Cesta z města

Vždycky jsem se považovala za městského člověka. Jakpak by ne, když jsem se ve velkoměstě narodila a vyrůstala v něm. Za okny dětského pokoje svištěla auta po Jižní spojce a pískaly vlaky končící na nákladovém nádraží. Do patnácti let jsem centrum Prahy navštěvovala jen sporadicky, když jsme s mamkou vyrazily na nákupy nebo s rodinou za kulturou. Průlom přišel s nástupem na střední školu. Stala jsem se otrokem městské hromadné dopravy. Denně cesty autobusem, metrem a pak tramvají (a teď u kina Vesmír lachtají – kulturní vložka). Úspěšně složené zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy znamenaly v ideálním případě dalších pět let v tom nejužším centru hlavního města.

Po krátkém dramatu na konci bakalářského studia jsem se upsala FF UK na další dva roky, ze kterých jsem se jeden rozhodla strávit na nejzápadnějším cípu Španělska. Tam, kde podle mnohých mořeplavců dlouhá léta končil svět. Řekněme, že Praha má baj vočko milion tři sta tisíc obyvatel. Santiago de Compostela, hlavní město Galicie, má cca devadesát pět tisíc obyvatel. Během roku v Santiagu jsem si odvykla využívat služeb MHD. Všude jsem chodila pěšky. Kdo byl ve Španělsku nebo kdekoliv na jihu, tak ví, že jízdní řády tam absolutně nemají žádnou váhu. Proto bylo snazší i v lijáku nazout holínky, čapnout deštník a vydat se na kýžené místo po svých. Kromě takové odvykačky jsem se pochopitelně adaptovala i na jiný, pomaleji plující, rytmus života. Mnozí by namítli, že je na vině i jižanská nátura. Mañana, že? Ale narážím na to, že jsem pochopila, že i na malém městě má člověk absolutně všechno, co k žití potřebuje. Ruku na srdce, jak často chodíte do kina? Kolikrát do měsíce si zajdete na večeři do dobré restaurace? Spočítali byste na prstech jedné ruky návštěvy divadel za jeden jediný rok? To jsou většinou argumenty hovořící pro život ve velkoměstě. Ale v Santiagu bylo dostupné vše, co jsem právě vyjmenovala a dokonce jsem zažila mnohem víc kultury tam, než v Praze. Ano, člověk chce poznat maximum z místa, kde má vymezený jen určitý čas. Ale kdybych se zamyslela nad tím, co všechno znám z Prahy a kde všude jsem byla, tak bych se cítila zahanbeně.

Zkrátka a jednoduše, po návratu jsem netrpěla pouze klasickým poerasmáckým syndromem, ale taky neschopností se znovu přizpůsobit tepotu matičky měst. Doteď si vzpomínám, jak jsem šla k mamině na masáž pěšky ze Spořilova až na Karlovo náměstí, protože jsem se odmítala vozit drakovi na hřbetě. Jsou to tři roky, co jsem se vrátila a pořád mám z masy lidí a pražské dopravy osypky.

Nikdy jsem si nedokázala, i přes to všechno, představit, že bych žila na venkově. Když jsme zhruba před půl rokem usoudili, že nám bude garsonka brzy malá, jali jsme se hledat větší kvartýr. Kdo měl v poslední době záměr investovat do vlastního bydlení, tak ví, že ceny bytů jsou nebývale vyšponované díky nízkým hypotékám. Proto byt, který ještě před, dejme tomu, dvěma lety stál pod tři miliony, je nyní za tři a půl milionu a mnohdy i vyšší cenu. A upozorňuju, že v paneláku. Díky bývalému vztahu se stavařem vím, jakou životnost paneláky mají a že pořídit si takový byt již po x letech, co spatřil poprvé světlo světa, je cesta do pekel. Po pár neúspěšných pokusech jsme se rozhodli počkat. Ale já jsem tvor velmi houževnatý, a když si vezmu něco do hlavy, tak mě to jen tak nepustí. Jelikož muž pronesl něco ve stylu, že si třeba časem pořídíme nějaký domeček za Prahou, tak jsem podráždila Sreality.cz a zadala jsem pár ucházejících lokalit. A ejhle, byl tam.

Takže, co z toho plyne? V brzké době smog vyměníme za pach hnoje. Budu odkázaná sama na sebe a svoji prozatím neschopnost řídit motorové vozidlo bez přítomnosti spolujezdce. Protože už nebudu mít Žabku v baráku. Cesta k pediatričce nepotrvá pět minut slimáčí chůzí. Ale budeme na vzduchu, Emča bude běhat po zahradě a Vltavu vyměníme za Berounku. Příspěvky na blogu získají trochu jiný ráz. Přečtete si třeba o tom, jak nejsem schopná rozdělat oheň v krbu bez úhony nebo jak mi Ema předčasně sklidí záhon mrkve a rajčat.

Asi se mi bude po Praze stýskat. Ale zároveň se těším na změnu životního stylu. A taky na grilovačky na terase, na výhled na kopečky místo na obtloustlá břicha obyvatel protějšího paneláku. Já vlastně městský člověk vůbec nejsem. Kdykoliv můžu, tak utíkám s kočárkem do lesa. Jistě si těch devíz spojených s životem ve velkoměstě budeme víc vážit, když nám budou vzácné. A na burger do Domyna si cestu vždycky najdeme. Minimálně na výročí svatby.