem spokojená, ale jako vždycky mám pocit, že to mohlo být lepší. Ovšem víme, jak je to s tím kdyby.

Ještě mě za dva týdny čeká půlmaraton v Klánovicích. Moje srdcovka. Až na to, že doposud jsem tam běhala desítku. Letos to bude poprvé půlka a já se tak musím adaptovat zase na jiný typ tréninků a především slézt z asfaltu a nahodit trailovky, protože Klánovice se běží, díky bohu, v terénu. A zkuste mě zastavit.